Domů
O Bondyho filosofii
Jiří Stehlík: O globalizaci

zdroj: 10. 1. 2006
klíčová slova

Bondy, Egon - Stehlík, Jiří - Věk dezinformací – marxismus – politika -politologie – O globalizaci – globalizace – recenze

Věk dezinformací. Skoro až vyčerpávající polemika s prognostickým neomarxismem Egona Bondyho jazykem tradičního marxismu

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930), zůstává význačným českým - československým filozofem, jaksi podivínského a „neoficiálního“ charakteru. Formálně v něčem připomíná Ladislava Klímu. Pro svoji hluboce zakořeněnou nekonformitu nenabyl po 2. světové válce větší publicity, srovnatelné se snad nejvýznamnějším našim filozofem ve 20. století Karlem Kosíkem (zejména v 60. letech), anebo Janem Patočkou (zejména po listopadu 1989). Bondy se stal v širších intelektuálních kruzích známějším až po listopadové "kontrarevoluci". Jakožto autenticky levicově orientovaný myslitel však, stejně jako Kosík, zůstal ve víceméně vnucené a z minulosti pohříchu zděděné poloilegalitě.

Bondy sdílí, ostatně stejně jako v jisté míře „uhlazenější“ Kosík, schopenhauerovskou, nietzscheovskou a sartrovskou tradici - angažuje se nejen v práci filozofické, nýbrž také v činnosti literární (poněkud známější je jeho poezie) a v překladatelství.

Bondyho lze považovat za (neo)marxistu, který v dlouhé éře nadvlády dogmatického marx-leninismu zřejmě hledal pro sebe východisko až v určitém koketování s trockismem (popírá to ovšem) a maoismem. Pravděpodobně z téhož důvodu se svého času zajímal i o orientální filozofii, hlavně o buddhismus.

Pokud Bondy do listopadu 1989 publikoval, tak většinou v samizdatu nebo v zahraničí. Po převratu mu řádně vyšly některé reedice nebo starší rukopisné texty, ale i řada jeho „dobových“ esejů. V autorových filozofických pracích převládají ontologické aspekty. V literární oblasti tíhl k surrealismu a podobně jako ve filozofii, kde se sám pojmenoval reflektovaným ateistou, se zde kvalifikuje coby totální realista.

Bondy vždy rád vůči svým názorům i vůči jemu samotnému nepřátelskému světu protestoval: pseudonym Bondy měl být reakcí na antisemitismus, v pozadí jeho odstěhování do Bratislavy stál pravděpodobně jeho nesouhlas s rozdělením Československa (1993).

Vpravdě „československý“ filozof obvykle přebýval v dosti nuzných poměrech, na něž si často veřejně i v soukromí stěžuje (nebyl však podle svých slov dobrovolným asketou). Působí víceméně trvale situován na okraji společnosti a tentýž osud potkával a potkává bohužel i jeho nikoliv zanedbatelné dílo. K tomu říká, že „nežil ve věži ze slonoviny, ale na nejnižší příčce sociální stratifikace“ (cit. kniha, s. 136).

Bondy však není možno pokládat jen za klasického, takříkajíc teoretického filozofa. Vždy a v posledních letech o to více se zaobírá též myšlením výsostně praktickým (politickým), jehož podnětným svědectvím je mj. právě recenzovaná publikace. Neobyčejně varujícím je jeho závěr učiněný po sledování polistopadového dění v republice: „... po čtrnácti letech restaurace kapitalismu můžeme jasně vidět, co současný kapitalismus znamená ve srovnání s obdobím před rokem 1989“ (136). A jinde potom o „mimoracionálních motivacích“ upřesňuje: „... ve střední Evropě vítali zánik SSSR s nadějemi a plni důvěry v kapitalistickou demokracii, načež během deseti let zjistili, že po všech stránkách upadli do daleko hlubší poroby“ (142).

Navzdory všem až tragickým selháním (reálného) socialismu se Bondy hlásí k potřebě vytvořit na Zemi skutečný socialismus, dle jeho vlastních slov sice nikoliv reálný, ale nevím proč by to neměl být ani socialismus „s lidskou tváří“, jak filozof usuzuje (32). V tomto typu (porevolučního!) socialismu se totiž teoreticky a nakrátko i s praktickými náznaky příkladně spojila idea namnoze plánovité, postupně (!) objektivizované (odsubjektivizované) ekonomiky s humánní, rozum, morálku, cit, krásu preferující orientací společnosti. Nedivme se proto, že právě dění v roce 1968 tolik zneklidňovalo a nadále zneklidňuje „fanatiky dneška“ (osmašedesátníci také byli prvními politickými oběťmi po „Velkém listopadu“, dnes je to již naprosto jasně vidět).

Nelze mít ovšem zajisté námitky proti Bondyho koncepci socialismu, jenž by měl být předetapou beztřídní společnosti, společnosti bez vykořisťování, složené ze svobodných lidských bytostí. To jsou nicméně staré rámcové (!) marxistické teze, postrádající však vyšší stupeň konkrétnosti. Také další myšlenka čs. filozofa pak již byla marxisty dávno formulována: socialismus toho druhu by měl „odstranit zrůdnou deformaci lidského rodu, jíž je vývojové stádium společnosti založené na principu zisku“ (tamtéž). Tento obecný soud je nicméně nutno doplnit ve smyslu, že původcem soukromého (!), bezpracného zisku je především soukromé vlastnictví kapitálu a vykořisťování námezdní pracovní síly a že člověka v kapitalismu deformuje rovněž obava ze ztráty zaměstnání (u „majitelů“ však i kapitálového vlastnictví a především touha po zvětšení objemu kapitálu). U kořenů degradace člověka stojí nadměrná materializace života vůbec, zvláště pak namnoze vnucované a „s díky“ přijímané upřednostňování hmotného konzumu před duchovním rozvojem. To všechno měl - někdy samozřejmě ještě v dost neurčitém tvaru - na mysli právě československý socialismus 1968.

Bondy uznává ruskou (socialistickou!) revoluci 1917 se všemi jejími základními atributy: se zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků, odstraněním jedné z vedoucích kategorií kapitalismu - zisku, se zespolečenšťováním výrobních prostředků s cílem zajistit rovnoměrné rozdělení společenského produktu a s komplexním sociálním zajištěním občanů. Je si kriticky vědom toho, že v neposlední řadě pod tlakem hospodářské blokády a vojenských intervencí docházelo v Sovětském svazu k opouštění konceptu „nikdy neuskutečněného programu socialistické samosprávy“ a k celkové devastaci proklamovaného společenského systému. Podle Bondyho zde šlo jen o nepodařený pokus o zavedení socialismu, nejednalo se však o implementaci socialismu samotného (autentického). To jsou samozřejmě známé závěry banální povahy, autor měl však vzpomenout především všeobecné nepřipravenosti země Sovětů na uskutečnění humánně pojatého hospodářsky efektivního a produktivního společenského řádu, včetně přechodu k němu (nízká civilizačně kulturní úroveň obyvatelstva, absence důkladně rozpracované teorie cílového systému společnosti a také transformace na něj). Dá se vcelku zodpovědně říci, že právě tyto nedostatky zaskočily politickou revoluci v pozitivní realizaci v čase až do doby vybudování plně humánního společenského pořádku (s doprovodnými specifickými hmotnými předpoklady: viz pozdější text). Úspěšné realizaci autentického socialismu a posléze též komunismu tedy bránily nejen neojedinělé čistě subjektivní omyly, spočívající především v nevyhovujících řídících kádrech.

Pád Sovětského svazu a „evropského“ sovětského bloku Bondy ztotožňuje s vítězstvím imperialismu ve 3. světové válce (!), přičemž problematickými perspektivami Číny (k čemu povede rozšiřující se váha - bytostně agresivního! - soukromého kapitálu v zemi je zcela nejasné, lze se obávat toho nejhoršího, tj. snad nechtěného „přechodu“ na kapitalismus) se v tomto ohledu zabývá pouze okrajově. Rozpad reálsocialismu v Evropě měl dle filozofa otevřít cestu k „dávno připravované globalizaci“ (?), jež má být řízena „centrální finanční oligarchií“ (?). Podle našeho mínění však došlo pouze k dočasnému vítězství kapitalismu obecně, včetně toho nezanedbatelného „neglobálního“.

Recenzovanou sbírku statí vydal jako editor namluvených a rukopisných poznámek čs. filozofa J. Burian. Jednotlivé texty (je jich celkem osm) se zabývají vícero tématy, nejenom tedy jevem globalizace, vůči němuž Bondy staví, dle jeho soudu pozitivnější jev internacionalizace (viz dále). V recenzi se chci zabývat jednak (s menšími výhradami) hlavními klíčovými pojmy, které z analyzované sbírky textů vyplývají (bez ohledu na jednotlivé statě), jednak významnými pojmy, o nichž se dá vážně diskutovat.

GLOBALIZACE

 

Vlastní globalizací (v užším slova smyslu) se Bondy věnuje pouze jako vedlejšímu tématu v daném souboru. (zhruba na pětině stránek). Dává přednost spíše poměrně detailnějšímu rozboru problémů, které s globalizací tak či onak souvisejí. Nezdůrazňuje také ve větší míře okolnost, že globalizační proces je postupem pradávným (viz např. velice ilustrativní zmínky v Marxově a Engelsově Komunistickém manifestu), v současnosti se pak dostává do polohy „elektronických ekonomických informací“ a „elektronických toků peněz“. Globalizace má nejen rysy záporné, soustřeďující hospodářskou a zčásti i politickou moc do relativně nevelkého počtu kapitálových vlastníků (a kapitálových disponentů), ale též potenciální vlastnosti kladné - relativně nepočetní „majitelé“ budou snáze odstraněni a obráceně: koncentrující se kapitál bude lehčeji zestátněn a potom také zespolečenštěn (a jeho centrální řízení usnadněno).

Hlavním požadavkem globalizátorů má být, jak se Bondy domnívá, omezování až potlačení státních suverenit (nemělo by se však zapomínat na to, že buržoazní stát se s globálním kapitálem vždycky nějak dohodne, takovýto stát a nadnárodní kapitál nejsou v nesmiřitelné kontradikci!) a... prosazování genocidy „nepohodlného“ obyvatelstva („podle nejprimitivnějšího klíče“) (138), což je samozřejmě jedna z přehnaných tezí autorových (blíže viz příslušnou část recenze). Existují totiž „demografické síly“ takřka přírodního rázu, které jsou schopny spolu se zvětšujícím se vědomím a svědomím kultivujícího se lidstva něčemu takovému zabránit. Vůči nim je podle našeho mínění i „nepřekonatelný kapitalismus“ slabý.

Globalizace je jinak nyní rozsáhle medializovaný předmět zájmu zkoumatelů nejmodernějšího kapitalismu. Tento fenomén se má dle Bondyho plynule soustřeďovat do rukou velice ohraničeného množství osob (světové finanční oligarchie), dovedeného nakonec až do jednoho supervlastníka resp. superdisponovatele (nejen Bondy rozeznává vedle „zastaralých“ kapitálových vlastníků také od jisté doby v ekonomických procesech přinejmenším stejně dominantní „disponenty kapitálem“). Početně se zmenšující „oligopolové“ by měli prý postupně ztrácet zájem o výsledek ekonomického snažení - zisk, aby nakonec našli náhradní motivaci např. v prestiži (viz později). Nejinak ostatně uvažoval koneckonců se svojí kapitálovou koncentrací už K. Marx, který ovšem s nějakým iluzorním odklonem od „ziskové motivace“ nepočítal ani náhodou (čímž však nevylučoval zánik kategorie zisku, plynoucí z působnosti vnějších sil, jeho pokles míry zisku to předjímal). Ve vyšších fázích tohoto vývoje Bondy dospívá k dost specifickým predikcím dobrovolného (řekněme evolučního) nebo násilného (řekněme revolučního) event. především intelektuály „rafinovaně podsouvaného“ přechodu k plně zespolečenštěnému (hospodářskému) systému. O těchto postupech bude v naší recenzi ještě řeč.

ZÁKLADEM ZKOUMÁNÍ JE SOUČASNOST

 

Bondy doporučuje vcelku logicky začínat výklad obrovských problémů dnešního antropogenního světa rozborem současné situace, přesněji dnešní situace vyvinuté z minulosti. Tyto vcelku nedobré poměry (na zemském povrchu se nadále shledáváme s obrovskou bídou a utrpením, stále zbytečně umírají velká kvanta lidí, i když spíše takříkajíc z civilních než násilných (válečných) příčin (hladem a nemocemi), což však na věci nic nemění. Nikdo by neměl pochybovat o tom, že k tomuto stavu dovedl antropogenní svět především kapitalismus, jenž nyní bezkonkurenčně vládne téměř všemu, přičemž na tragédii globálních poměrů se nic nemění. Fundovanou analýzu autor požaduje i v případě ztroskotavšího evropského reálného socialismu. Má pravdu v tom, že každý kdo se chce zabývat budoucností naší planety, kdo chce něco pozitivně měnit, a tato problematika v sobě implicitně zahrnuje otázky změn prostřednictvím socialismu, komunismu apod., musí nejprve znát skutečné důvody rozkladu Sovětského svazu a satelitních zemí, a musí vědět jak se také vyvíjel dnešní kapitalismus a kam až dospěl. Bondy nicméně, stejně jako většina společeskovědních výzkumníků, si dostatečně neuvědomuje, že k aktivnímu, konstruktivnímu, cílevědomému vytváření nového společenského systému, jehož potřeba je na spadnutí, je nutno také vědět, jaký že má tento, předpokládáme, že racionálnější a v našem případě rovněž humánnější řád to být. Teprve poté mohu k něčemu takovému dostatečně striktně vymezenému cíli hledat optimální cestu, event. cesty.

Soudobou společností Bondy má na zřeteli zpravidla společnost vyspělou - rozvinutou, nikoliv tedy „všeobecnou“, včetně společností zaostalých, charakterizuje dle něho několik determinujících znaků (68-69). Jsou jimi:

„všeovládající masmediální demagogie a 'zábava'“, jež se nacházejí plně pod kontrolou politické pravice,

konzumní orientace takřka všeho obyvatelstva a takřka ve všech „spotřebitelských okruzích“ oblastech,

zánik viditelných sociálně politických tříd a s tím i zmizení klimatu revolučnosti a politické akceschopnosti,

rozmach střední třídy, byť chudnoucí, ztrácející svoji prestiž, ale nadále nekriticky namyšlené,

indoktrinace obyvatelstva fikcí možnosti zbohatnutí, což vede ke ztrátě lidské subjektivity a rozvoji egoismu, zhloupnutí a rozšíření různých negativních rysů typu rasismu, xenofobie, netolerance, fundamentalismu, agresivity, odlidštění, necitlivosti osobní i skupinové (doplněno autorem recenze).

Bondy se při této příležitosti zmiňuje o další mystifikaci současného kapitalismu, a sice o „kulturním imperialismu“, jenž se někdy kolem roku 1960 přeměnil v „nekulturní zglajchšaltování“, kdy konzum pseudokultury začal vytlačovat skutečné kulturní tradice (70). Konečně též „ideová bezbrannost“ (bezbranných) podpořila dle čs. filozofa hospodářskou agresivitu kapitálu. Tady si všimněme, jak je veškerá nikoliv liberálně konzervativní ekonomie, sociologie, politologie naprosto záměrně (povětšině z obyčejného strachu!) potlačována, a to zcela jednoduchým způsobem: na jejich rozvoj nejsou prostě peníze.

V prezentovaném výčtu nectností současného kapitalismu mohl ovšem Bondy více zdůraznit faktický nárůst asociálnosti a arogance systému někdy od poloviny 70.let a neměl naopak opomenout skutečnost, že okolo jím zmíněného roku 1960 a v první půlce 70. let se ve světě jakoby zlomily některé důležité dosavadní vývojové trendy antropogenní povahy: týká se to zejména míry přirozeného přírůstku (světového) obyvatelstva a růstových temp ekonomiky rozvinutých zemí. V téže době se také z důvodů hrozby nedostatku přírodních zdrojů a sílícího znečišťování životního prostředí zradikalizovala ekologická hnutí.

Jedno z východisek z více než problematického stavu společnosti vidí Bondy v programu internacionalizace, „ve svépomoci všech akutně a perspektivně ohrožených“ (140). Vyzdvihuje přitom postoj „... zásadně nevnucovat všem koordinovaným složkám osvoboditelského zápasu jednu... taktiku, řešení, budoucí uspořádání atd.“. Podle něho „je třeba lpět striktně na absolutní rovnoprávnosti všech složek v našem společném mezinárodním boji a na právu na samosprávné řešení. Tak vytvoříme síť koordinace vzájemných vztahů se stejným cílem zastavit globalizaci a pokračovat dál přímo k odstranění kapitalistického systému“ (tamtéž).

Zachování etnické, kulturní a zejména individuální svébytnosti a rovnoprávnosti je rozhodně nesmírně významným prvkem svobodných a demokraticky fungujících - humánních společností, avšak ve sféře materiální, před jiným ekonomické, bude zapotřebí budovat identický systém. Taktéž na úseku politiky „tvorby systému“ by nemělo docházet k nadměrné různosti formování: tuto politiku je možno rozpracovat na maximálně efektivní rovině a k některým specifikům přihlížet až druhotně. Spornou otázkou je, zda globalizaci je nutno zastavovat a ne ji relativně důmyslně využívat na dráze k humánnímu společenskému řádu budoucnosti (jak jsme si již řekli, globalizace není synonymem pouze negativních procesů ve společnosti).

FENOMÉN VELKÉ ZMĚNY (SPOLEČENSKÉHO SYSTÉMU)

 

V Bondyho sborníku si zejména cením diskusních pokusů o nastínění problémů spojených s přechodem od „přestárlého“ kapitalismu k vyšší struktuře společnosti. Právě obsah takovéto specifické transformace - dala by se po příkladu kosmologie, kdy byl takto označen vznik vesmíru - nazvat výstižně „velkým společenským třeskem“, protože po jeho ukončení bychom měli co činit s genezí „zcela nového společenského pořádku“ - byl zatlačen do pozadí zájmu společenskovědních disciplín, o zpravidla velice konjunkturálních politicích nemluvě. A dělo se to zrovna hlavně v posledních desetiletích, kdy se naopak dalo mnoho užitečného účinně v tomto směru vykonat. V bývalých socialistických zemích se tak zřejmě bránili nařčením z „neužitečného“ utopismu, v zemích kapitalistických byly případné (futurologické) vize toho druhu namnoze zcestné, často se na technický - technologický pokrok zaměřující a většinou nepřipouštěly nějaké zásadní proměny řádu. Úzkostlivě se vyhýbaly něčemu takovému jako je (autentický) socialismus, anebo, nedej Bože, komunismus.

Na tomto místě musím poznamenat, že v oblasti nesmírně - téměř by se dalo říci životně - důležitého tématu sofistikovaných změn společnosti v postkapitalistickém období existuje největší manko výzkumů a námětů. Na jejich nedostatek mimochodem těžce doplatil reálný socialismus, který se jich dokonce začal obávat, čímž zahájil nesmyslné a krátkozraké podřezávání větve pod sebou!

Při výkladu taktiky a strategie „změn“ společenských systémů Bondy hned v úvodu říká, že ještě před polovinou 19. století se ve společnosti (západního ražení) vytvořily dvě hlavní tradice: anarchistická a „organizátorská“, přičemž pro první z nich má být charakteristické, že nedokáže v dlouhodobém průmětu koordinovat aktivitu a přestavbu - výstavbu nové společnosti, zatímco druhá v sobě v praxi obsahuje tendence k časově nepřiměřené centralizaci a zbyrokratizování a v jednom jejím případě - reformismu - dochází až k úplnému opuštění revolučních cílů (66).

Oba přístupy mají mít podle Bondyho své přednosti a zápory. Anarchistický má disponovat těmito využitelnými pozitivy: požadavkem spravedlivé rovnostářské společnosti, samosprávným řízením společnosti, odhodlaností k přímé akci, oprávněností všech prostředků boje, antirasismem. Organizační pojetí má vládnout koordinovaností postupů, koncepčností a dlouhodobostí výhledů, ideovostí, zdůrazňováním potřeby každodenní drobné práce.

Z uváděného výčtu je patrné, že přednosti obou transformačních přístupů je zapotřebí kombinovat (a případné nedostatky, jimiž se Bondy rovněž zabývá, vyloučit). Racionální společnost budoucnosti musí být obecně, tedy i sociálně spravedlivá a v podstatě z materiálního stanoviska rovnostářská (to je kritérium výsostně lidské a nikoliv „reakční“ a nespravedlivé, jak se nám to snaží podsunout liberálkonzervativci), Toto společenství bude muset být spravováno autenticky , nikoliv proto „buržoazně“ demokraticky, mj. také samosprávně, avšak ve vysoce odborných záležitostech je nutno jeho „materiální“ život kontrolovat osobami k tomu povolanými. Právě demokracie a vědecké řízení by měly vyloučit „všechny nástroje boje“, o kterých se Bondy neprůhledně zmiňuje. „Přímá akce“ by se neměla týkat násilného prosazování racionálních představ, ale pohotovosti při spravování společnosti. Antirasismus, ale i potírání jiných xenofobních prostředků ovlivňování chodu lidských komunit by měly být elementárními samozřejmostmi. Z okruhu „organizačního“ přístupu nutno bezpodmínečně přijmout koncepčnost, koordinovanost a dlouhodobost praktických postojů chodu společnosti, zvláště ekonomiky, vypracovaných na bázi vědy a promítaných do každodenního života.

Bondy, avšak nejen on, zahajuje návod k uskutečňování transformačního procesu (odstranění kapitalismu) aktem „vyvlastnění vyvlastňovatelů“, což je samozřejmě činnost výsostně revoluční! Rozporuplně však vzápětí zapisuje: „Jde v prvé řadě o to, že žádné soukromé podnikání nemůže být ponecháno bez kontroly“ (60). Privátní podnikání bez privátního vlastnictví je ovšem holý nesmysl a jakákoliv „vnější“ kontrola na tom mnoho prozatím změnit nemůže (byla by to ostatně zase především kontrola ze strany buržoazního státu, když např. kontrola zaměstnanecká se v minulosti vždy ukázala být málo účinná, což zajisté neznamená, že by se její uplatňování nedalo změnit).

Teprve v případě odporu ze strany privátu doporučuje Bondy jako zprvu mírnější prostředek odebrat vlastníkům disponibilitu jejich výrobními prostředky a jako tvrdší instrument nakonec provést samotné vyvlastnění.

Bondy na druhé straně varuje před obvyklými formami ovládnutí soukromého kapitálu postátněním, jak je známe z historie. Vyslovuje se spíše pro zavedení samosprávy účastníků výrobních i nevýrobních procesů, Filozof nicméně zapomněl, že takovýto postup - pokládá jej za určitou analogii přímé demokracie (s jejími negativy) - se např. svého času v Jugoslávii příliš neosvědčil. Hospodářské využití samosprávné demokracie tohoto typu by se dle Bondyho mělo uskutečňovat metodou pokusu - omylu, tedy cestou z vícero stran náročnou a riskantní, jak si ještě povíme.

Z našeho pojednání tlumočícího pozoruhodné Bondyho ideje jednoznačně plyne, že nutné změny společenského uspořádání, jež dozrávají - a v některých ohledech podmínky pro jejich aplikaci už přezrály - narážejí na několik závažných překážek: politickou apatii lidu, intenzivní obranu kapitálu a v neposlední řadě také na ideovou nepřipravenost pro takovéto proměny (ať již na úrovni čistě vědecké, anebo návodové či vyloženě populární). vat,

Samotný Bondy tvrdí: „Musíme dát dohromady systém idejí... který bude drtivé většině lidí vyhovovat a musíme ho předložit všem lidem bez rozdílu. Společenská revoluce provedená tímto způsobem je možná“ (105). K tomu musíme jen podotknout, že patřičná ideová sestava, resp. její populární forma, by samozřejmě neměly být lidem nabízeny v laciném tvaru, neměly by sloužit k účelovému a dost nedůvěryhodnému podbízení.

LIKVIDACE KAPITALISMU

 

Bondy říká: současná (nepřijatelná) světová situace „buď se bude řešit primitivním. velice riskantním a konfliktním způsobem, klackem po hlavě. Nebo by bylo možno dosáhnout určitého rozumného řešení věcí - určitým dohovorem se špičkami mafie, finanční oligarchie. Pokud není možný takový dohovor, koneckonců mafie není na dohovory čtyřikrát zvědavá, je možno dostat se do soukolí systému, zvládnout mechanismy, naučit se know-how, poznat, kde jsou neuralgické body, dostat to nějakým způsobem do rukou tak, že bude možno zaručit bezkrizový přechod k vyvlastnění vyvlastňovatelů komplet“ (106).

Jinými slovy tady je čs. filozof toho názoru, že kapitalistický řád je možno odstranit buď násilnou a riskantní revolucí, anebo „dohovorem“, a to s velice úzkou vrstvou ekonomických „vládců“, což nelze zcela ztotožnit s evolucí, neboť ta je aktem mnohem širším, důkladnějším a reálnějším. Byla-li by nějaká dohoda s relativně nepočetnými superboháči možná (kdyby se jim zaručil enormně přepychový život, proč ne?, přijatelné by to ovšem nadlouho nebylo), co zbývajících „takřka 10 %“ kapitálově majetné populace, jejíž sílu nelze vůbec podceňovat a která se dobrovolně nezredukuje na „zlomky promile“ populace, jak Bondy míní?

Taktéž filozofova jistěže originální metoda „vetření se do systému s cílem podmanit si ho“ nemá velkou naději na úspěch. Vlastníci kapitálu nejsou žádní naivní prosťáčci a pokud jim snad nebude stačit vlastní rozum, mají své poradce, event. se podvědomě podřídí svému třídnímu vědomí. Evoluční proměnu bude možno realizovat pouze postupným, byť zbytečně neotálejícím nárůstem vzdělanosti a morálky širokých vrstev obyvatelstva (na humánní uvědomování se kapitálových majitelů a jejich družiny se nedá příliš spoléhat, ačkoliv s jistým prodlením snad i oni většinově uznají nevyhnutelnost konce kapitalismu) a souběžně i postupným přivlastňováním výrobních prostředků ze strany celé společnosti (mj. i odkupem). Nejdříve by bylo záhodno hlavní ekonomické aktivity, zvláště banky, pojišťovny, penzijní fondy apod. zestátnit (byť v rámci kapitalistického státu), pokud kdy vůbec byly soukromým vlastnictvím (pošty, železnice, dálnice, velká část lesů a větších vodních toků atd.) a potom zacíleně, krok za krokem podrobovat státní a zaměstnanecké kontrole ostatní hospodaření (příslušná hierarchie je evidentní, opačné pokusy privatizovat tradiční „státní monopoly“, jichž jsme čas od času svědky, jsou spíše projevem nezřízeného fanatismu než chladného rozumu). To všechno by mělo probíhat na pozadí nezbytnosti zespolečenšťování hmotné sféry života společnosti v důsledku rozšiřujícího se stacionárního (dále materiálně nerostoucího) a potřeby obyvatelů přijatelně saturujícího způsobu hospodaření pod tlakem ohraničenosti Země. Sám nazývám příslušný společenský pořádek humánním (požadavek humanity kladu v daném případě na první místo) saturostacionárním systémem.

Kapitalismus bude lze za stavu „ideologické roztříštěnosti“ dle Bondyho likvidovat dvěma hlavními způsoby: (a) revolučně - přímo a rychle, a (b) zevnitř - seberozvinutím společenské struktury (běžněji bychom řekli evolučně). Jeho druhá metoda bývá nicméně někdy ne zcela jasná a také se občas prolíná s metodou první. V rámci těchto cest Bondy vypočítává vícero způsobů jejich realizace (zároveň upozorňuje, že všechny se mají vyznačovat určitými riziky).

Ke své kategorizaci budoucích transformačních řešení Bondy poznamenává: „Buď zvládnout strukturu globalizovaného kapitalismu zevnitř, anebo se pokusit sjednotit zbídačené, kterých je většina, na základě ideového projektu, který by je oslovil. Co ovšem může oslovit lidi, kteří jsou zbaveni rozumu díky bídě a masmediálnímu tlaku?... Co s tím dělat? Je to otázka pro psychology. Otázka politologická zde do určité míry ustupuje do pozadí, poněvadž přáním zbídačených je v první řadě najíst se a mít splněné nejelementárnější životní podmínky. To by se dalo zařídit. A druhý požadavek je, aby byl pořádek, určitá míra spravedlnosti. To se dá také zařídit - seshora. V obojím případě se ovšem jedná o diktaturu... A... kdyby byla diktatura složena ze samých andělů, i pak bude korodovat a dojde ke kolapsu“ (85-86).

Ve věci vlastního způsobu sdružování lidí za účelem odstranění kapitalismu Bondy píše: „Bude to jakási kombinace spontaneity a hluboké uvědomělosti, vzniklé nikoliv na základě intelektuálního rozboru či nějakého přesvědčovacího školení, ale na základě vhledu a pochopení problému. K čemuž by v podstatě měl dojít každý vlastním přezkoumáním fakt, která jsou k dispozici, která jsme povinni dát mu do rukou. K promyšlení situace, v níž žije on a ostatní kolem něho, by měl v prvé řadě použít nikoliv učených pouček, ale zdravého rozumu, který je každému také k dispozici. Na selský rozum je v podstatě spolehnutí“ (59).

I v těchto větách je patrná jistá nelogičnost autorova projevu: kde nalezneme tyto majoritní zbídačené? Jak je přesvědčit a sjednotit, když jsou zřejmě nepříliš vzdělaní a nemají třídní vědomí, a jsou prakticky nesjednotitelní, jak Bondy jinde prohlašuje? Filozof sám říká, že víceméně elementární hmotná životní úroveň je zaříditelná, ale to zdaleka nestačí: neméně důležitá než poměrně značné (!) osobní materiální spotřeba je také poměrně vysoká vzdělanost a morálka! Rovněž určitý stupeň spravedlnosti je dle Bondyho zajistitelný, jaký je to však stupeň? A k čemu to všechno, když je to dle samotného autora vlastně stejně odsouzeno k neúspěchu?

Energie a dobrá vůle, jakož i prostý rozum každopádně k promyšlené zásadní transformaci společnosti stačit nemohou. „Intelektuální rozbor“ coby první fáze odpovědného vědeckého přístupu k cílevědomým společenským proměnám jistěže patří. Po důkladné objektivní - vědecké práci však bude muset následovat ještě náročnější práce syntetická a prognostická v duchu naší metody: „nejprve cíl, potom cesty k němu“. Taktéž „osobní přesvědčování“ - výchova a vzdělanost - v obecné i speciální (transformační) rovině - budou bezpodmínečně nutné a sehrají nezastupitelnou úlohu. Tady je kupodivu Bondy velkým optimistou a schopnostem lidu věří (což jinde tak dalece nepřipouští). Sami jsme přesvědčeni o tom, že v oblasti vzdělávání a etického působení existují velké rezervy, bez větších překážek využitelné. Dosavadní edukační systém rozvinutých zemí je jednostranný: na jedné straně podporuje vznik elit (kapitalismu bezpodmínečně oddaných), na druhé straně udržuje lid v relativní nevědomosti (odváděním pozornosti k bezobsažné osobní realizaci, získat pro jeho nadané příslušníky solidní vzdělání je stále obtížnější). Všemožně propagovaný institut narůstajícího školného a splátek na studentské půjčky tuto diferenciaci evidentně zvýrazňuje.

REVOLUČNÍ CESTA

 

Ani použití násilí ze strany potenciálních vítězů (třídního boje, J.S.) neponechává Bondy bokem: „Samozřejmě okamžitě je třeba začít likvidovat ty nejkřiklavější, nejdrastičtější a nejkriminálnější zločiny vykořisťovatelů en masse“ (98), přičemž je zároveň nutno dávat pozor, aby ti „noví nenajeli automaticky do stejných kolejí jako ti, co tam byli před nimi“ (99). Autor zde však pravděpodobně má znovu na očích společenské poměry v méně vyspělých zemích, když na potvoru následující věta tomu zase neodpovídá: „Já bych byl poměrně optimistou v tom případě, že lidé, kteří do těch pozic vstoupí, předem jasně vědí, co se má bezprostředně napravit, vědí, proč tu revoluci dělají, totiž pro záchranu lidstva a planety“ (tamtéž). A ještě: „... pokud vykořisťovatele nezlikvidujeme co nejdříve možno, hrozí nám a následující generaci prostá likvidace a budoucnosti lidského rodu záhuba“ (79).

Navzdory vnucujícím se nejasnostem, koho Bondy za patřičné revolucionáře vlastně považuje, jsou tyto věty velice ostré a fakticky navozují potřebu „krvavé revoluce“. Nemyslím si, že by byla takováto revoluce bezpodmínečně nutná, skutečností nicméně zůstává, že pokud se „kapitál“ neumoudří, může jeho odpor vůči „zákonitostem lidstva“ (objektivní neudržitelnosti kapitalismu) vést opravdu až k zániku pozemské komunity Homo sapiens sapiens... Vina bude výhradně právě na straně vlastníků kapitálu - zrovna oni musí vyklízet své pozice. A to nehledě na dobrou vůli „utiskovaných“ (kam až mohou ustupovat?), neboť jenom vlastníci - majitelé budou moci chtít zcela nesmyslně vzdorovat planetární limitě hospodářské dynamiky (nevěřím však, že by lid připustil zničení všeho, veškeré lidské civilizace a kultury). V případné extrémní situaci budou muset světoobčané bezesporu násilně zasáhnout (vzdělaní a morálně vyspělí na to již budou dost),

Bondy je ovšem ve věci akceschopnosti speciálně současných (!) lidí vcelku velice skeptický. Ať již se jedná o obyvatele zemí rozvinutých (odcizení, změšťáčtění), anebo zemí rozvojových (nevzdělanost). Píše např.: „Asi žádným přesvědčováním nevytvoříme třídu, žádnými argumenty náboženskými, citovými či intelektuálními nepřivedeme k rozumu lidi, budou už zblblí a šílení. A ani apelem na etiku nebo hrozící katastrofu neodvrátíme dnešní mafiány od jejich plánované taktiky. Je potřeba se připravit na možnost převzetí moci a uvážit podmínky nové technologie, nečekané technologie, která se objevila během posledních třiceti let. Strategie takové revoluce, její koncept musí být nový. Nesmíme dopustit, aby se to vrátilo do toho takzvaně přirozeného stavu, že furt jsou tu bohatí a furt ti ožebračovaní. To se v liberalismu (a v praxi dnes všude kolem nás) hlásá jako stav přirozený. - My vycházíme z toho, že to je stav nepřirozený“ (103-104).

Bondy se v této partii své knihy jednoznačně hlásí k revoluci, jinde však vypočítává její nemalá rizika a hledá její alternativu. Sociálně politická revoluce může dle něho přinést dokonce některá nebezpečí (o těch se účastníci reálsocialistických experimentů opravdu důkladně přesvědčili). K tomuto tématu podotýká: „Přes všechny snahy globalizátorů... se situace patrně během několika desítek let vyhrotí a dojde ke střetu. Není zaručeno, že ten střet bude úspěšný pro globalizátory“, neboť „... mohou ve střetu podlehnout, Pak je ovšem nutno počítat s tím, že by byla dnešní vládnoucí skupina fyzicky likvidována, a co by zbylo, tak by bylo podstatně sociálně zatlačeno. S tím by se potom bez velkého rozlišování svezli i ti, kteří jsou ve službách oligarchie. Což nejsou jen námezdní žoldnéři, ale i vysoce kvalifikovaní profesionálově, bez nichž moderní společnost fungovat nemůže. To je pochopitelně velké riziko“ (87).

Důsledky podobně nepodařené revoluce by byly dle Bondyho katastrofální: těžká vývojová retardace, ekonomické a ekologické poruchy, hlad, úpadek zdravotnictví atd. Takovéto případy - mj. nepřipravených - revolucí známe dobře z dějin. Jinou, byť nepravděpodobnou možností nenáležité revoluce by byla, tvrdí náš filozof, taková revoluce, při níž by během odstraňování majetkových elit nedocházelo k fyzickému násilí a znatelnému poškozování ekonomiky, správa společnosti by zůstala zachována a vykořisťovatelé by byli pouze izolováni. Tímto způsobem by měla nejspíše proběhnout „mírumilovná“ revoluce v rozvinutých zemích, jestli by bylo lze takovýto akt vůbec nazvat aktem revolučním. Nejpřijatelnějším by byl v tomto ohledu cílený, poměrně rychlý a řízený přechod k absolutnímu společenskému řádu evolučním (víceméně nenásilným) způsobem (na rozdíl od předchozí - „revoluční“ - formy by nemuselo v tomto případě docházet vůbec k nějakému násilí! Vše by sice trvalo o něco déle, zato sofistifikovaněji (bez zbytečných ztrát a komplexněji).

Bondy je poměrně nedůvěřivý i ve vztahu k porážce „vykořisťovatelů“ v zemích vyspělých. Vyplyne to z jeho následujících slov: „I po event. vítězství vykořisťovaných a zbídačených, i kdybychom měli k dispozici technologii ještě desetkrát výkonnější než je současná, tak nemáme záruku, že se bude ekonomický potenciál světa dále racionálně využívat. Musíme mít naopak obavu, že čím je ekonomický potenciál světa jemnější a sofistikovanější, tak je také zranitelnější a poruchovější“ (92). I v tomto případě nás historie barvitě poučuje o rychlé proměně revolucionářů v degenerované vládce (moc korumpuje).

Je nicméně třeba, abychom byli optimisty. A abychom byli optimisty, musíme být připraveni převzít moc, a to nikoliv jakýmsi hurá stylem (neprogramovanou revolucí), ale právě na základě vědeckého poznání v oblasti ekonomické, sociologické, politologické atd. Je nutno mít k dispozici velice konstruktivní program vytvořený na bázi řady společenských věd s přihlédnutím k trendům (historii), prodlužovaným až do více či méně vzdálené budoucnosti (prognostika). Musíme rovněž disponovat do detailu vypracovanou budoucností „nejvzdálenější“ (absolutní), což nám umožní pojímat i současnost - současnosti jako funkce budoucna. V tom všem včera již bylo pozdě.

Pro úplnost musím samozřejmě připustit i vývojový scénář katastrofický, k němuž vlastně přispívá „nekontrolovatelné řádění kapitalismu“, resp. jeho majetných nositelů. Zmatenou výchovou a ani přesvědčováním zajisté nezformulujeme okamžitě odporuschopné „vykořisťované“ třídy, intelektuálními - přísně vědeckými - argumenty musíme nejprve s přispěním médií (jak je zaplatit?) sestavit nástroje k utvoření náležitého třídního vědomí. „Za zády“ tohoto snažení stojí nám nakloněný „veleargument“ - hmotně limitovaná planeta, jež je v příkrém rozporu s kapitalistickou zvůlí nejobecnější povahy. Pokračujícímu ohlupování a zhloupnutí lidu je záhodno se systematicky a trpělivě bránit. Koncept pod panstvím kapitálu dobře možného a snadného zhroucení lidské civilizace a kultury by měl být široce propagován a lidé v něm školeni. I on představuje významný „protitržní“ argument. Sami se obáváme, že současní mafiáni své aktivity příliš neplánují (to by věděli kde nakonec musí skončit) a o to jsou nebezpečnější. Zatím se bezhlavě řítí do budoucnosti, aniž si uvědomují, že ta je - pokud se nevzpamatují - zahubí nejen jako kapitalistické třídy, ale i fyzicky (a bohužel s nimi i ostatní spoluobčany)! Čeká je buď „dobrovolné“ splynutí s kapitálově nemajetnými občany, anebo sebevražedné zničení. Vybrat si budou moci. Doufáme, že si i oni zvolí správnou dráhu k budoucnosti - dráhu nekapitalistickou.

Na obranu, ale i obžalobu „obyčejného člověka“ Bondy uvádí, že lidská bytost obvykle neusiluje o „vládnoucí pozici“, přičemž „... z přímé samosprávné demokracie udělá svinčík... Opravdu ne každý chce vládnout... Nezaměňujme revoluci a zrušení vykořisťovatelské společnosti za samosprávnou přímou demokracii archaického typu“ (134). Často opomíjený a přitom poměrně široce rozprostraněný nezájem o moc je na každý pád pozoruhodný psychologický postřeh a hodně vysvětluje zdrženlivost lidu při usilování o (žádoucí) společenské změny. Bohužel vládychtivými osobami bývají velmi často bytosti morálně i rozumově rozhodně nevynikající. Ačkoliv jsou relativně nepočetné, páchají tradičně fenomenální škody. Žádný společenský systém nedokázal doposud tuto sortu lidí politicky paralyzovat. Vždycky odněkud vylezou na světlo boží a rychle začínají na základě záporného výběru vytvářet zlověstnou mocenskou pyramidu.

V souladu se svojí dost nevěrohodnou koncepcí (minulého!) zániku sociálně politických tříd v rozvinutých zemích, se podle Bondyho nemůže zformovat ani (proletářská) solidarita (a proletářské vědomí). V rozvojových zemích přitom (klasické) třídy, zejména ovšem třída dělnická - proletářská, prý vůbec nemohou vzniknout, poněvadž tu chybí (a budou chybět?) velké průmyslové závody s kvantem dělníků. Filozof míní, že proti ustavení solidarismu však v intencích kapitalismu intenzívně působí též média a reklama: „Lidé jsou psychologicky rozbiti... Ideový tlak stačí na to, aby znemožnil vznik třídního vědomí“ (85).

Bondy tudíž rozhodně nepočítá s tím, že radikální proměna společnosti by měla jít ruku v ruce s růstem vědomí (dodejme i svědomí a sebevědomí) občanů, že „lid“, tak jak jej autor chápe, ji zajistí (a nikdo za něj). V tom se však dle našeho soudu zásadně mýlí: bez rozšířené a poměrně hluboké všeobecné edukace se žádná „velká transformace“ konat nemůže. Žádní úctyhodní a osvícení hegemoni ji sami o sobě neuskuteční. a to ani v případě, kdy naše plošně a objemově ohraničená planeta vytvoří podstatný „materiální důvod“ pro tuto přeměnu.

Rázné řešení problémů současného antropogenního světa vyplývá rovněž z Bondyho dalších vyjádření, přičemž zvláště důležitým je jeho konstatování, že „... k dnešnímu datu je vyhlídka na uskutečnění, byť jen první fáze socialismu vzdálenější než před sto lety“ (74). S tím se však dá souhlasit jenom částečně: skutečné objektivní (materiální i duchovní) podmínky byly tehdy vpravdě mizerné, o čemž nás nakonec s nemalým časovým odstupem přesvědčil i pád Sovětského svazu, na němž se samozřejmě významně podílely jak poměry ryze subjektivní (chyby personální i věcné koncepční), tak okolnost, že ekonomika se neúměrně a permanentně (!) „vyčerpávala“ svojí jednostrannou orientací na produkci výrobních prostředků a zanedbávala potřebný rozvoj produkce spotřebních předmětů. V počátcích socialistického hospodaření to bylo nutné, avšak mělo se s tím včas přestat - měl se v tomto ohledu ustavit vyvážený optimální režim. Nadměrné zasahování stranických struktur do čistě odborných záležitostí úpadek dokonalo. Neoddiskutovatelným faktem však je, že sovětská moc brzy po svém etablování usilovala a úspěšně prováděla rozšiřování obecné gramotnosti obyvatelstva - bohužel zakrátko nastalo nesmyslné omezování intelektuálního, kriticky zaměřeného myšlení společenskovědního.

Odhodlání revolucionářů, spíše jejich skupin nežli samotného lidu, nemohlo příslušné předpoklady (včetně vědeckého poznání a technických nástrojů jeho uplatňování) nahradit. Jinak při oné Bondyho „větší vzdálenosti“ sehrála svoji nikoliv okrajovou roli také politická autodiskreditace myšlenky socialismu (a komunismu) z pozice neomluvitelných praktik komunistických stran.

Bondy varuje, že času na nápravu soudobého iracionálně fungujícího společenství na Zemi mnoho nezbývá (a to nebere v potaz velice aktuální působení našeho faktoru „planetárních hranic“). Řada problémů se vyhrocuje: sociální diferenciace, zejména v měřítku globálním, ekologická situace, nehospodárné využívání přírodních zdrojů, nadměrná materializace života a „úpadek člověka“ vůbec, rozmach terorismu, ale i (zvláště amerického) imperialismu. Bondy namítá: „... jsme v momentu kdy zvrat je prostě nutný, ať už by byl jakýkoliv. To ovšem nejlépe ví vládnoucí oligarchie, a proto cílí k nejrychlejšímu řešení. Mají v záloze preventivní zbraň nejtěžšího kalibru, rozpoutání vyhlazovací války, při níž se vyřeší naráz všechno, pobijí se lidé, oživí se a ještě více zcentralizuje ekonomika a vynoří se zfašizovaná světovláda umožňující zbavit se zbývajících nepohodlných živlů v metropolitních zemích...“ (75).

Jedinou alternativou vůči této bezpochyby velice tristní možnosti „zkoušející světovládu na hekatombách mrtvol“, a to i „po generace“ (třebaže jistěže nikoliv na věky) je podle Bondyho boj, při němž mají šance lidu na vítězství stoupat s jeho masovostí a rychlostí nastolení (netřídního) společenského řádu. Autor zde bezesporu - jinde bývá smířlivější - nepřipouští klasickou cestu reformační a po neblahých zkušenostech s tradičním působením sociáldemokracie se tomu nelze divit. Důvody nutnosti radikální proměny společenského uspořádání světa však autor příliš nekonkretizuje, spíše je tuší než aby je přijatelně specifikoval. Nejinak je tomu zřejmě i u vládnoucích oligarchů: i ta se znepokojuje více předtuchami než věděním. Věříme, že k řešení problémů, jejichž příčiny nejsou dostatečně odhaleny, nedojde cestou vyhlazování obyvatelů. Stačí vzít rozum do hrsti, otevřít dveře nezávislému zkoumání (je to nesmírně obtížné!), populaci cílevědomě vzdělávat a vychovávat (je to neméně těžké!). Jedním z řady prostředků k tomu je také postupná objektivizace ekonomiky (podporovaná její centralizací), vyloučení z jejího okruhu ziskuchtivých majitelů, odstranění produkcí neužitečných, nepotřebných.

TRANSFORMACE ZEVNITŘ

 

Co se týká možnosti změny uvnitř kapitalistického systému, Bondy se dostává do starého dilematu, totiž zda lze bez přípravy - mj. i té teoretické, dodávám já - zahájit „aktivní sebeobranu“ (námezdně pracujících, nezaměstnaných a dalších sociálně slabých), jež by přerostla v „aktivní boj“ nebo jinými slovy tuhý třídní boj nebo mírněji řečeno třídní zápolení. V případě pasivity utlačovaných (vykořisťovaných, ponižovaných, degradovaných, depolitizovaných), pro poslední čtvrtinu 20. století a začátek našeho století dost typickou, dochází v rozvinutých zemích logicky k nepřijatelné sílící nadvládě kapitálu. Na druhé straně víme jak skončila po téměř 75 letech ruská revoluce, prováděná ovšem bez dostatečné teoretické přípravy, vztahující se hlavně k době porevoluční, a především (!) bez uspokojivé civilizačně kulturní úrovně mas obyvatelstva (včetně dogmatických a primitivních politických poměrů uvnitř). Okolnost obtížných podmínek vnějších - izolace a blokáda v různých podobách od počátku prováděná (koneckonců vnucovaná soutěž ve vyzbrojování nebyla ničím jiným než tlakem zvně - měla nicméně na špatném konci reálného socialismu jen druhořadý podíl).

Dnes jsme samozřejmě ve „vyvinutosti poměrů“ v řadě směrů zásadně pokročili (vyvstal ovšem jiný podstatný problém, že totiž se použití revoluce stává v důsledku blízkosti cíle namnoze zbytečnou metodou), ačkoliv „teorie cíle“ a sofistikovaného přechodu k němu je z vícero důvodů po „oficiální linii“ nadále hrubě zanedbána (máme však již k dispozici dostatek /časových řad/ relevantních ukazatelů), ze kterých se dá mnohé vyvodit. Taktéž potřebné znalosti o „cíli“ a přerodu k němu už také „mimo hlavní proud“ společenskovědních výzkumů existují! Externí podmínky pro vědomé formování (beztřídní) budoucnosti jsou zajisté nadále (prozatím!) nepříznivé a nedělejme si iluze, že by „světový kapitál“ neučinil vše, aby niterný společenský pokrok (!) zastavil! Bohužel kapitál doposud dokázal rozvoji potřebné teoretické práce těmi nejlstivějšími metodami zabraňovat a uměl také umrtvovat náležitou obecnou kulturní vyspělost tím, že zaměřil velkou část populace na pro kapitál neškodnou, ba naopak prospěšnou spotřebu (odbyt) materiálních statků a služeb.

Bondy samozřejmě nikterak nevylučuje vítězství nad kapitalismem v zemích Západu (naopak počítá s ním, ostatně kdyby o tom nebyl přesvědčen, nebyl by marxistou). Dostatečně ovšem nespecifikuje kdo konkrétně by měl být tím vítězem: „Ve společnosti, kde nejsou třídy a vládne nám nadnárodní oligarchie, existuje možnost svrhnout tuto oligarchii zevnitř, využít její vlastní struktury. A to tak, že budou připraveni vysoce kvalifikovaní odborníci, kteří už jsou v praxi zaškoleni zkušenostmi a praxí ve strukturách nadnárodní mafie, ale jsou to lidé ve druhé nebo třetí generaci věrchušky, se kterými se už velmi často dá mluvit, jsou v tomto smyslu vzdělaní, chápou, oč jde“ (96).

Bondy se při této příležitosti odvolává na tolik žádané a vlivné americké „symbolické analytiky“ (manažery, vědce, PC odborníky..., o nich toho hodně napsal R. Reich), speciálně pak na ty charakternější mezi nimi (mnozí mají kupecké manýry), s nimiž by se dalo „zbavit světových vykořisťovatelů“. Tito lidé však sami o sobě nemohou být skutečnými politickými vítězi. Těmi může být toliko „uvědomělý“ lid - autentičtí občané, tvoření v naprosté většině osobami s nekapitálovým původem. Profesionální řiditelé společnosti, kteří byli v minulosti dobře placenými služebníky kapitálu, mohou být po dosažení beztřídního společenství „jenom“ odborně zdatnými pracovníky hmotně koncipovaného systému.

Jeden z hlavních závěrů Bondyho uvažování zní: „... současná struktura obsahuje hybné síly, které mají autodestruktivní charakter... A v tom vidíme revoluční cestu k přeměně systému. Pokud možno dřív než později“ (134). Tady je názorně patrná rozpornost filozofových myšlenek: autodestrukce kapitalismu může být jen pozvolná, třebaže v podmínkách 21. století již velice rychlá. Nositelem revoluce (s atributem jistého stupně násilí) nemohou být „vnitřní síly“ v Bondyho podání, jež chtě nechtě musí mít „kapitalistický“ ráz, a to obranný, byť „ústupový“ ráz.

Za zamyšlení stojí rovněž hned následující věty z Bondyho knihy, kde vnitřní přerod autor jednoznačně váže pouze na zánik (soukromého) zisku: „Nejen etické apely, ale i racionální apely selhávají, protože... struktura žije vlastním životem. Nemůžeme na ni jít s klackem. A to ani s klackem intelektuálním či racionálním... My ji můžeme ukázat čeho může využít, že se nakonec může polepšit. - Nakonec z toho mohou i ti bossové a ostatní vydedukovat, že nemůžeme na věky věkův trvat na kategorii zisku. Protože jinak společenská struktura skončí a oni s ní. - Až kategorie zisku splní svojí historickou funkci, tak zase odkráčí...“ (tamtéž).

Zkušenost opravdu učí, že morální výlevy na vlastníky kapitálu nemohou kapitalismus odstranit a jen obtížně jej příležitostně poněkud (!) zlidšťují, a většinou jen na čas. „Rozumový apel“ je něco jiného: jedině objektivní teorie (vývoje) společnosti - sestávající z „teorie cíle“ a z „teorií cest k němu“ je schopna vývoj uspíšit (samozřejmě při náležitých praktických aplikacích). Je proto zbytečné čekat na relativně pomalou autodestrukci, přirozeně všemožně oddalovanou. Trocha „klacku“ nikdy neuškodí, Na sebepolepšování kapitalismu, resp. kapitalistů s jejich obslužnou kamarilou se nedá mnoho spoléhat, to spíše na ne-kapitalisty (vzdělané a morálně vyspělé občany). Tím že zanikne jev zisku se vlastníci kapitálu samozřejmě neudrží: nebudou schopni svůj kapitál zvětšovat, nebudou moci „žít nad poměry“ a prostá kapitálová reprodukce je nebude rozhodně těšit. Nejsme zdaleka sami mezi stoupenci teorií, že bez hospodářské dynamiky (a bez zisku) nemůže kapitalismus přežít. Za dobře představitelného zákazu prodeje kapitálových statků by byl tento majetek pro vlastníky skutečně jenom přítěží (stále by ovšem doufali): kapitál by vlastně nebylo nutno ani zestátňovat. Kapitalisté by se ovšem neměli domnívat, že tím, že se vzdají zisku tak dále zůstanou jako vlastníci kapitálu (který budou dle výrazu Bondyho prošustrovávat)! Ostatně zánik ziskové kategorie není tím prapůvodcem konce kapitalismu. Je toliko důsledkem nemožnosti trvalého růstu ekonomiky v poměrech limitované planety!

Kapitalistický řád Bondy charakterizuje jako seberozvíjející se systém a vymezuje jej velice originálně coby „sebežeroucí strukturu“ (této koneckonců „evoluci“ je však zapotřebí pomáhat!). Píše: „Zatímco feudalismus měl tendenci se konsolidovat a nepovedlo se mu to, kapitalismus je od počátku založen na sebežrání. Ale sebežeroucí se struktura chce zůstat živá, instinktivně si je vědoma nebezpečí, že sama sebe úplně sežere, a musí se živit z něčeho jiného, aby mohla pokračovat v autodestrukci. Pak tedy vymýšlí strategie stále nové a rafinovanější“ (116). Upřesnění této teze je následující: „Některé příklady samopohlcování jsou klasické a dály se už před 150 lety běžně. Některé přišly až v současnosti, kdy finanční toky jsou na úrovni kasinového kapitalismu, lítá to přes počítačové sítě a švindlování je na takové úrovni, která dřív nebyla možná“ (117). Při tom všem: „Sám princip kapitalismu zůstává nezměněn. Marx říká: že žádný výrobní způsob neodejde z dějin dřív, dokud nevyčerpá všechny své možnosti proteovských proměn. Nám připadá, že už je dosaženo posledního stadia, ale pravděpodobně asi ne, asi jsou ještě rezervy, leč už to začíná být stále obtížnější, riskantnější a zranitelnější. Sebežeroucí struktura se začíná dostávat do kolize uvnitř sebe sama. V dnešní struktuře kasinového kapitalismu neudrží svůj kapitál stabilní, ten kapitál musí být neustále in fluxu. Ten, kdo kapitál vlastní, není si ani minutu jist“ (tamtéž).

Značná adaptabilní způsobilost kapitalismu je všeobecně známá, nejmarkantněji se projevila tím, že systém se vyvaroval „neustálého zbídačování“ (jak Bondy prohlašuje!) a paralyzoval revolučnost konzumem a změšťáčtěním podstatné části kapitalismem v jádru poškozovaného obyvatelstva (aniž si je toho dostatečně vědomo). Ještě před tím dokázal tento systém rafinovaně zavést politický systém „svobody a demokracie“, jenž mu umožnil permanentní (nad)vládu kapitálu. Ve volbách pravice vítězí nejenom mobilizací svých „niterných“ až za hrob oddaných 10 %, ale tím, že se dokáže „nabalit“ voliči v podstatě levně „nakoupenými“, mediálně „přesvědčenými“, „doufajícími“, „slibům důvěřujícími“, „svobodně se destruujícími“ atp. Prostě zmodernizovaný, psychologicky nepochybně propracovaný „volební guláš“. Velice smutnou úlohu při tomto hanebném projevu nenahraditelné „svobody a demokracie“ sehrává institut pseudolevice sociáldemokratického ražení, vystupující navenek jakoby ochránce tříd „subalterních“, ve skutečnosti však jen s formálními výhradami uznávající zmíněný typ „svobod a demokracií“, nezbytnost existence soukromého vlastnictví, překonanost sociálně politických tříd, věčnost kapitalismu atd.

Taktéž nejnovější metody instalování virtuální (neskutečné, fiktivní) ekonomiky jsou z tohoto soudku: velký díl hospodářských procesů je fingovaný, ekonomika se nezřízeně zadlužuje s nadějí, že pozdější vyšší produkce je schopna zaplatit dluhy nižší starší produkce, „vyúčtování“ je odkládáno, účetnictví fixlováno (dříve nebo později se však musí zhroutit). Jednoduše řečeno: „po nás potopa“.

Aniž bychom trpěli starým syndromem „mimořádné výjimečnosti“ právě prožívané doby, sami se nedomníváme, že kapitalismus by se dokázal úspěšně vyrovnat s „posledním“ ryze objektivním náporem na něj, totiž s okolností, že prostorově (plošně a objemově) ohraničená zeměkoule znemožní působení základních kapitalistických atributů - trvalého ekonomického růstu a z něj plynoucího privátního zisku. Bondy spíše tuší z náznaků, jež jako vnější pozorovatel registruje, že další přizpůsobování systému stávajícím poměrům již existovat nebude a že samotný kapitalistický řád se odsoudí k zániku (filozofovými slovy řečeno „sežere se“).

Bondy si myslí, že nyní „jde o to najít ekonomický model, který by pro... strukturu vypadal jako další stupeň jejího seberozvinutí, otevření dalšího stupně jejich možností“ (tamtéž). Požaduje vytvoření modelu, který by kapitalismus akceptoval, avšak který by zároveň byl jeho poslední příležitostí. Je to sice ze strany autora fikaná metoda (abychom použili rozkošného způsobu Bondyho vyjadřování), ale proč by na ni měl kapitál přistupovat? Jedině snad v hluboké beznaději, aby tak oddálil svůj definitivní pád? Zvláště, když náš filozof chce příslušnému modelu podsunout vytvoření vskutku humánní společnosti (na to kapitál neskočí).

Naprosto iluzorním je přitom postup, který by měl být prakticky při této vychytralé likvidaci kapitalismu použit: vsugerovat jej jako proces vycházející z existence „mafiánské oligarchie“, do něhož by se následně přidalo něco jako tzv. lidský faktor, a to ještě v podobě uspokojování zištnosti, vstřícnosti vůči lenosti, tolerování megalomanie a další negativní vlastnosti (117-118). Takováto transformační metoda však dost připomíná umění kuchařské, zacílené k honosnému servírování nepoživatelné krmě. Rozmanitými úskoky se při praxi proměny nevyhovující struktury společnosti nikam nedostaneme.

Svým uvažováním v duchu „maximálního rozvinutí kapitalismu“ Bondy fakticky ustupuje od praxe revoluční, ale také pozitivně evoluční - reformační (v autentickém tvaru přirozeně, s tradičním pseudoreformátorstvím v sociáldemokratickém stylu samozřejmě spolu s autorem nepočítáme). Bondy navrhovanou metodu změny společenské struktury definuje takto: „Promění se sama dle vlastních vývojových trendů, které v sobě obsahuje. Je třeba vyjít vstříc tomu, co tato struktura má v záloze. Uvolnit to i za cenu přechodného rizika. Rizika zvýšení touhy po zisku. Zato se však akceleruje proces, při kterém ze sebe společenská struktura vydá své vnitřní zálohy. Ať se plně rozvine. My ji nechceme zastavit v rozvinutí. Naopak je třeba ji plně rozvinout, aby dosáhla stupně, kdy už další možnosti rozvinutí nemá - a musí se přeměnit, přestrukturovat, aby další možnosti rozvinutí našla“ (119).

Bondy pokládá svoji metodu za „organickou“. Má představovat seberozvinutí kapitalistické soustavy až do její negace. Volba takovéhoto postupu však s sebou nese vážné (!) opačné riziko: postupného upevňování kapitálové moci až do tvaru fašismu či militantního nacionalismu. Navrhovaný postup je možno kvalifikovat pouze jako pokus o svérázný příspěvek k transformačním teoriím společnosti. Nic více, nic méně. Může být časově neobyčejně náročný, avšak právě času k radikálním změnám lidstvu mnoho nezbývá (tlačí je limitovaný planetární prostor v důsledku něhož se nebude kapitalismus moci za poměrně krátkou dobu - během pouhého jednoho staletí - dále hmotně rozšířeně reprodukovat). Filozof se navíc celkem nejasně vyjadřuje, když požaduje maximální rozvinutí (kapitalistického) systému až po změnu struktury, po níž by se další rozvojové možnosti znovu našly! Má opravdu na mysli systémové rozvinutí na principiálně jiném základě? A půjde vůbec o pokračování materiálního růstu, když také inovační rozvoj s velkou pravděpodobností z historického pohledu zanedlouho skončí?

Nezřetelnost pak vyplývá i z dalších Bondyho vět: „Jde o pozvolný proces, ale směřující k rozvinutí stávající struktury, a nikoliv k její postupné změně ve strukturu jinou, jak se o to snaží např. reformisté“ (tamtéž). To samé platí i o pokračování dané teze: „Jde o zcela opačný proces. Proces, který vede k témuž cíli, ale vede k němu bezpečněji... poněvadž vyhovuje všem zákonitostem přirozené geneze a evoluce. Jenže ta geneze akceleruje a pozvolna se směřuje k optimálnímu výsledku. Nikoliv ke zrušení, ale k rozvinutí. K samorozpuštění, přestrukturování…“ (tamtéž).

Takže ani (násilná) revoluce, ani „klasická“ - sociáldemokratická - k ničemu podstatnému v sociální oblasti nevedoucí - reformace. Ani však naše namnoze stupňujícím se způsobem řízeně prováděná evoluce, víceméně programově odbourávající kapitalismus. Bondyho metoda je spíše fantazií, umožňující bohužel kapitalistickému systému manévrovat, konzervovat stávající poměry, než vědomou cestou - dle možností - překonávat kapitalistický řád. Nelze než bez ustání opakovat, že „kapitalisté“ jsou takříkajíc od přírody agresivní (i vůči sobě navzájem - je to obdoba primitivní džungle, po níž v zásadě hloupě volají i naši liberálkonzervativci!) a svých neprávem získaných výhod se vzdát chtít lacino nebudou - budou k tomu tak či onak nuceni. V konečné instanci proto, že se jejich panství nebude moci rozšiřovat - viz působnost ohraničenosti Země.

Ve společnosti nyní nepůjde jen o zdokonalení v obvyklém slova smyslu - nahrazení jedné třídní společnosti jinou třídní společností (jako v přírodě - biologii). Nepoběží tu ani o zdokonalování v rámci jednoho společenského řádu - kapitalismu, jak to má - do důsledku dovedeno - na mysli Bondy. Zde se napříště jedná o zásadní kvalitativní proměnu (odstranění třídní společnosti), jež má v biologickém světě určitou obměnu pouze při přeměně opičích předků v lidskou bytost (kdysi byl takového charakteru („obsahově“ na nižší úrovni) snad vznik života samotného, vznik vícebuněčných organismů, vznik prvních živočišných organismů). Člověk nevznikl ze samorozpuštění či přestrukturování či běžného rozvinutí opice (lidoopa). Takovýto vývoj sám byl ostatně také doprovázen zániky (slepé větve, vymírání „předchůdců“...). Absolutní společenský (beztřídní) řád bude právě po stránce ryze kvalitativní něčím zcela jiným než historické třídní společnosti a bude tudíž již soustavou nadhistorickou (K. Marx).

Bondy činí závěr, že všechny aktivity (nejednou pseudo-) levicových politických stran za posledních 150 let skončily v reformismu a konformismu. To však byly strany takzvaně socialistické nebo sociáldemokratické (nikoliv autenticky sociálně demokratické). Uvidíme, k čemu dospěje KSČM. Obvyklé „reálsocialistické“ strany komunistické (jistými velmi pozitivními, leč krátkodobými výjimkami mezi nimi byli svého času např. eurokomunisté nebo reformní KSČ 1968) se snažily o radikální - revoluční změny, avšak z různých důvodů většinou neúspěšně (bude komunistická strana Číny a některé další tyto strany jinde?). Reformismus a tím méně konformismus (pro sociáldemokracie tak příznačný) skutečně k ničemu kloudnému nevedli (a také nepovedou!). Konstruktivní (jasně cílený) společenský evolucionismus, tak jak jej navrhuji (se zaměřením na humánně koncipovaný saturostacionární systém), může požadavky na zásadní kvalitativní transformaci společnosti vyhovět. A to, aniž by nechával starý společenský řád zdlouhavě a riskantně „vyzrávat“. Tradičně pojímaný násilný a teoreticky nepropracovaný revolucionismus může být v případě dnes civilizačně a kulturně pokročilých zemí vskutku postradatelným (nyní by již mohl paradoxně způsobit zpomalení procesu směřujícího k novému řádu). Měl by být nahrazen našim „břitkým sofistikovaným evolucionismem“.

Přijmeme-li Bondyho tezi samonegace kapitalismu, potom její tvůrce vcelku oprávněně tvrdí, že „musíme vykoumat, jakým způsobem společenskou strukturu rychleji rozvinout“. Souhlasit je možno i s tím, že k tomuto účelu (ale i k jiným možná konstruktivnějším účelům) je zapotřebí především analyzovat stávající společenskou situaci. Avšak to nestačí, opakujeme to. Je nutno mít rovněž naprosto vyjasněnou představu o struktuře a fungování cílového systému společnosti a o postupných cestách a krocích k němu (není jich mnoho a v zásadě jsou, jak víme, dva: evoluční a revoluční). Také jednotlivé fáze v průběhu obou postupů je nutno velmi konkrétně specifikovat. Všechny představitelné modelové metody používající dosazování různých veličin do jednotlivých ovlivňujících faktorů, včetně technologických změn, souhrnně ve stylu „pokus-omyl“, jak je Bondy navrhuje, by se neměly přehánět. Společenskovědní „neoficiální“ (dříve bylo tím oficiálním marx-leninské, dnes liberálně konzervativní) poznání je v současnosti již poměrně daleko a nemusí se zbytečně experimentovat s pokusy „na ostří břitvy“ (Bondyho slova). Ostatně všechno co jsem v duchu Bondyho soudů uvedl, zvláště když to doplním jeho značně speciálními nápady (vývoj končící „jedním bossem“, zánik sociálně politických tříd, spontánní destruktivní aktivita zbídačených mas apod.), je nicméně konstruktem málo reálným a při eventuální realizaci nenáležitě zdlouhavým.

ČLOVĚK

 

Bondy se nedopouští většího omylu, když - jakkoliv neúplně - konstatuje, že v kapitalistickém systému „kulminuje zotročení člověka při všem množství materiálních statků, protože je mu zcizována jeho práce a tím jeho lidská osobnost a lidská důstojnost, je mu vzato lidské štěstí a radost, možnost čirého sebeuplatnění a humánní sebekultivace“ (32-33). I s další částí definice člověka trpícího hlubokou „existenciální vnitřní tísní“ se víceméně nedá než souhlasit: „Dochází u něj k deformaci charakteru a psychiky, je z něj loutka závislá na droze fetišizovaného konzumu a zábavy. Je zbaven intelektu, je polovzdělaný, frustrovaný až k sadismu a nenávisti, iracionálně motivovaný, politicky zneužívaný“ (33).

Nevím sice, zda byl zrovna v kapitalismu člověk maximálně zotročen (co např. otrokářský řád, co nevolníci?), ale vedle zcizování určitého (!) dílu jeho práce - ve třetí čtvrtině 20. století existovalo podle našeho mínění největší kořistění kapitálu z výsledků práce vědců a tvořivých techniků, klasické vykořisťování masy námezdně pracujících zůstávalo relativně nižší - byla „závislá“ lidská bytost nejvíce degradována ani ne tak vlastním zcizováním výsledků její pracovní činnosti jako právě ponižováním jejího nitra (coby pracovní síly a hlavně „odvedením“ od duchovní seberealizace a přeorientováním na konzumaci hmotných výrobků a služeb (včetně zábavy). Tady utrpěla největší škodu osobnostní (ale též podceňovaná občanská) stránka člověka.

Bondy mohl podle nás ve vyšším stupni zdůraznit, že sebeosvobozování dnes spíše než proletáře tak člověka vůbec (dokonce i hromaděním kapitálu, honbou za maximálními zisky a dekadentní superspotřebou posedlého buržoi) musí být významně nápomocen samotný společenský řád. U kapitalismu je tomu tak ovšem jenom v ohraničené míře a u občanů cílového společenského pořádku - Bondy jej nazývá „svobodnou a samosprávnou společností“ - se to stane normou! Problém tkví opět zejména v období přechodném.

Bondy kalkuluje přirozeně s tím, že hlavním cílem (antropogenní) evoluce - platí to nejspíše o „pozemské“ biologické fylogenezi (vývoji druhu, rodu..., nikoliv individua), můžeme ji nazvat také hominizací, je zformování důstojné - svobodné, maximálně vzdělané a „vychované“ lidské bytosti (osobnosti a občana), a že odstranění kapitalistického (zlo)řádu je toliko jedním z nepochybně důležitých předpokladů tohoto počinu. Bondy tuto tezi nejednou zdůrazňuje. K tomu pak připojuje: „Člověk má svoji důstojnost, která je nesuspendovatelná. Pokud se s člověkem jedná jako s hovadem... tak se z nejkvalitnějších lidí stanou zase jenom hovada“ (7). Toto tvrzení se ovšem nedá zobecnit. Dějiny lidstva zaznamenaly zdaleka nikoliv ojedinělé příklady (mnoho jich samozřejmě není šířeji známo), kdy se lidé postavili čelem a odvážně vůči zhovadilostem „reprezentantů“ tohoto světa. Ze skutečné osobnosti hovado neuděláš ani před popravčí četou, neřku-li před politickými nebo hospodářskými hochštaplery všude kolem nás. Filozof má pravdu v tom, že stávající ideologie, ale vztahuje se to také k celkové úrovni společenských věd „... jsou už v současnosti neaplikovatelné...“, přičemž k dosažení zásadní přeměny struktury společnosti je zapotřebí rovněž „funkčního pozměnění hodnotové škály“ (tamtéž). Vpravdě katastrofální úroveň nikoliv objektivně nahrávajících nebo přímo nedůstojně kapitalismu posluhujících společenských věd - ekonomie, sociologie... - je zřejmá.

Bondy oprávněně požaduje (38), aby člověk „přebral svůj osud do svých rukou“, a na bázi historických zkušeností vyslovuje přesvědčení, že je tohoto aktu schopen a že se může „dále vyvíjet jako člověk a ne jen jako jiný živočišný druh“. I tato idea už byla v minulosti vyslovena a rozpracována. Ve svém pojednání klade autor značný důraz na „přeměnu lidského vědomí“, jež „... se po celé planetě začíná před našima očima proměňovat poměrně rychle“. Důvody tohoto prohlédání spatřuje Bondy v tom, že „v důsledku zostřujícího se střetu vykořisťovatelů a vykořisťovaných, zoufalé ekologická situace a ztráty tradičních hodnot začíná lidem současný společenský pořádek připadat už ne jako daný přirozenou evolucí, nebo zákony přírody nebo vůlí boží, ale začíná se jevit jako bordel a nepořádek, který je antropogenní a je prací vykořisťovatelů“ (38-39).

Bondy dává tento aktivní přístup k uspořádání společenských (avšak též individuálních) záležitostí do souvislosti s holismem (založeným na myšlence primátu celostnosti), což je třeba uvítat. Programové vytváření budoucí racionálně fungující humánní společnosti se totiž neobejde bez činorodého sofistikovaného postupu, bez zřetelně definovaného záměru, bez velmi detailního (!) ujasnění si toho, k čemu by mělo lidstvo jako společenství lidí - osobností a občanů - dojít. A teprve od tohoto „cílového celku“ by se měl odvíjet (!) prozatím především namnoze nahodile a disharmonicky „vyvíjený“ sled současností.

Čistě na okraj: Bondy vystupuje proti jakékoliv unifikaci lidských bytostí (např. genetickým nebo mentálním klonováním), jež by mohla vést mj. k zániku lidské solidarity (avšak nejenom ji, dodáváme, neboť etnickým, inteligenčním, povahovým, citovým, estetickým, neřku-li somatickým zestejněním lidí by se ztratila samotná podstata lidství (pouze v oblasti morální by lidé měli dosahovat stejné hladiny, morální principy jsou ovšem poměrně jednoduché a od věků známé). Dostatečná osobnostní individuálnost občanů je nenahraditelná a je vlastně humánní i hominizační metou vývoje společenství Homo sapiens sapiens.

Bondy je tedy pro co největší různorodost - individualitu lidských bytostí, poměry zajišťující duchovní (rozumovou, citovou, estetickou, nikoliv mravní) rozmanitost a zároveň svébytnost. K tomu nutno pronést, že „stejnost“, jež je namnoze zárukou hmotné (!), v prvé řadě ekonomické produktivity a efektivnosti, neboli svým způsobem „totalitního“ uspořádání v materiální oblasti, je pro lidskou společnost v daném ohledu velice žádoucí. Fenomén „totálního“ nesmí být samozřejmě zobecněn a zahrnovat do sebe také okruh čistě lidský. Právě to se dělo v případě existence některých odpudivých společenských systémů 20. století.

VRSTVA INTELIGENCE - INTELEKTUÁLOVÉ

 

Za zvláštní fenomén, projevující se v moderní společnosti dost specificky, považuji spolu s Bondym působnost inteligence event. výkvětu této sorty lidí - intelektuálů, jež lze definovat jako neformální vzdělance, s vyšší úrovní intelektu, ale i morálky, nekompromisně ve větším stupni kritické a sebekritické, obtížně penězi, formálním postavením a mocí korumpovatelné, upřednostňující pravdu před výhodou, celkově obsahově osobnosti neobyčejně kultivované.

Bondy si dostatečně uvědomuje skutečnost, že pokud má být budoucnost lidstva řešena relativně mírumilovnou cestou, musí se do procesu formování „nového světa“ intenzívně zapojit rozum, intelektuální elita, především pak vědci a v neposlední řadě zanícení pedagogové. V souladu se svými hypotézami si čs. filozof nemyslí, že by intelektuálové tvořili nějakou sociálně politickou třídu, neboť prý nejsou způsobilí zformovat své vlastní třídní vědomí. I tady je to však pouze Bondyho hra se slovy, takže takováto „protitřídní argumentace“ může jít v podstatě k čertu. „Špičkoví intelektuálové“ se totiž čas od času dokáží - bohužel zatím jen za určitým velice konkrétním cílem - spojit a měli by to umět také v případě řešení „globálních problémů“ (některé pokusy ovšem existují i v tomto směru, ale příslušní aktéři často trpí značnou společenskovědní negramotností). Intelektuálové se však bohužel také obvykle distancovali a distancují od praktické politiky, jež se jim nutně jeví být povrchní a z hlediska vynaloženého času angažovanost v ní pro ně velmi neefektivní. Tím pak ovšem skutečné elity lidstva nemohli pozitivně působit ve směru řešení tíživých problémů společnosti a ponechali otevřené pole politickým a hospodářským pseudoelitám - a v neposlední řadě také neskrývaným zločinům..

Bondy se však domnívá, že tak zcela bezmocná tato skupina občanů není: „Vědí o sobě, že jsou lidé racionálně uvažující, schopni racionálního diskurzu a racionálního jednání. Takže... jsou schopni určité akce, jakkoliv třídou nejsou“ (101). Nelze mít námitek proti Bondyho tvrzení, že po případné vítězné (sociálně ekonomické) revoluci by bylo záhodno, „... aby na strategická místa víceméně okamžitě nastoupili kvalifikovaní lidé“ (98). To se v minulosti dálo jen výjimečně a pokud k tomu zčásti docházelo, byli tito lidé zanedlouho takřka pravidlem vystřídáni „typickými“ politiky: bezohlednými, korumpovatelnými, ideově nepevnými, u nichž byla absence dostatečného intelektu (a morálky) obvykle substituována dostatkem fyzické energie.

Bondy jinak velmi dobře ví o podivné morální úrovni velké části v první řadě společenskovědní inteligence. Vypovídá o ní: „Je navyklá, že slouží komukoliv za jakýchkoliv podmínek. k jakýmkoliv cílům. Bezpáteřnost této společenské vrstvy je všeobecně známa, stejně jako neschopnost vytvořit vědomí třídní sounáležitosti“ (101).

Bez koordinovaného úsilí badatelů různého zaměření, soustředěných v nějaké centrální výzkumné instituci bezprostředně napojené na „výkonnou moc“ (a bez autoritativní podpory intelektuálů mimovědecké orientace: protesty vznášejí spíše spisovatelé než vědci) není možno s racionální proměnou společnosti v duchu našeho nového systému počítat. Tady může vzniknout nemalá krize: vnější objektivní předpoklady jsou k dispozici (nemožnost dalšího hmotného vzestupu, náležitá civilizačně kulturní úroveň masy občanů), ale teorie zoufale zaostává). Zárodky velké transformace by měly být formulovány (a formovány) již dnes, třebaže otázka financování takovéhoto „podvratného orgánu“ zahrnujícího i nekonformní badatele je nepochybně zapeklitá. Těžko chtít na kapitálu (a buržoazním státu), aby do důsledku dovedeno financoval svoji záhubu!

Úzce propojit by se měla alespoň některá nikoliv ojedinělá, poměrně úctyhodná výzkumná zařízení, mj. rovněž ta, jež se již několik desítek let věnují globálním problémům. Tyto instituce bohužel spojuje malý zájem o sestavení modelu cílového - absolutního společenského pořádku, jenž chtě nechtě musí být „nebezpečně“ blízko ne-třídnímu (za to výsostně humánnímu) společenskému systému, celosvětově hospodařícímu na stacionární, ale potřeby lidí náležitě (nikoliv nadměrně) uspokojující úrovni (samotné toto optimum musí být předmětem důkladného zkoumání). Najdou se mezi předními světovými vědeckými osobnostmi lidé kapitálem nekoupitelní, myšlenkově originální, odvážní?

Popsaný vědecký útvar by měl nejprve teoreticky formulovat právě cílový společenský řád (relevantních dat a dalších informací má k tomu v současnosti už dostatečné množství, takže žádné zbytečné „bloudění“ nepřipadá při rozumné koordinaci v úvahu) a teprve potom hledat optimální teoretickou, avšak již také praktickou dráhu k němu. Pro svoji práci by potřeboval relativně velice nízké finanční prostředky, avšak vysoce kvalifikované personální vybavení disponující nejmodernější technikou. Obtížně se dá předpokládat, že na podobné činnosti by se horlivě podílely soukromé firmy (ty platí jen to, co se jim spíše dříve než později hodí, co nezpochybňuje systém ve kterém působí, někdy pak i věci sice z hlediska objektivního poznávání antropogenního světa postradatelné, ale nikterak neohrožující existenci samotného kapitalismu).

Jediná naděje pro financování organizace takovéhoto typu spočívá v „podivínských mecenáších“ (těch je málo, jsou nespolehliví a stejně opatrní), v nemnoha univerzitních pracovištích (vždyť i „duchovní svoboda“ má v kapitalismu své hranice!) a především v několika víceméně (prozatím) reálsocialistických zemích, které ovšem nejsou stále ještě, takříkajíc ze zvyku, zárukou provádění vskutku objektivních výzkumů toho druhu. Situace je naléhavá, ale vyhlídky zůstávají skromné.

BURŽOAZIE

 

Rovněž na úseku podceňování kvantitativní důležitosti vrstvy majetných osob - zaměstnavatelů, vykořisťovatelů, kapitalistů, s jejich právní, manažerskou, vyšší byrokratickou, bezpečnostní a samozřejmě též politickou obsluhou, nelze dnes a ani v měřítku několika následujících dekád Bondyho názory uspokojivě tolerovat. Současné seskupení těchto lidí - dlouhodobě se stále udržuje na úrovni přibližně desetiny populace - není možno redukovat, tak jak to činí autor, na početně se tenčící velice úzkou vrstvu finančních oligarchů (vyúsťující dle filozofa až do tvaru jakéhosi finančního „monarchy“). Kdyby tyto osoby neměly své víceméně permanentní zázemí v podobě zmiňovaných cca 10 %, byly by dávno smeteny. Bondy vliv a moc masy „buržoazie“ (abychom použili staršího, ale přijatelného termínu) nedohodnocuje a myslím si, že ani sama tato vrstva si nakonec nenechá nadvládu své výrazné menšiny (teoreticky se „cílově“ redukující až na „jednotlivce“) líbit. Vzpomínaná desetina ekonomických „pseudoelit“ pak dokáže s pomocí zavedených - a osvědčených! - volebních mechanismů a za přispění dobře honorované mediální a jiné manipulace voličů uchopit politickou moc. „Svobodně a demokraticky“, dodejme! Ve skutečnosti rafinovaným podvodem.

Sám Bondy mluví rovněž o populaci složené z 10 % „chytrých“ a 90 % „blbých“, avšak jeho klasifikace se nezakládá na odhadech ekonomických. K těmto veličinám doplňuje: „Nesmíme však přejímat názor, že těch 90 %... si nezaslouží, aby se s nimi slušně zacházelo, protože když jsou blbý, kdo by se o ně staral? To nesmíme připustit. To není humánní či etické kritérium, to je kritérium přísně genetické. Nesmíme zde ochuzovat lidský genofond, který už jsme během posledních pár set let hluboce poškodili. Tak jako nesmíme dál ničit planetu, která je na pokraji zhroucení“ (104).

K Bondyho exkurzu do genetiky člověka není co dodat, ale hlavním důvodem pro zjištění úlohy „lidu“ jako podstatné součásti lidské populace (ostatně už dnes je u nás vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných osob několikanásobek těch „chytrých“, rozuměj spíše vychytralých a chamtivých), by neměl být jeho genetický potenciál, nýbrž dávné důvody čistě humánní (zhoršování kvality lidské populace je jiný problém: vyšší porodnost mají dnes lidé v průměru méně inteligentní, díky aplikacím lékařské vědy a rozšiřující se zdravotní péči se udržují při životě osoby vážně nemocné a geneticky zatížené apod.).

Každé individuum - až na „společensky“ patologické výjimky - se musí těšit úctě (co s euthanasií?) a lidská (!) společnost musí spolu s jím samým usilovat o zajištění jeho důstojného života (ten zahrnuje i „svobodu“, ale ta, jak známo, končí tam, kde začíná svoboda druhého, nehledě na to, že do svobodného jednání nepatří např. samoničení v různých podobách). Jiné chápání člověka (např. jenom jako pracovní síly způsobilé vykořisťování nebo lidské bytosti jako spotřebitele hmotných statků) zrazuje ty nejposvátnější zásady lidstva, humanismem již dost přesně formulované. Koneckonců lidská hodnota absolutní většiny „kapitálově nemajetných“ vysvitne názorně zejména v případě, jestliže ji porovnáme s „hodnotou“ onoho pseudovýkvětu „vlastníků“, které tvoří osoby nadměrně ctící až zbožňující materiálno (ekonomično) a vyznačující se zpravidla výraznými všemožně zamlčovanými anebo lživě adorovanými morálními nedostatky, jakými jsou chtivost, sobectví, nepoctivost, agresivita... vše v „nadprůměrném“ měřítku. Věčná otázka zní: jsou tito lidé opravdu hlavními tahouny lidské civilizace (a kultury!), jak je velebí liberálkonzervativci?

Bondy má bezesporu velké oči, když vypočítává, že nedávno mělo vedoucí finanční oligarchii na Zemi (spolu s jejich širšími rodinami) tvořit pouhých 40 tisíc osob (s tendencí k relativnímu, ale i absolutnímu početnímu poklesu). To představuje jen naprosto nepatrný zlomek světové populace (1/160000). Tito lidé zajisté vlastní podstatnou část světového bohatství a tím namnoze určují chod světového hospodářství, ale i světové politiky. Bez zaměstnanců, avšak též dalších vrstev „podnikatelů“ a spol. (pro pravicovou politiku zcela nepostradatelných) by však toho znamenali pouze velice málo. Nutno dodat, že všechny zde prezentované výpočty odvisejí od kritérií bohatství: statistiky obvykle dělí příjmy či majetek obyvatelů na bázi setin, desetin nebo pětin populačního souboru.

Určitou, všemožně zakrývanou slabost oné flagrantní minority Bondy přiznává: „Monopolní vlastník (ale platí to i o mnohem početnější vrstvě kapitálových vlastníků, J.S.) nemá autoritu, není vlastníkem moci, ale pouze vlastníkem ekonomickým. Nepostaví armádu, protože lidé nemají zájem“ (121). Právě z těchto příčin pak oligarchických 10 % populace používá (buržoazní) státní moci ke své fyzické bezpečnosti (v neposlední řadě pak i bezpečnosti svého majetku: viz posvátné právo soukromého vlastnictví, jež bývá nezřídka nadřazováno i právu na život, když právo na práci je v „nejmodernějším“ kapitalismu často zcela likvidováno). Státní bezpečnostní složky mají - spolu s bujícími bezpečnostními agenturami - přirozeně mj. za úkol zabránit případné „spontánní aktivitě zbídačených“. Vládci však preferují „mírumilovné umrtvení“ lidu, třebaže i války bývají pro kapitál vítaným instrumentem, o tom by neměl nikdo pochybovat (podívejme se jak se „peníze točí“ při strategickém vyzbrojování („obraně“) a čas od času i v důsledku přímých vojenských akcí: Vietnam, Jugoslávie, Irák.

KATEGORIE „LID“

 

Bondy přirozeně nezapomíná na pojem svým způsobem nevyzpytatelného lidu, vytvářeného dříve především proletariátem, nyní osobami námezdně zaměstnávanými a nezaměstnanými spolu s jejich rodinnými příslušníky (viz také naše poznámky k sociálně politickým třídám). Široké vrstvy obyvatelstva - dle našeho odhadu časově i prostorově tvořícího víceméně stabilně 9/10 populace (s rodinami) - považuje filozof v posledních několika dekádách za politicky dezaktivizované a namnoze neschopné vytvářet třídní vědomí. Pokládá je vlastně za jakousi „masu loutek“ žijících pod taktovkou vládnoucího seskupení vlastníků kapitálu (a spol.) - buržoazie. Přehání však v tom, že plně dirigující silou oné desetiny je nepatrná skupina finančních oligarchů (viz, jejich vliv není stále ještě dominující a je otázkou zda kdy bude). Pojem deproletarizace pak zahrnuje podle našeho mínění jak relativní zbohatnutí poměrně velkého dílu obyvatelstva, tak právě jejich politickou demobilizaci prostřednictvím změšťáčtění (viz dále).

Fenomén „lidu“ vyznívá u Bondyho velmi rozporuplně. Lid veden svými přirozenými, anebo vůdcovství se prostě zmocnivšími představiteli sehrával nejednou v dějinách pozitivní - progresivní roli. Filozof tvrdí, že tomu tak bylo zejména tehdy pokud lid působil v rámci sociálně politické třídnosti (jsa třídně uvědomělý). Široké lidové vrstvy namnoze paralyzované konzumem však přestaly svoji revoluční roli hrát, ale dá se čekat, že se zvyšující se kultivovaností (až materiální aspekt života přece jenom poněkud ustoupí do pozadí, vysoká saturovanost spotřebními předměty k tomu nepochybně přispěje) bude lid pravděpodobně při pokračování tradičních sociálních nespravedlností opět (sofistikovaněji) političtější (a morálnější) než je prozatím (jsa namnoze politicky ukolébán). Probudí se a bude se svým mohutným „spojencem“ - tlakem vyvolávaným ohraničeností Země usilovat o odstranění původce nespravedlností - kapitalismu.

Na velmi spornou úlohu lidu v rámci zaostávajících zemí Bondy upozorňuje. Poukazuje na případy, kdy obyvatelstvo na nižší civilizačně kulturní úrovni začalo v revolučních časech rozkrádat a urychleně konzumovat statky jichž se zmocnilo. Ani u takovýchto zemí autor nepočítá se zformováním sociálněpolitických tříd, jež by byly schopné nastolit jim ve skutečnosti vyhovující společenské poměry.

K uvedenému tématu Bondy podotýká: „... přirozenou reakcí těch nejbídnějších je, že bohatství, s nímž se... setkají, považují za nevyčerpatelné. Zčásti ho neošetřováním zničí, někdy dokonce přímo z nenávisti zničí, a zčásti ho zkonzumují. Tyto zkušenosti jsou známy už od starověku...“ (64). Součástí takovéto situace by byla rovněž širší devastace přírody a podobné jakoby osvobození by se stalo vrcholně iracionálním. Lidé tu „nemají motivaci jednat s perspektivním výhledem, naopak mají bezprostřední potřebu se jenom najíst, zlepšit své ekonomické podmínky, které jsou pod psa“ (91).

Tady je možno názorně vidět, že sociálně politická revoluce v civilizačně a kulturně nepřipravených podmínkách nutně ztroskotává a ani případní osvícení političtí vůdcové (je jich jako šafránu) tomu nedokáží zabránit.. Skutečnost, že nejsou k dispozici též potřebné teoretické rozbory k tomu vydatně přispívá (ty ostatně povětšině chybějí i u zemí vyspělých).. Varovné zkušenosti máme ostatně z východní a středovýchodní Evropy, kde nakonec existovaly patřičné předpoklady po čase vcelku příznivější. Tomu, že chudobný lid se chová nenáležitě, se nelze tam, kde vládne hlad, nemoci, vysoká úmrtnost, nikterak divit. Konstruktivně - zacíleně upravující varianta vývoje kapitalistické společnosti je nicméně zcela reálná (!). Vyžaduje však, jak jsme již napsali, důkladné komplexní - ekonomické, sociologické, politologické, historické, prognostické zkoumání (s aplikovatelnými výsledky) a poměrně značně pokročilý stupeň vzdělanostní a výchovné hladiny v masovém rozměru. Moc a bezohlednost finanční oligarchie netřeba přeceňovat. stejně jako naším filozofem naopak podceňovanou sílu relativně mnohem početnější „ostatní“ buržoazie (zejména středních i větších kapitálových vlastníků s jejich obsluhou). Tyto osoby tvoří výše zmiňovanou 1/10 populace, což v současnosti odpovídá asi 600-700 mil. pozemšťanů (včetně členů rodin).

V případě evoluční cesty k nekapitalistické budoucnosti by však nemělo v pokročilejších zemích k Bondym nastíněným devastujícím extravagancím samozřejmě docházet. Relativně pozvolné niterné zespolečenšťování výrobních prostředků a přirozeně narůstající vzdělanostní a morální úroveň obyvatelů by je měly prakticky vyloučit.

DIKTATURA - TOTALITA

 

Problém totality a s ním související problém diktatury, jejich opakem má být podle nás v prvním případě anarchie a ve druhém případě institut přímé demokracie, vytvářejí zvláštní kapitolu Bondyho uvažování, přičemž rizika spojená s oběma způsoby vládnutí mají být nemalá. Nyní několik poznámek k těmto pojmům z hledisek, jež užívá Bondy.

Co se týká diktatury, k té je nutno přistupovat každopádně historicky. V třídně (a konkurenčně) rozpolcených dějinách má každá diktatura přirozeně řadu negativ: zpravidla (kromě některých obecných pravidel) probíhá v něčím zájmu a je namířena proti zájmům jiným. I kapitalistický řád lze navzdory všemu horlivě (zato bezmyšlenkovitě) hlásanému „liberalismu“ považovat za diktaturu, jenže kapitálu, vlastníků kapitálu s jejich přisluhovači. Socialistická diktatura proletariátu se zase, nestojíc na pevných základech, rychle zvrhla v diktát stranických bossů. Ani jedno ani druhé (diktátorské) státní zřízení není možno vítat a tím méně oslavovat. Přijatelné může být toliko centrální řízení hmotné - ekonomické sféry bez uplatnění jakýchkoliv dílčích zájmů, tudíž „diktát“ zájmů celospolečenských (platí to i o některých oblastech mimoekonomických). Ten ovšem bude účinný - efektivní (a spravedlivý) jenom v podmínkách objektivizovaného vpravdě společenského hospodaření. Tato teze není teorií i zkušenostmi „vyvrácenou“ demagogií, je pro budoucno naprosto pravdivá a již dnes by se na ni nemělo zapomínat (což omezení liberálkonzervativci rádi doporučují). Vzhledem k pejorativnímu nádechu slova diktatura, dá se vhodněji při této příležitosti hovořit o centralizované správě materiální složky společnosti (nebo právě o novém systému). Ani tehdy by se však „diktatura“ neměla v jádru vztahovat k nehmotné, tj. duchovní sféře života lidí (výjimkou může být např. povinnost školní docházky, péče o vlastní zdraví apod.).

Podle Bondyho má diktatura své místo v době přechodu k netřídnímu společenství, v němž je zapotřebí „udržet v chodu ekonomiku a přeorganizovat celý systém“ (94). Zde by měla poměry „alespoň trochu regulovat jasná, přísná, v podstatě nekompromisní diktatura“ (93). Pojem diktatury by tu mohl být nahrazen pojmem „autorita“. Filozof přitom uznává různé historické formy diktatury, avšak nezmiňuje se o tom, že i v cílovém společenském řádu bude mít „diktatura“ (a „totalita“) své funkční oprávnění. Jenže tu to bude platit toliko na úseku hmotném, zejména ekonomickém, kde tak bude zabezpečena vysoká výkonnost, a který bude v podstatě oddělen od sféry vlastní lidské realizace. Bondy má rovněž pravdu v tom, když soudí: „Diktatura, která není o nic opřená, než o dobrou vůli nebo fanatismus nebo třeba i vysoké vzdělání nějaké skupiny revolucionářů, taková diktatura nemůže obstát“ (94).

K přímé formě demokracie Bondy poznamenává: „Přímá demokracie a samospráva jsou pěkné věci, ale v praxi to naráží... na... primitivní a přitom přirozené lidské pudy“ (86). V recenzovaném sborníku přistupuje k lidským bytostem prakticky všude Bondy s nejvyšší opatrností, a to i v případě jejich přebývání v poměrně obecně kultivovaném prostředí Západu. Přímá demokracie, aby byla účinná, předpokládá vskutku osobnostně a občansky vyspělá individua (bez vlivu třídnosti, třídní diferencovanosti). V historických podmínkách nicméně takovíto lidé až na výjimky téměř neexistují. Ve Švýcarsku, kde bývá přímá demokracie užívána, se jedná spíše než o komunity „netřídních“ osobností a občanů o soubory konzervativních měšťáků, takže je tu institut přímé demokracie dost zproblematizovaný.

Pouze v budoucím třídně nekonfliktním společenském řádu, kde lidé nabudou charakteru integrovaných osobností a uvědomělých občanů, bude lze bez rozpaků uplatňovat přímou demokracii. Jakákoliv politická „zprostředkování“, často vícestranně zneužívaná, budou ze života společnosti vyloučena.

ROZBUJELÝ KONZUM

 

Shora naznačený jev konzumního způsobu života má dalekosáhlé společenské - ekonomické, avšak též ryze lidské důsledky, které jsou stále politicky, sociálně a kulturně hrubě podceňované. Vede totiž k „modernizovanému“ taktéž už připomínanému změšťáčtění obyvatelstva a procesům, které na rovině individuálního směřují k odcizení, zvěcnění, zpředmětnění, zmaterializování, (falešné) objektivizaci, odosobnění či jak všelijak je možno ztrátu „niterně lidského“ v člověku nazvat. Daná problematika byla poměrně důkladně rozpracována již Marxem (což se mu dlouhý čas odpíralo, jeho spisy, jež se humánností a dehumanizací zaobíraly byly také dlouho neznámé) a jeho následovníky (viz zejména příslušníky tzv. frankfurtské školy a další poměrně nepočetné osoby). Lidé sice mohou své hmotné nároky dále zvyšovat (až do absurdních poloh), ale s tím se souběžně chtě nechtě přeměňují v masu (!) bytostí rozhodně z lidského pohledu nikoliv žádoucích. Jejich postup k humanizaci společnosti a hominizaci jich samých, jejich pochod k nabytí charakteru tvořivé osobnosti a uvědomělé občanskosti byly popsanou degenerací vážně narušeny. Životní realizace lidí byla dílem nevědomě, avšak dílem také zcela záměrně (kapitálu vyhovuje člověk nevědomý, nesebevědomý, bez svědomí) odvedena stranou a faktické naplňování lidskosti oddáleno. Rozšiřování měšťáctví Bondy porůznu zmiňuje, avšak nikoliv v přímé návaznosti na ubohý stav soudobého světa a na potřebu radikální změny jeho společenského zřízení.

Doplňující glosa: „staří“ (malo)měšťáci se vyznačovali chtěným odklonem od fyzické práce, nebývali příliš vzdělaní, ale za to domýšliví, někdy s notnou dávkou komičnosti nebo trapnosti si přisvojovali manýry života „vyšších vrstev“ (bohatých nebo vzdělanějších). Novodobí měšťáci sice rovněž nevynikají ve vzdělaností (alespoň ne v té neformální), ale především vyplňují svůj život hojnými (nevkusnými, módními) „předměty“ a (lacinou) „zábavou“ či rekreací. Okolnost, že jsou nadále znovu značně vykořisťováni a vlastně lidsky ponižováni je nijak zvlášť neznepokojuje. Křiklavé narůstání materiálního bohatství poměrně malé části „vyvolených“ (zhruba prezentované zmiňovanými 10 %) je jim svým způsobem lhostejné: vyřádí se v hrabivosti, užívání si a komickém předstírání na svém písečku. Utrpení a tragédie jiných osob i celých národů je prakticky nezajímají. O perspektivách člověka a celého lidstva nepřemýšlejí (je to pro ně haraburdí).

SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ

 

Kategorie soukromého vlastnictví byla vždy ve společenských naukách i praktické politice široce probíraným tématem. Bondy pokládá zcela zdůvodněně tento institut za historicky přechodný, tj. za fenomén bez budoucnosti, což samozřejmě ostře kontrastuje s přístupem k privátnímu vlastnění ze strany (kapitálových) vlastníků (a jejich - buržoazního - státu). Ti totiž s obrovskou zarputilostí nechtějí přiznat, že právě vlastnictví kapitálu a související instrumenty, jako je podnikavost, ziskovost, možnost (donekonečna) bohatnout, a to nejen vlastní tvořivou prací a pílí, ale také vykořisťováním druhých, stojí v základech všech historických nepravostí (i těch nejhrubšího až zločinného rázu). Soukromé vlastnictví, jakožto činitel na jedné straně motivující k hospodárnosti, šetrnosti a ziskovosti (na straně majitelů), na druhé straně donucující (kapitálové) ne-vlastníky k silně „kontrolovanému“ prodeji svého jediného ekonomického vlastnictví - pracovní síly, jsou povýtce faktorem člověka coby (potenciální) osobnosti a plnohodnotného občana nedůstojným a za určitých podmínek - v systému schopném relativně centralizovaně spravovat plně objektivizovanou neboli odsubjektivizovanou ekonomiku - nekompromisně odstavitelným. Protože zbytečným, nespravedlivým, obecně dehumanizujícím. Soukromé vlastnictví (kapitálu) je prostě krádež (Proudhon), na tom se v éře kapitalismu nikdy nic zásadního nezměnilo.

Otázka soukromého vlastnění úzce souvisí s naším principem potřeby budoucího odpoutání se materiální složky života lidské společnosti od napříště jednoznačně upřednostňované složky duchovní. Koncept zdánlivé - v dějinách lidské společnosti do určité míry potřebné a tolerované - nenahraditelnosti soukromého vlastnictví (a tím i samotného kapitálu a privátního zisku) je z perspektivního pohledu za okolnosti prostorové ohraničenosti Země naprosto nepřijatelný. Tato zásada vždy byla, a vztahuje se to i k současnosti, jaksi samozřejmě těmi nejprolhanějšími propagandistickými metodami velebena a uctívána. Jakoby se zde hlásily o slovo dávnověké božské kulty (oběti se nikdo neodváží spočítat).

SOUKROMÝ ZISK

 

S kategorií privátního vlastnění se nachází v těsném sepětí fenomén (soukromého) zisku. Dosahování maximálního zisku (takřka za každou cenu!) bylo vždycky vedoucím kapitálovým mementem. Kapitalismus ztrácí bez zisku de facto své opodstatnění, klesající zisková míra jej smrtelně ohrožuje (a proto se jí všemožně brání, čímž dostává přirozený vývoj společnosti - ekonomiky do kritické situace, jež může skončit hospodářskou pohromou). Tento dlouhodobý pokles, Marxem pozorovaný a předpokládaný i do budoucna, bylo lze skutečně (se značným kolísáním) registrovat ještě ve třetí čtvrtině 20. století, poté však - v rozporu s normálně očekávatelným vývojem začal opět narůstat. Je to vážná anomálie, pramenící mj. ze zvyšujícího se ataku kapitálu na sociální postavení pracujících před tím pracně dosažené. V budoucím společenském pořádku nicméně (soukromý) zisk, jakož také v těsné vazbě s ním i hospodářská dynamika (nejprve hmotná a posléze i „sofistikovaná“) zaniknou - ustanou. Především tyto okolnosti potom nakonec povedou k likvidaci kapitalistické soustavy jako takové. Je to jiný projev „sebesežrání“ kapitalismu, jak tento proces svérázně nazývá Bondy (viz výše).

Bondy pokládá jev zisku za činitele, který kapitalistický systém postavil na první místo svého „převráceného hodnotového žebříčku“. Kategoricky a pravdivě tvrdí, že zisk „... je věc, která je z historického hlediska vzniklá, daná a pomíjivá. Má sice své opodstatnění v jisté etapě vývoje, ale v jiné již škodí a je obecně antibiologická. Chceme tedy pomoci tomu, aby společnost postavená na zisku odkráčela, protože pak se tato struktura může rozvíjet plněji a lépe, než jak se rozvíjí, když je deformovaná ziskem“ (127).

Sám musím uznat, že na užití podstatné části zisku - přesněji na obecnější nadhodnotě - vznikla veškerá lidská civilizace a souběžně i kultura. Bez nadhodnoty by lidé žili na úrovni prosté hmotné a koneckonců také biologické reprodukce. V podmínkách, kdy již nebude možný pokračující materiální - ekonomický růst - planetární přírodní kapacity to neumožní - ustane rovněž možnost produkovat nepřirozené (privátní) zisky a lidé (včetně osob neproduktivních) budou žít, věříme, že na poměrně značné, avšak saturostacionární úrovni prosté materiální reprodukce (bez ekonomického růstu), zajišťující zajisté hmotnou spotřebu nejen „výrobců“, nýbrž také osob v předproduktivním i postproduktivním věku, jakož rovněž lidí invalidních (určitá forma nadhodnoty bude tudíž muset existovat). Bude to o to snazší, že i počet světového obyvatelstva se ustálí na nerostoucí hladině (cca 11 miliard, polovina této hranice již byla překročena).

Bondy razí poměrně spornou tezi, že kategorie zisku zanikne spolu s absolutní „monopolizací“ ekonomiky: pro „monopolního podnikatele“ má zisk nabýt charakteru „zcela abstraktního“. „Co on s tím ziskem má dělat?“, táže se (129). Jediný kapitálový vlastník - finanční monopolista však především nebude již se „svým“ nerostoucím hospodářstvím žádný zisk produkovat, tak zní správná odpověď.

Taktéž další Bondyho argument zdůvodňující zánik zisku je chybný. Uvádí totiž: „Pokud zůstane monopolní kapitalista, nebude už zisk investovat do rozvoje podniku, aby uspěl v konkurenci“ (tamtéž). Filozof poté svoji ideu ještě rozvádí: „V případě, že jeden člověk, soukromá organizace nebo i stát má skutečně bezkonkurenční moc, pak lidé, kteří budou řídit takovou organizaci, mohou zisk akorát prošustrovat nebo tezaurovat. To není žádné kapitalistické využití zisku. Prošustrovat nebo tezaurovat zisk může každý blbec“ (131).

Konkurenční zápolení není ovšem v první instanci záležitostí zisku, ale realizace produkce na trhu vůbec. Teprve druhotně tu běží o velikost hospodářského úspěchu. Jinak je Bondyho úvaha o „jednom“ (fyzickém) superpodnikateli coby ultramonopolním vlastníkovi jistojistě nereálná. A pokud tento nápad převedeme do objektivní - nepodnikatelské roviny, pak ovšem jediné ekonomické centrum Země bude bezpodmínečně nutné, avšak musí disponovat teritoriálně dislokovanými pracovišti se sníženou hospodářskou rozhodovací pravomocí. Podobným velesubjektem musí být nakonec vždycky „organizace“ (vzpomeňme Lenina s jeho „ústřední bankou“) a ta již bude odsubjektivizovaná. Právě kvůli nepřijatelnosti zbytečného „prošustrování a tezaurace“ nebude moci existovat v podmínkách hmotně ohraničené zeměkoule potažmo saturostacionární ekonomiky žádný zisk (ani nekonečný růst). Správou a řízením takového nadcentra, jež nepochybně nevznikne naráz, se nesmějí zaobírat nějací Bondyho „blbci“, ale kolektivy vysoce kvalifikovaných odborníků („mozkové trusty“) vybavené nejen konzistentní teorií, ale i superpočítači. Bondy tak paradoxně dospívá k „osvícenému absolutismu“ New world order – Nového světového řádu…

Pro úvahy o budoucnosti antropogenního světa jsou nesmírně inspirativními Bondyho následující postřehy. Mluví o stavu, kdy „superkapitalista“ ztratí ve fenoménu zisku pro svoji ekonomickou činnost dostatečnou stimulaci a stane se pro něj údajně bezpředmětným. Otázka samozřejmě zní: bude tomu tak u „subjektivního kapitalisty“, když při objektivizovaném hospodářství to představitelné bezesporu je? Dle Bondyho by se taková „bytost“ (asi ne jednotlivec!) potom měla proměnit buď ve filantropa zaměřeného na hmotné povznesení chudých, ale ti přece nemohou a jsme přesvědčeni ani nebudou v implicitně předpokládané materiálně vysoce vybavené společnosti existovat. (Domnívám se, že proces stírání sociálních rozdílů bude s kultivací společnosti a s nárůstem vzdělanosti stoupat, takže žádné excesy v popisovaných podmínkách „zralosti“ už nebudou přítomny). Anebo by se prý daná postava mohla změnit v jakousi zrůdu, která se po „prošustrování svého zisku“ (či spíše všeho nahromaděného hmotného bohatství?) bude dočasně „... bavit mocí... lidi buzerovat, popravovat atd.“ (131). To je nicméně již úvaha z říše bájí, pohádek, fikcí. Tam by lidské společenství právě proto, že se kultivuje a lidé prohlédají nemělo nikdy dospět. Na svoje sebeuvědomění mají ostatně přibližně pouhé jedno století!

Sám si nedokážu představit, že teprve po takovéto tristní „vývojové“ fázi, jež by byla pravděpodobně doprovázena obrovskou destrukcí duchovní i materiální (!), měla nastat perioda vpravdě humánní. Nejspíše by se společenský vývoj musel začít znova, byť by již asi probíhal zrychleně (zkušenosti by zůstaly).

Bondy sám však hledá lidštější východisko z naznačené kritické situace. Míní, že „zisk bude muset být nahrazen jiným atraktivním cílem. Atraktivním v tom smyslu, že bude přitahovat zájem všech lidí... Bude pro ně zajímavým, bude je bavit, těšit, bude to pro ně hra. Jenom tím cílem hry bude něco jiného než zisk. A hra může pokračovat dál“ (tamtéž).

Tady se ovšem autor pouští do neurčitých psychologických témat. Zisk také nikdy nebyl pouze výsledkem jakéhosi zábavného hraní: byl tvrdým předpokladem pro rozhodování o bytí či nebytí podnikatelů.

Nastíněné racionální poměry by se měly postupně utvářet, ačkoliv jejich zárodky bylo lze vystopovat permanentně již v minulosti. Po odpoutání se od „životního“ kritéria zisku by se „kapitalistický člověk“ mohl zbavit závaží, které jej odjakživa tížilo neméně než zaměstnávaného člověka potřeba samotného přežití (nejprve fyzického, nakonec „na měšťácké úrovni“). V obou případech by se mohla lidská bytost relativně odloučit od zoufalého sevření svého života profilovaného „hmotou“. Tím nechci samozřejmě říci, že „práce nešlechtí člověka“, musí to však být práce tvořivá, vykonávaná radostně, práce nikoliv jednotvárná a prováděná pod donucením a navíc tak, že její podstatnou část nakonec ukradne někdo jiný.

Koncepce „života hrou“ nemůže přirozeně humanizaci a hominizaci lidské bytosti postačovat. Jednak musí nedeformující časově omezenou (!) část svého života (svého pracovního dne, týdne...) věnovat zajištění obživy své (a své rodiny), a to někdy způsobem, který se nedá pokládat za přitažlivý, jednak bude mít i jiné povinnosti (např. sebevzdělávací, kdy jistě praxe „škola hrou“ nemusí být pro každého a ve všech oblastech zábavnou a dostatečně efektivní).

Bondy však jde ve svých zamyšleních ještě dál. Před čtenáře staví otázku koneckonců psychologickou, někdy ovšem rovněž deklasující, totiž otázku duchovního „motivu prestiže“. Ta evidentně nabývá při vyšších hladinách uspokojování hmotných potřeb nezřídka na důležitosti, přičemž tehdy se již snižuje význam dosahování „zisku“ a rozšiřování „majetku“, někdy pak také „moci“. Nadzemský (J.S.) „monopolní vlastník je ziskem fascinován, není však na něm již přímo zainteresován“, uzavírá v tomto okruhu své úvahy Bondy (132). Zde musím opakovat, že v poměrech „nezájmu o zisk“ nebude již žádná takováto kategorie přítomna a ani s nějakým privátním vlastníkem se tu nesetkáme. Ne-privátní - jediný společenský vlastník bude bezpochyby existovat, ale ten bude působit již ve saturostacionární objektalizované ekonomice.

Bondy psychologizací ekonomie nejspíše rozvíjí herní teorie Johanna Huyzingy ze šedesátých let, zveřejněné v jeho nejznámější knize Homo ludens aneb o původu kultury ve hře.

REAKČNÍ ÚLOHA MÉDIÍ

 

Posledním velice relevantním jevem, charakteristickým zvláště pro soudobou společnost, je ohromná, až ohromující, úloha masových médií, které velice účinně (spolu)formulují nejen veřejné mínění, nýbrž samotnou politiku ve směru kultu kapitalismu. Obdobně jako je tomu v poněkud odlišném smyslu u značné části společenskovědní inteligence a zase jinak u „lehké zábavy“, veřejný tisk, televize, rozhlas, reklama a v daleko menším rozsahu také „nově angažovaná“ „krásná“ literatura či poezie) vystupují primitivně a nekriticky v žoldu soukromě vlastněného kapitálu - kapitalismu. Tato svým způsobem fenomenální dobře placená moc - přirozeně spolu s osvědčenými - prověřenými mechanismy „svobodných a demokratických“ voleb - dokáže učinit z výrazné menšiny kapitálových vlastníků a jejich obsluhy, tvořící s rodinami cca 1/10 populace mohutnou de facto politicky rozhodující sílu západních společností (tato komunita též uměla do svých nehonosných praktik s malým odstupem velice rychle zapojit pseudolevici - sociáldemokraty).

Bondy velice přesně a tvrdě odhaluje roli venkoncem většinou bezostyšně prostituujících masmédií v dnešním „věku dezinformací“, jak naši „epochu“ nazývá. Podrobněji tento majoritě obyvatelstva nesmírně škodlivý úkaz v podání Bondyho analyzuji ve studii Politická bída páté (české) republiky se zvláštním přihlédnutím k české sociáldemokracii , jež v původní verzi vyšla na jaře 2004 v Britských listech pod názvem Mezi liberální globalizací a sociální demokracií si nevyberete.

Bondy se ve svých textech v přiměřeném rozsahu, avšak v diskutabilní formě věnuje rozboru ještě některých dalších závažných jevů, které doprovázejí antropogenní svět na rozhraní 20. a 21. století. Krátce se tu zmíním o šesti problémových okruzích tohoto druhu.

PRVNÍM PROBLÉMEM JE NEJASNÉ ROZLIŠOVÁNÍ DVOU SVĚTŮ

 

Bondy se navzdory k celkově neobyčejně pozitivně hodnotitelné současnosti a především výhledu lidské společnosti dopouští některých sporných náhledů. Kromě jiného víceméně neustále nedostatečně rozlišuje přetrvávající existenci dvou stávajících pozemských světů: toho relativně rozvinutého, vyspělého či pokročilého, a toho relativně zaostalého, rozvojového, který se ovšem jednou - a poměrně zanedlouho (dle našeho mínění v rozměru jednoho sta let), dostane na civilizačně kulturní hladinu toho prvého. Autorovy úvahy se někdy dají v tomto směru obtížně identifikovat.

DRUHÝM PROBLÉMEM JE POTLAČENÍ AKTUÁLNOSTI SOCIÁLNĚ POLITICKÝCH TŘÍD

 

Neobyčejně diskutabilním je taktéž Bondyho postoj k tradičním sociálně politickým třídám, vymezeným na podkladě (vlastnického, majetkového) vztahu k výrobním prostředkům, nikoliv na přesnějším poměru zaměstnavatel - zaměstnanec, případně vykořisťovatel - vykořisťovaný (se speciální kategorií osob nezaměstnaných, v důchodovém stavu a také vysoce kvalifikované obsluhy kapitálu). Klasické třídy dle Bondyho údajně již zanikly, takže zejména dělníci - proletáři (a námezdně pracující vrstvy vůbec) prý již nedisponují stejnými zájmy a společným třídním vědomím. Je to samozřejmě poněkud unáhlená konstrukce zakládající se dost na formalismu. Bondy s jeho ustavením relativně nepočetné (k tomu „netřídní“) vrstvy finanční oligarchie dělá, jako kdyby zmizely ostatní třídy ekonomického obyvatelstva. Zůstaly potom pouze naprosto nezřetelné skupiny Homo oeconomicus. Filozof zapomíná na to, že s tím, jak se postupem doby podílově radikálně omezila existence klasických dělníků - proletářů, a jak se také zmenšilo množství „nejbohatších“ osob (je to velice podmíněná kategorie), nebyl problém základního ekonomicko-sociálního rozrůznění sprovozen ze světa. Zůstaly nájemné pracovní síly v mnoha podobách a zůstaly také kapitalisté - nebojme se je nazvat buržoazií (nikoliv jenom v původním slova smyslu) - v řadě úrovní, doprovázené značně specifickým seskupením v předešlém textu připomínané kapitálové obsluhy (fenoménu Bondym oceňované masy buržoazie jsme se věnovali už v prvním - kategoriálním - oddílu recenze).

Konkrétně k zániku sociálně politických tříd a tím vlastně i ekonomického, sociálního a politického rozvrstvení společnosti Bondy podotýká: „... kořen problému leží v tom, co se původně jevilo jen jako problém teoretický, totiž že zmizel proletariát a třídy. Třídní boj bylo možno nějakým způsobem usměrňovat, vést, regulovat. Ale tam, kde nejsou třídy, kde mluvíte ke zbídačelé mase, která nemá třídní vědomí, je prostě jen masou hladovějících, tam nefungují racionální regulátory třídního vědomí... Třídní vědomí vzrůstalo po několik generací v proletariátu od konce 18. století v Anglii a v průběhu 19. století v Evropě“ (91-92).

Na tomto místě je zřetelně patrno, jak nedůsledné bývá Bondyho myšlení. Copak při vzniku tříd a jejich vědomí neexistovala bída? V současnosti sice klasický nuzný proletariát namnoze zanikl, avšak objevili se „proletáři duchovní“. Nyní je iniciátorem zeslabené třídní uvědomělosti spíše než materiální strádání právě relativní hmotný blahobyt, kdy byl politický vzdor nemalé části obyvatelů zaslepen v jádru nesmyslnou spotřebou z velké části neúčelných výrobků a služeb se všemi negativními důsledky právě ve sféře duchovní. To ovšem neznamená, že z povrchu zemského zmizely sociálně, ekonomicky či politicky definované skupiny obyvatel, nejvhodněji nazvatelné třídami (jak jinak?)…

O třídním vědomí, jakožto o „... vědomí sounáležitosti, ponětí o tom, že je třeba koordinované akce s jasným cílem“, Bondy dále říká: „Nasazení, sebenasazení, obětavé, přitom však iniciativní. To se rodilo minimálně tři generace. Ve vyspělých zemích. Dnes jsme toho zbaveni a máme před sebou lidi, kteří jsou bídou zdivočelí a bídou zblblí. K nim žádné racionální argumenty neproniknou“ (92).

Zde pak je velice názorně vidět, že Bondy nehovoří o třídách obecně, nýbrž pouze o jejich jakoby-absenci v případě rozvojových zemí (ačkoliv to tak pravděpodobně nemyslí, má na paměti všeobecný zánik tříd). V rozvinutých zemích jsou nicméně lidé po stránce politické a sociální rovněž dost zhlouplí, avšak nikoliv „materiálně na dně“. Jejich politické (a sociální) probuzení se dá ovšem čekat, neboť jejich vzdělanost a morální vyspělost budou sílit. Neúprosný tlak planetární limitovanosti je v tom podpoří. Otázka obtížného utváření třídnosti v zaostalých zemích je jiného druhu. Sociálnímu - třídnímu uvědomování tu bude muset pomoci procitlé obyvatelstvo pokročilého světa, přičemž musíme mít neustále na zřeteli povzbudivou (!) okolnost spočívající v zodpovězení otázky, kde byli předkové civilizovaných lidí ještě před nějakými 200 lety!

Zhruba od poslední čtvrtiny 20. století se v rozvinutých zemích zcela průkazně zvyšuje tlak na sociální vymoženosti v minulosti (zvláště v předešlém čtvrtstoletí) na kapitálu námezdně pracujícím obyvatelstvem vydobyté. Naprosto nevybíravě a prakticky bez věcných důkazů o potřebě - nutnosti takovýchto asociálních zákroků. Je to v podstatě nestoudný prolhaně argumentovaný útok na sociální poměry zaměstnávaných osob, které předtím dosáhly jisté (v porovnání s dřívějšími časy nemalé!) úrovně hmotné spotřeby a pod náporem soustavně prováděné mediální i jiné propagandy (placené právě kapitálem!) ztratily svoji revolučnost a změštáčtěly. Zaměstnavatelé a jejich (pravicoví) politici začali vehementně prohlašovat, že sociální stát se přežil a že je nadále „nefinancovatelný“. Je to samozřejmě tvrzení na první pohled paradoxní, poněvadž majetek a příjmy bohatých a zejména nejbohatších vrstev enormně rostou a sociální nůžky se na přelomu 20. a 21. století neuvěřitelně jako výsměch osobám zaměstnávaným (a bez práce) rozevírají. V pozadí tohoto nejnovějšího mimořádně drzého nástupu kapitálu se sice může ukázat být faktická skutečnost dlouhodobě klesající dynamiky hospodářství - jež by měla být paralelně doprovázena snižováním zisků a jejich míry! - avšak to se prozatím neděje. Doposud byly toliko opětovně (jako v počátcích kapitalismu) uvolněny síly odpudivé hrabivosti, doprovázené velice primitivním šálením.

Nutno zde také poznamenat, že přemýšlivější sociologové a (ekonomičtí) psychologové vědí o tom, že právě v závěrečné čtvrtině minulého století začalo velmi upadat to, co bývá nazýváno etikou podnikání a „slušností kapitalismu“. Tím nechci přirozeně čtenáři vnucovat názor, že dřívější kapitalismus byl vždy spravedlivý a poctivý hospodářský systém. Jeho počátky byly více než kruté a ani v první půlce 20. století nevynikal větší lidumilností (viz ohromnou nezaměstnanost, masové stávky apod.). Vychvalovaná protestantská etika (poctivost, pracovitost, šetrnost...) nikdy neslavila obzvláštní úspěchy. Teprve odnedávna však nevybíravými způsoby šíří nekalé ekonomické praktiky, proto i ono ustavičné zdůrazňování svobodného podnikání, stupňující se požadavky na zredukování vlivu státu, privatizace ad absurdum atd.

Jev se týká nejen nevybíravé konkurence, falešného účetnictví, neplacení daní, šizené kvality zboží a služeb, ale i sociálního úseku: tady se uplatňuje např. jinde připomínaná politika odbourávání sociálního státu v níž se politická pravice svým způsobem spojuje s „mírnější“ (nic více!) pseudolevicí (sociáldemokratismem). Nabývání zisku bez jakýchkoliv skrupulí a na úkor kohokoliv, ekonomický prospěch bez „zachování dobré pověsti a mravů“ (zato s hypertrofií vtíravé a klamavé reklamy) je v „postmoderním kapitalismu“ na denním pořádku. Přispěje takováto praxe rovněž k záhubě kapitalistického (ne)řádu?

Demoralizace v hospodářském podnikání probíhá souběžně s demoralizací politiky. Dnešního politika lze docela výstižně nazvat „politickým podnikatelem“. Nejde mu většinou o žádné ideje, zásadové zastupování svých voličů, neúplatnost apod., ale o „privátní zisk“! K tomu používá stejné nástroje jako v ekonomice: „cenu“, „reklamu“, „úvěr“, „fúze“, „kartelové dohody“, shledává se ovšem i s „bankrotem“. Proto má buržoazní parlamentní systém tak blízko k tržní ekonomice.

Bondy si je soustavného a rafinovaného, v každém případě nepodcenitelného vlivu majetkových (pseudo)elit na „zbývající“ lid, tvořený ovšem značnou majoritou ze zaměstnanců, nezaměstnaných a převážné části důchodců dobře vědom. Ačkoliv dost zveličuje jev „prudkého stoupání bídy a stupně vykořisťování“, pokročilé země nevyjímajíce, má pravdu v tom, že „revoluční hnutí ztratilo oporu v širších masách“ (77). Důvody této události jsme již uvedli. Nelze než souhlasit také s tvrzením, že se „podařilo paralyzovat vědomí širokých vrstev připravené k soustředěné a cílevědomé revoluční akci, které právem vnímali vykořisťovatelé od 30. let 19. století jako smrtelné nebezpečí“. Podle Bondyho to byl „dlouhodobě systematicky prováděný plán našich nepřátel, pro nějž využili všech ekonomických a oblbovacích prostředků“ (77-78).

TŘETÍM PROBLÉMEM JE OPOMÍJENÍ VÝVOJOVÉHO CÍLE - HSSS

 

Bondy taktéž nevěnuje odpovídající pozornost cílovému, v podstatě absolutnímu společenskému pořádku, který lze logicky podle našeho názoru pokládat za metodologické východisko i pro porozumění světu dnešnímu, se záměrem jej cíleně a kvalifikovaně měnit nebo být alespoň tak či onak nápomocen v tom dát požadovaným proměnám určitý pevný základ a směr.

Teoretická sestava konečného svým způsobem absolutního společenského systému je v souvislosti s úvahami o potřebné budoucí transformaci společnosti ve společenskovědní oblasti dost nezodpovědně opomíjena. Tato výtka se dotýká i představ Bondyho. Sám nepoužívám při této příležitosti výrazu komunismus, a to nejen z důvodů zavedeného povrchního a všemožně s nedobrými úmysly diskreditujícího a nekriticky zaujatého přístupu k tématu budoucnosti, ale především proto, že tento pojem - termín byl v minulosti nadměrně vázán na hmotnou stránku budoucnosti lidské společnosti, i když už Marx s Engelsem jej vybavili také výraznými (!) momenty, čistě humánními. Při trošce pozitivní angažovanosti by nakonec bylo na místě používat pojmenování humánní komunismus (jednou se toho možná dočkáme, jak víme, jak jsme byli poučeni: všeho do času).

Sám jsem pro perspektivní společenský pořádek zvolil název (hmotně) saturostacionární systém, z hlediska čistě lidského pak doplněný slovem humánní (viz předchozí výklad). Chci tak vyjádřit fakt, že ve společnosti budoucnosti musí dominovat „lidskost“, teprve druhotně realizovaná v materiálně nerostoucí ekonomice dostatečně kryjící hmotné potřeby (početně stagnujícího) obyvatelstva. K tomu dodejme: aniž by byla narušena relativní autonomie, funkčnost a estetika teritoriálního prostředí.

Nikterak se nedomnívám, že by konkrétní „... způsob, jakým se lidé sdruží k akci pro odstranění vykořisťovatelské společnosti... nelze dnes vymyslet. Zejména v podmínkách tak zásadně změněné technologie“ (59). To konečně většinou prohlašovali staří i novější marxisté, ale samozřejmě též někteří nemarxisté (zdá se, že i samotný Marx). V minulosti to bylo vskutku krajně obtížné z důvodu nedostatečných informací a neexistujících možností jejich strojového zpracování. Sám Bondy upozorňuje na soudobé pokročilé „technologie“, které umožňují zvládat potřebné výpočty.

Bondy tedy v podstatě rezignuje na konkrétní určení „obsahu“ budoucího změněného společenského řádu. Nutnosti poměrně vysoké hmotné vybavenosti takovéhoto systému je si vědom, když se vyslovuje v tom duchu, že něco takového jako je komunismus je realizovatelné jenom v podmínkách „nadbytkového hospodářství“ (82). Nic ovšem neříká o tom, že daný „nadbytek“ musí být stacionární a saturující povahy. Mlhavě se vyjadřuje o vymezení doby, v níž by měl být příslušný plně funkční systém ustaven.

Připomínáme, že kolem tohoto „termínu“ se vedly vášnivé a mnohočetné diskuse odjakživa. Již před 100-150 lety se uvažovalo o několika letech až staletích (i Marx s Engelsem neviděli zprvu dobu zavedení komunismu příliš vzdálenou). Bondy, odvolávaje se právě na Marxe, ale i Mao Ce-tunga, uvádí, že po odstranění posledních forem kapitalismu (kdy, to bude neříká) bude třeba ještě dalších deseti generací (tj. aspoň 200 let) než bude vytvořen „nový člověk“ (81). Myslí si zřejmě tedy, že s likvidací kapitalistického systému se nejprve ustaví beztřídní ekonomický řád a jeho dovršení nebude souběžně doprovázeno zformováním plnohodnotné lidské bytosti (osobnosti a občana) a že bude trvat ještě poměrně dlouho než se takovéto bytosti v masovém měřítku vytvoří.

Na okraj: mé propočty, založené na stabilizaci počtu obyvatelů planety a na dosažení saturostacionární úrovně hospodaření (dle trendů směřujících k negaci hmotného ekonomického růstu) naznačují, že plně humanizovaná společnost by mohla být na Zemi situována už během 21. století (někde dříve - v dnešních vyspělých zemích, někde později, obyvateli nepočetná extrémně zaostalá etnika přitom nechávám stranou: nebudou-li jako komunity exotů ochraňována, pravděpodobně vymřou nebo asimilují). Na rozdíl od čínského vůdce předpokládám, že materiální saturostacionarita půjde ruku v ruce s vlastní humanizací obyvatel a nebude důvodu, aby se oba procesy nějak podstatněji časově rozcházely. Takovéto vpravdě globální společenství přitom nemůže být kapitalistické povahy, toho si jsou pravděpodobně vědomi i někteří liberálkonzervativci.

Důkladné specifikaci cíle společenského vývoje přikládám zcela zásadní důležitost. Domnívám se - a dokládám to ve třech dosud vydaných knížkách (Hmotné perspektivy lidstva, Praha, Agentura Koniklec 1995, Manifest budoucnosti, Praha, Agentura Koniklec 1998, Budoucnost lidského společenství, Praha, Karolinum 2000) - že pro cílevědomé vytváření budoucího společenského pořádku – hmotně saturostacionárního systému - je nutno jej dostatečně, vskutku důkladně teoreticky poznat (dnes je to již dobře možné) a teprve následně stanovovat maximálně racionální praktické postupy k němu (redukují se v podstatě - znovu to zdůrazňuji - na dva základní: po socialistické revoluci a evoluční (buď s jasným záměrem pod patronací autentických levicových stran, anebo namnoze živelný - „kapitalisticky vývojový“, se všemi zdrženími, blouděním, tápáním apod.). Právě té poslední variantě je Bondy nakloněn.

V hmotně saturostacionárního systému se bude světový hospodářský potenciál využívat velice racionálně už kvůli tomu, že nabude stabilizované polohy a výrobně spotřební proces bude objektivizovaný (odsubjektivizovaný) a tudíž relativně jednoduchý (poruchy budou minimální). Žádní chudí a vykořisťovaní tu bezpochyby existovat nebudou.

Já sám spatřuji vedoucího činitele principiální změny uspořádání lidské společnosti v tom, že plošně v jistém rozsahu i objemově - veškerý planetární objem nebude nikdy využitelný (efektivně jen do hloubky několika tisíc metrů) - ohraničená zeměkoule nebude již vcelku brzy (řádově do sta let) schopna zabezpečovat trvalý hmotný růst výroby a spotřeby obyvatelstva, což je (spolu s privátním ziskem) základní znak kapitalistického způsobu hospodaření. Zdůrazňuji hmotný vzestup, protože ještě nějakou dobu bude možno zvyšovat ekonomickou hodnotu produkce v důsledku nárůstu její sofistikovanosti (ostatně většina materiálních statků má „lidský rozměr“ a různé podoby miniaturizace se zde neobjevují (byty, dopravní cesty, dopravní prostředky, valná část spotřebních předmětů atd.). Nebude-li pak možný hmotný ekonomický růst, nebude nakonec realizovatelné ani zvyšování absolutního objemu (privátního) zisku a zisková míra bude muset chtě nechtě klesat na nulu!

Planetární populace se začne - ovšem na poměrně obstojné hladině spotřeby - uskrovňovat. V současnosti je pravděpodobně tato hladina u předních kapitalistických zemích světa dosažena, možná i překročena a „růst“ zatím pokračuje ze setrvačnosti. „Nadprodukce“ by se měla začít využívat pro zintenzívnění pomoci zemím zaostávajícím, na velké ekologické projekty apod.

Bude nutno také počítat s redukcí výroby - spotřeby statků a služeb zbytečných či dokonce životu škodlivých, jak se o tom zmiňuje i sám Bondy. A za těchto okolností nebude přípustná ani žádná nepřiměřená („nebiologická“) diferenciace osobní spotřeby (jakýsi speciální morální imperativ se musí počít uplatňovat). Uvedené základní podmínky musí být samozřejmě doplňovány zvyšováním vzdělanosti a mravní výchovy pozemšťanů, kteří se namísto venkoncem primitivních konzumentů promění ve skutečné osobnosti (individuální hledisko) a občany (společenské hledisko).

Není to zadání nepředstavitelné, blouznivé, jak by se snad na první pohled zdálo. Je to totiž jediné racionální východisko pro budoucí život člověka - lidí, pokud bude chtít poddruh Homo sapiens sapiens na Zemi přežít a realizovat vskutku lidský život. Nemyslím si přitom, že by byla právě z lidského pohledu reálná nějaká expanze člověka do kosmu: krásná a životu vysoce a ojediněle kvalifikovaná matička Země je v podstatě nenahraditelná.

Mé nazírání perspektivy lidstva je tudíž na rozdíl od převážné části „kapitalistických“ futurologických vizí veskrze optimistické. Na základě objektivních poznatků, mj. o vývojových tendencích lidského společenství, se domnívám, že kapitalismus v další své „umírající“ existenci - systém je skutečně za zenitem své rozvinutosti, jen to chtít vidět - nedokáže tento vývoj zásadním způsobem zvrátit. Může jej pouze brzdit, ztěžovat, komplikovat, zatěžovat dalšími výdaji a nespravedlnostmi. Druhou - věřím, že v poměru k námi naznačeným výhledům neproveditelnou -. alternativou může být toliko totální destrukce, ať již antropogenního nebo vesmírného původu. Částečná katastrofa by byla v důsledku neobyčejné dynamičnosti lidské bytosti relativně vbrzku odstraněna, ale i to by bylo velice smutné. Jsem přesvědčen, že k žádnému kataklysmatickému zániku lidstva, jakkoliv na základě dosavadních zkušeností možnému, nedojde. Iracionality mají také své meze.

Jsem dokonce přesvědčen, že nastávající vývoj lidské společnosti bude v zesíleném stupni probíhat na bázi jakéhosi přírodního zákona hominizace (pokračujícího „fyzického“ polidšťování lidského individua) a humanizace (dalšího „společenského“ polidšťování), jejichž pravidla nedokáže žádný - třeba zločinný - zásah některých skupin lidí a tím méně jednotlivců změnit. Nevylučuji však, že v budoucnu bude možno kvalitu lidské bytosti geneticky s notnou dávkou opatrnosti (zneužití, vymknutí se záměrům!) vylepšovat.

Hlavní skutečností mnou nastíněného vývoje antropogenního světa nebude tedy pokračující nebo stabilizované sociální rozrůzňování lidské populace, stejně jako jakási naprogramovaná genocida její „méně kvalitní“ části. Možnosti kvalitativního vzestupu intelektuální a morální (také však estetické) úrovně prakticky všech příslušníků lidského rodu jsou obrovské, stejně jako možnosti dalšího civilizačně kulturního pokroku (až do určité limity, neboť na ohraničené planetě nelze počítat ani s nekonečným poznáním či růstem inteligence člověka). Vzpomeňme zde fenomenálního zvýšení hmotné i duchovní hladiny lidstva v posledních řekněme 300 letech, byť pouze v rámci tzv. západního civilizačně kulturního okruhu.

Bez ustání bychom se měli se vší skromností tázat: co je toto období ve srovnání s historií „dnešního“ člověka, odhadované minimálně na 125 000 let! Neméně závažným poznatkem pro nás je, že dosavadní udivující materiální a duchovní vzestup lidstva nemůže být nekonečný.

Záležitosti související s hmotně saturostacionárním systémem Bondy částečně analyzuje ve spojení s technickým - technologickým pokrokem a také... psychologií. Píše např.: „... ekonomika se díky technologiím dostává do vývojového stádia. kdy z nás může učinit vysloveně pasivní otroky a z našeho rozumu učinit hadr na podlahu... Budeme propadat honbě za technologickými inovacemi a zapomeneme na to. že lidská psychika je velice složitá struktura a její podstatná část má charakter spíše hloubkový než intelektuální. Intelektuální extenze, tedy vědecké či jakékoliv jiné poznání, a lidská zvídavost jsou velikým darem, ale lidská psychika je struktura složitější...“ (104-105).

Uplatňování technologií vysokého řádu se bude moci uskutečňovat rozhodně déle než ekonomika narazí na prosté hmotné hranice Země a začne se reprodukovat na saturostacionární hladině. Sofistikovanost výroby i spotřeby - nárůst ekonomické hodnoty produkce aniž by rostla její hmotnost - bude mít však taktéž určité hranice: na každý pád by se k nim mělo dojít dříve než nastane nějaké, ostatně tentokrát nepravděpodobné zotročení lidských bytostí, než se technický pokrok začne negativně projevovat v lidské psychice, jež vždy zřejmě zůstane křehkou (i to dělá člověka člověkem). Touha po rozšiřujícím a prohlubující se lidském poznání je nejspíše neodstranitelná, avšak jsem toho názoru, že samotná příroda je poznatelná. Jednou - za jak dlouho nevím - se již poznání nebude moci prohlubovat, ale ještě před dosažením jeho hranic se bude nejprve šířit a posléze neustále - generace za generací - reprodukovat.

Nemyslím si proto, že by se musela někdy, tím spíše po blízké zásadní přeměně struktury a fungování lidské společnosti, uplatnit Bondyho následující hrozba: „Po společenské proměně bude nutno ,odstranit' všechny ,Silicon Valleys', ať už veřejná, tedy obecně známá, nebo utajená, tzn. ta, která jsou zejména ve službách vojenskoprůmyslového komplexu. Bude nutno přezkoumat pracovní program těchto vědeckovýzkumných zařízení, úplně eliminovat výzkumy, které jsou zaměřeny na destruktivní cíle“ (107). Po dané společenské změně bude vědecký výzkum ještě nějaký - jak dlouhý nevíme - čas pokračovat, stejně tak, jeho technické a technologické aplikace, třebaže samozřejmě že nikoliv vojenské. Tím bude odstraněn známý paradox, že řada „vynálezů“ pochází právě z dílen vojenských techniků a konstruktérů.

Důležitější je Bondyho postřeh, týkající se rozsahu konzumu obyvatelstva: „Je třeba vytvořit psychologické klima, které uzná, že nezměrná spotřeba je plýtváním, a v důsledku toho škodlivá a nebezpečná. Hyperkonzum nejen že způsobuje devastaci planety, ale rozleptává psychologicky společnost, rozleptává a v podstatě deformuje každého jednotlivce, už jenom tím, že vede k plýtvání“ (107).

Náš filozof doporučuje „na přinejmenším několik desítek let... zastavit i vývoj nových druhů zboží...“ (108), uvrhnout „moratorium na inovace“, zastavit produkci neužitečných výrobků, odmítá zbytečnou módu, apod. „... zhýčkané obyvatelstvo bohatých zemí si... musí uvědomit, že udržování vysoce nadstandardního hyperkonzumu není možné nejen z nějakých důvodů charitativních nebo rovnostářských nebo podobných takzvaně humanitních, nýbrž jednoduše z důvodů ekonomicko-ekologických“ (110).

To je přesně ono. Co nejdříve bude nutno přísně zohledňovat otázky etické (nadspotřeba je za určitých okolností nepřípustná), tak i hledisko hospodářské (nemožnost „trvalého růstu“ kvůli planetárním „materiálním“ hranicím) či environmentální (neúnosné poškozování územního prostředí). Bondy tu však nezanedbává ani aspekty psychologické, nicméně za tématem hmotné saturostacionarity stojí především okolnost limitované zeměkoule, jež prostě hyperkonzum nepřipustí. Autor také apeluje nikoliv pouze na obyvatele bohaté, nýbrž i chudé, neboli zanedbává otázku sociální. Populace s průměrně vysokou materiální spotřebou by již neměla tyto své nároky zvětšovat - nevylučujeme, že bude třeba, aby je dokonce vůči dnešní hladině snížila (viz výše) - ale zvláště masy obyvatelů současných chudých zemí budou muset svoji životní úroveň dost podstatně zvýšit. To by měla planeta Země při zavedení přísně racionálního výrobně spotřebního procesu ještě unést! Předpokládá to každopádně významnou změnu tohoto procesu (recyklace, prodlužování životnosti výrobků, pokud možno miniaturizace, širší využívání obnovitelných zdrojů, prostě šetření všeho druhu).

Lze souhlasit s Bondy proklamací: „Působení těchto okolností na změnu lidského vědomí je pravděpodobně jednou z nejzákladnějších otázek, kterou musíme programově stanovit...“ (111). Bondy vystupuje také vůči praxi „výkon za každou cenu a co nejrychleji“ a pro stanovení skutečně produktivní délky pracovní doby (trvale uplatňovaný osmihodinový čas práce se ukazuje být z fyziologického i psychologického hlediska nadměrný).

Autor podobu takovéhoto společenského - ekonomického řádu, jaký zde prezentuji víceméně nevědomky - dílem líčí, a sice v souvislosti s racionální mezinárodní (přesněji teritoriální) dělbou práce (viz). Ta může být dle něho realizována za splnění nutných základních podmínek, jimiž jsou:

rovnoměrné rozložení pracovních příležitostí ve všech územích - regionech Země, aby se tak předešlo zbytečným migracím event. až rozkotání menších ekonomik,

planetární vyrovnání příjmů,

rovnoměrný a rovnoprávný nárůst (vyšší) kvalifikace,

totéž na úseku zdravotnictví,

zásádní ohled na ekologické, klimatické, kulturní, etnické zvláštnosti toho kterého teritoria,

strategickým cílem musí být nikoliv zisk, nýbrž vyrovnaná hospodářská a životní úroveň.

To jsou skutečně hlavní principy ideálního rozložení procesu výroby a spotřeby na zemském povrchu - v hmotném saturostacionárníám systému. K rovnoměrnosti či vyrovnanosti musíme ovšem přistupovat právě z hlediska tohoto povrchu, který sám je značně rozmanitý (nejen tvarově - geomorfologicky, ale i klimaticky, hydrologicky, geologicky, pedologicky, biosféricky). Nivelizovaná ekonomická úroveň, zahrnující i rovnoměrnou nabídku pracovních příležitostí, není svým způsobem to nejdůležitější, prvořadá je především (materiální i duchovní) úroveň životní (vyrovnané příjmy filozof počítá, zvyšování kvalifikace a zdravotní péče je implicitně součástí nehmotné hladiny života). S migracemi nutno v cílovém společenském pořádku počítat - budou dokonce součástí udržování potřebné rozmanitosti života. Kritérium (privátního) zisku se stane v hmotném saturostacionárníám systému absurdní. To však neznamená, že hmotná - ekonomická sféra nebude podřízena strohému kritériu racionality.

Celý problém konstruktivních výhledů lidstva má dvě fundamentální polohy, jak jsem shora již v hrubých rysech naznačil. Nejdříve je nutno rozpracovat dost detailní a pokud možno kvantitativně podloženou představu o cílovém společenském pořádku a poté opět neméně podrobně nastínit cestu (event. cesty) k němu. Takovéto práce je již současný komplex věd při dostatečné mobilizaci sil schopen. Zatím mu v tom žel bohu brání nejen dožívající pseudomarxismus (v přežívajících reálsocialistických zemích), ale především hojní liberálně konzervativní dogmatici s více než dobrým finančním zajištěním, neustále hystericky vykřikující bláboly o „nesmyslných utopiích“, „nebezpečných návratech“ atp. Různí společenskovědní „badatelé“ již ze zvyku prostituující (Bondy na toto závaží objektivního poznání rovněž upozorňuje) hledání skutečných východisek pro humánní racionalizaci rozvinutých společností zabraňují. Čest výjimkám namnoze zbaveným možnosti řádného publikování svých myšlenek - Bondy mezi ně náleží!

Podle Bondyho „doslova zrůdným paradoxem globalizovaného vývojového stádia kapitalismu je, že byť je úhrn současné produkce dostatečný až přebytečný, pro většinu obyvatelů planety platí stav nedostatku. Finanční spekulace zadržují enormní kvantum produkce ve skladech nebo je přímo ničí hned, co je ta která komodita vyprodukována“ (112-113).

V rozvinutých zemích se výroba i spotřeba skutečně již blíží své saturostacionární limitě. Likvidace „nadbytku“ není ovšem hlavním problémem kapitalismu. Větším problémem je produkce neužitečná, zbytečná, zčásti také virtuální (fingovaná). Přerozdělovací procesy bude třeba při kapacitních možnostech zemí Severu zajisté zintenzivnit, ale růst výroby se bude muset na čas zajišťovat i v zemích Jihu (nejen z hlediska vlastní produkce, nýbrž i pro „využití“ tamního prostoru - území, přírodních předpokladů, zvyšování kvalifikace příslušného obyvatelstva atp.).

„Globalizaci ničení, ba ani výhledově zničení planety nevadí. Není to pro nevzdělanost jejích manažerů. Je to přirozený projev toho, že ve svých perspektivách, plánech kalkuluje jako se samozřejmostí s tak obrovskou depopulací, že vyplundrování Země jí nejen nevadí, ale přímo přichází vhod“ (113).

Na tomto místě se Bondy opět ocitá ve sféře smyšlenek, co se týká záměrné (!) genocidy obyvatelstva, avšak kapitalismus nikdy (nikoliv jen ten takříkajíc globální) nehleděl na perspektivu (ani na tu svoji). Jeho hlavním, svým způsobem fanaticky posedlým smyslem byl maximální ekonomický růst a paralelně s ním též maximální zisk. Jak jinde v tomto výkladu souhlasně přitakávám, kapitalismus představuje sebezničující se hospodářský systém. Jakmile bude nutno zastavit jeho hmotnou dynamiku - udělá si to ostatně sám (stačí pozorovat růstová tempa ekonomiky rozvinutých zemí v posledních zhruba třiceti letech) - přestane působit i jemu vlastní - namnoze problematické - civilizačně kulturní poslání.

ČTVRTÝM NEDOSTATKEM JE PROBLEMATICKÉ POUŽÍVÁNÍ METODY POKUS-OMYL

 

Bondy nachází pozitivní východisko z možného postupu ve směru globální zkázy právě v užívání cesty pokus-omyl: „jen nepřetržitými pokusy, bez ohledu na jejich porážky, je možno naučit se taktice a strategii. Pokusem a omylem a opravou se děje všechno v univerzu“ (71-72). Za tím účelem filozof doporučuje okolnostem přizpůsobené aplikace všech možných bojových prostředků (?!) a varuje před necháním se zmást tím, že by snad některá část antropogenního světa působila vzorovým dojmem „ústředního bodu boje“ (!?).

Respektovat by se přitom měl fakt multietnicity a multikulturality světa, jenž se nutně odráží v rozmanitosti příslušného zápasu. Bondy navrhuje, aby si lid uvědomil historicky ověřenou skutečnost pravící, že jakkoliv silná a bezohledná utlačovatelská minorita není schopna bojovat všude najednou. Způsobilost poučit se z chyb pokládá autor za „největší bohatství revolucionáře“ (staré zkušenosti jsou však již namnoze zapomenuty)..

Bondy nicméně také zapomíná na dobře známý poznatek, že veškeré experimentování v lidské společnosti je zdlouhavé (to v prvé řadě), nákladné, většinou s pochybnými výsledky.

Historická poučení je ovšem zapotřebí bedlivě zužitkovávat, v minulosti i současnosti jsou tvrdě zaplacená, do budoucna však zůstávají takříkajíc zadarmo. Sám jsem toho názoru, že dnes jsme již dost poučeni z minulosti (byť řadou omylů zcela nesmyslně trpíme i nyní), ale především jsme už schopni vypracovat evolucionistickou teoretickou koncepci společenských změn navzdory všem pravicí kladeným překážkám. Při takovéto principiální transformaci se stává samozřejmým zohledňování duchovního světa - ten sám je neméně diferencovaný než svět přírodní, zejména biologický. Souběžně je však nutno promyšleně prosazovat zásady maximálně možné „stejnosti“ světa materiálního - ekonomického). Finančně, hospodářsky a v zaběhnutých kolejích zdánlivě i mocensky mohutně působící buržoazie je ve skutečnosti politicky velice slabá! Její namnoze fiktivní sílu a falešné „odhodlání“ je nutno prohlédnout, slabost zpopularizovat a systém postupně likvidovat!

PÁTÝM PROBLÉMEM JE OTÁZKA PŘECENĚNÉHO NEBEZPEČÍ GENOCIDY

 

Jiným diskusním tématem je při rozboru Bondy uvažování o budoucím demografickém vývoji světa, kdy autor poněkud násilně, zato a dost vehementně předvídá, že kapitalismus - finanční oligarchie bude chtít řešit některé své problémy záměrnou (!) genocidou jistých skupin obyvatelstva (samozřejmě chudých, nevzdělaných, „rasově méněcenných“). Mohutná (!) redukce početních stavů světové populace by měla být dle Bondyho prováděna zejména proto, že „nadbytek“ pozemšťanů by této oligarchii údajně mohl nakonec překážet a stát se nepotřebným (automatizovaná výroba by snížila požadavky na pracovní síly a zároveň by byla schopna zajišťovat dostatek užitných hodnot pro pseudoelity). Zde, jakož i jinde, Bondy popisované poměry vlastně časově nelokalizuje. Dopouští se tu rovněž určitého logického pochybení, neboť uvádí, že na pomocné práce by se používali imigranti ze zaostávajících zemí, přičemž však - a to je další zkrat - v „rozvinuté budoucnosti“ by žádní chudí již přece existovat neměli.

Bondyho hypotéza o jakési globální likvidaci obyvatelstva je, objektivně vzato, umělá, ryze spekulativní konstrukce. Podle této extrémistické teze by mělo prý být jednou na zeměkouli - při zcela automatizované produkci - plných 9/10 obyvatelů přebytečných (na teorii o 10 % „vykořisťovatelů“, kteří ovšem zbývající populaci nutně potřebují k zajištění svých existencí). Bondy tvrdí, že „Globalizátorům přebytek lidské populace skutečně vadí, takže udělají vše, aby ho snížili. Zatím to moc efektivní není, ale oni přitlačí na pilu. Budou použita nejspíše i bakteriologická, chemická i jiná opatření“ (86).

Sám soudím, že kapitalismus tak daleko, aby programově a systematicky „vyvražďoval“ obyvatelstvo, jakkoliv si o něm nelze dělat zvláštní iluze (stačí pohlédnout na zalhávanou brutalitu se kterou své mocenské, avšak i ekonomické zájmy provádějí Spojené státy v Iráku), nikdy nedojde. Permanentně se kultivující populace nějaké své fyzické masové likvidaci určitě zabrání. Zabezpečení dostatečné - saturující - hmotné spotřeby pro stacionární počty světového obyvatelstva bude nutné a možné. Žádná sociální diferenciace nebude při nezbytném respektování limitovanosti Země přípustná a konečně také kulturní pokrok se na uspořádání společenských poměrů podepíše.

Bondy sám ostatně dost kategoricky prohlašuje, a já s ním podmíněně souhlasím, že totiž „... umělá násilná redukce lidstva na minimum, tj. na bohaté a jejich služebníky, znamená tak neorganický zásah do fylogeneze lidského druhu, že nebezpečí zániku lidstva jako zvláštního druhu se stane neodvratnou vyhlídkou“ (71). Důvod mého „souhlasu“ je nasnadě: lidstvo se proti takovéto zvrácenosti postaví (musí se postavit, pokud nechce popřít podstatu svého vývoje, svoje základní směřování. Tolik sil - rozumu a mravnosti a snad i soucitu - bude mít. A ještě jedna faktická poznámka: tady filozof připouští zhruba desetinový podíl „bohatých“ na populaci (a opouští své kritérium „zlomku promile“).

Bondy si myslí, že daný demografický problém by se dal řešit v rámci internacionalizace života na Zemi „racionálním a vědecky stále prověřovaným způsobem, vzájemnou solidaritou vykořisťovaných lidí, mj. cestou investic vytvářejících teritoriálně relativně vyrovnané pracovní příležitosti, při zohledňování kultur, legislativy, politické a ideové autonomie všech regionů na světě a koordinované sítě samosprávných komunit“ (141). Jinými slovy zde Bondy říká, že negenocidní řešení budoucího počtu planetárních obyvatel je možné jenom v jiném společenském řádu, než jakým je kapitalismus. A v tom má nepochybně pravdu.

Studium komentovaných Bondyho prací mne utvrzuje v tom, že se v demografii příliš nevyzná. Jinak se vývoj počtů obyvatelů zeměkoule venkoncem fatálně utváří ve znamení křivky S (nepřesně ideální křivky logistické). Po zrychleném nárůstu nastává zlom a orientace k určité limitě: je odhadována na 10-12 mld. osob (připomínám, že v současnosti činí náležitý počet cca 6,5 mld.). Ke zlomu míry přirozených přírůstků globální populace došlo již kolem roku 1960 a brzy se dá očekávat i pokles absolutních přírůstků. Příslušná křivka se „prosazuje“ navzdory tomu, že světová populace je nadále složena ze dvou základních sub-populací - obyvatel světa vyspělého (sama o sobě bez imigrantů z rozvojových zemí „vymírajícího“) a rozvojového. Populační křivka tvaru S se ukazuje mít svým způsobem charakter „přírodní zákonitosti“, kterou nemohou lidské zásahy nějakým vlivem zásadně změnit.

ŠESTÝM PROBLÉMEM JE ZVELIČENÍ JEVU (SOUDOBÉHO) ZBÍDAČOVÁNÍ

 

Bondy rovněž vcelku problematicky rozebírá téma pokračujícího zbídačování obyvatelstva světa. Nedostatečně tu především rozlišuje dvě shora uvedené podskupiny globální populace. Právě koncept stálého „zákonitého“ chudnutí většiny obyvatel západního světa byl jedním z mála Marxových omylů, když předpokládal, že tento proces povede k sociální revoluci, ke svrhnutí nadvlády jeho původce - buržoazie, a k automatickému nastolení - pod dohledem beztřídní společnosti - sociálně spravedlivého společenského řádu - socialismu a posléze i komunismu.

Přestože pauperizované obyvatelstvo existuje nadále, a to i v rozvinutých zemích, přestože v posledních několika desetiletích se životní úroveň valného dílu obyvatelstva významněji nezvyšuje (je zde nutno brát v úvahu již naakumulované majetky a okolnost, že se znovu prohlubuje sociální rozrůznění při celkově klesajících tempech hospodářského růstu) a u části populace dokonce poněkud klesá, nelze tady hovořit o zbídačování katastrofálního rozměru. Hlavně v zaostalejších zemích se shledávám nejen se zostřující se sociální diferenciací (především ve středně rozvinutých zemích mezi nimi), ale také přímo s nezmenšující se hrozivou bídou. Na paměti bychom však přitom měli mít fakt, že tyto země se po jisté době - z historického hlediska nevýznamné (maximálně, ale většinou dříve než za 100 let) pravděpodobně dostanou do situace v níž se nalézají dnešní přední země světa.

Problematiku hmotného zbídačování ovšem vystřídal jiný, neméně závažný jev „duchovního chudnutí“, souvisejícího s konzumentstvím. Bondy tuto otázku zmiňuje, avšak nikoliv jako zase nesmírně nebezpečný fenomén, jímž se moderní kapitalismus - a to poměrně úspěšně - pokouší zabránit svému pádu, jako jednoznačný důkaz adaptability tržního řádu. Materiální spotřeba statků a povrchní zábavy mají odpoutat pozornost obyvatel od sílícího náporu ve stylu „klasického“ vykořisťování, od prohlubující se dekadentnosti života „kapitálových elit“ (včetně vojenských agresí apod.). Dosažení určité vyšší hladiny materiální saturovanosti vede k tolik ze strany kapitalistů vítané politické apatii lidu.

Namísto závěru

 

Mám-li shrnout poznatky z rozboru Bondyho sborníku, musím konstatovat, že je to navzdory určité neuspořádanosti a někdy značné ideové rozpornosti dílo neobyčejně podnětné a celkově ve filozofické i speciální odborné (zejména politologické a prognostické) literatuře ojedinělé. Rozrušuje vydatným způsobem neskutečnou ignoranci, která panuje vůči oblasti autenticky levicového myšlení, soustavně neprozřetelně tlumeného a vytěsňovaného z okruhu společenských věd (a koneckonců i praktické politiky), jež pak někdy (zbaveny objektivního základu a kritického náboje) nabývají pochybného jasně jednostranného a politicky účelového charakteru. Spis diskusní formou nastoluje závažné a lze říci až životně důležité otázky, před nimiž je a bude lidstvo postaveno v již nepříliš vzdálené perspektivě.