Domů
Další články
Egon Bondy: Tvorba a mravnost

klíčová slova

Tvorba a mravnost - etika - umění -

Jen pár poznámek k tématu, podle mne veledůležitému. Nejprv podotknu, že termín mravnost (byť o něco lepší než morálka) je přece jen příliš zatížen křesťanskými a společensko-právními asociacemi a nezdá se mi vhodný. To, oč jde, není dnes už přece otázka obhajoby tzv. sprostých slov, nebo sexuálních či kriminálních složek v uměleckém díle, ale o vztah umění a étosu.

Tento vztah je trvalý. Odvažuji se říci, že umělecké dílo, které postrádá étos přestává být uměleckým dílem a dokonce ho zřetelně vnímáme jako kýč. Náplň kýče se historicky měnila, je kýč helenistický, pozdně římský, gotický, renesanční, barokní, rokokový, klasicistický, romantický a je i kýč modernistický, ba dnes už i postmodernistický. To, co tvoří kýč kýčem, není nasládnost barvotiskových obrázků a textů, jimž se smáli naši dědečkové, ale absolutní odhlédnutí od dramatu člověka. Ať to jsou romány z edice Harlequin, nebo mordy a hnusem zaplněné akční příběhy, je jim společná absolutní plochost, ohlédnutí od toho, že lidský život je za všech okolností tragédie. Naopak může být předmětem uměleckého díla zdánlivá selanka Herrmanna a Dorothei, nebo Lady Mackbethová (nebo šejdíř Lazarillo, či skutečný hamižník Harpagon), a protože je tu rozměr lidského dramatu vyjádřen, je to umělecké dílo. Proto i v detektivce stejně ostří hoši jako Chandler, či Mike Spillane (nebo agent 007) už jsou nebe a dudy. Proto ale také jsou oprávněné rozpaky nad rozmachem prázdné abstrakce a konceptu, zejména v senilním období postmoderny. Duchampovy ready-mades nesly hluboký étos: totéž v bleděmodrém, co vidím dnes, je brak - nejen proto, že jde o epigonství, ale že umělec prostě neměl co říct. Kýčař prostě neví, proč má své dílo dělat, motivem jsou jen prachy nebo popularita (tohle je případ řady děl i těch umělců, kteří umělci byli - viz Dalí).

Vztah umění a étosu je fundamentální. Hrůzný fenomén existence univerza vlastně dodává univerzu i ten jeho estetický rozměr, který cítíme a v tvorbě zachycujeme. Kdyby ta příšerná skutečnost, v niž miliarda miliard galaxií koexistuje, nebyla sama osobě fantaskním dramatem, kdyby to byl ráj, jak si ho představují eschatologie všech náboženství, byla by to, jak známo: a) nuda, b) nedala by se tam tvořit umělecká díla.

Tvorba a étos mají jedno základní společné: jsou protestem, výzvou, v případě zoufalství až kletbou, a eventuálně jsou vzpourou. Nepochybuji, že umělecké dílo je krásné, to je jeho „druhovou vlastností”. Vzývání krásy, jež nepochybně vyznačuje většinu uměleckých tvůrců, je výzva k uspořádání univerza do stavu, v němž se dá žít. Vize krásy (vzpomínám si jen, jak Breton obvinil už pop-art, že se v něm zcela ztratil zřetel ke kráse ženy) je pro umění a pro tvůrce nutná, když žiju v nakvadrát potencovaném koncentráku (univerzum + společnost), může tato vize krásy nabýt formy vzpoury, jež se esteticky vyjádří objevem „krásy ošklivého” či obludného. To vše už známe, neboť dvacáté století nám dalo ten potencovaný koncentrák dosyta zažít. Odděluji tu tuto vzpouru krásy (v podobě objevu krásy ošklivého, či hrozného) od ideologie. Ideologická vzpoura má pochopitelně též své oprávnění a já jsem první, kdo zdůrazní, že je jí třeba jako soli opět znovu dnes, ale je to rozměr mimoestetický. Zde nehovořím o filosofech (tím méně o ideolozích), ale o uměleckých tvůrcích.

Například vzpoura Sadeova byla proti tomu na druhou umocněnému koncentráku, byl si vědom jak hnusu společnosti, tak hnusu bezcenného, ale všemohoucího univerza. Proto má tak trvalou a zapalující sílu. (Ačkoli jdu o třídu níže, připomenu, že máme v Ladislavu Klímovi analogický případ.) Co dělají epigoni Bukowského (a často i Bukowski sám), je už sraní na záchodě. Upíří tváře Leonardových olejů (La Gioconnda, Jan Křtitel aj.) jsou však podobně mocné! Zcela konkrétně ukazují (jako mnohé drobné plastiky tibetské) ambiguinní charakter jak skutečnosti, tak ideálů, tak krásy, tak vzpoury. Všechno má dva konce!

Oproti tomu vezměme díla jen a jen lidská, tj. reflektující jen peklo společnosti, a ne současně i kosmické, například Rembrandtovo. Není jediného jeho obrazu bez hlubokého lidského dramatu! Jak neřešitelné vždy u něho to drama je (najde se i v tom vývěsním štítě umělcova dočasného blahobytu, s číší a Saskijí na klíně). A současně přece Rembrandt byl vášnivým hledačem krásy vždy znova a znova. Vize a ideálů Krásy! A proto plachty Rubensova cyklu o Marii Medicejské jsou jak mravně, tak esteticky dubiózní!

Tvorba a étos, umění a étos, jsou vyvažující se misky. Snad by bylo možno říci, že závaží je pravdivost. Tím se dostáváme k dalším filosofickým implikacím, jež v tradičních substančních systémech (náboženských a mechanicko-materialistických) vedly vždy nutně do slepé uličky. Jsem přesvědčen, že DIALEKTIKA je s to nás z této slepé uličky vyvést. A co je dialektika in nuce: absolutní negace (Hegel) a co dál? Totožnost protikladů (Lenin). Věru málokdo se odvážil to říci, ovšem skoro každý kouká, jak to shodit se stolu a dělat si z toho srandu. Kdybychom nešli do dob bezprecedentně temných, měl bych odvahu říct, že příští století bude ve znamení výzkumu těchto zákonitostí dialektiky. Ale spíš přijde Džingischán. Nepíšu poprvé, že k definitivnímu odstranění všech kořenů kapitalistického pořádku jsem ochoten spojit se i s ním.

Protože systém založený kdysi nutné a zákonitě a programově na principu zisku, ztratil už veškerý étos: od roku 1933 jsme ho my staří mohli sledovat při práci jak na Západě, tak na Východě. Zničit tento systém je tvrdá deviza, ale étos v ní, v podobě dialektické negace, přítomen je.

Je snad zřejmé, že pro mne jsou prudérie takových i onakých mocipánů nad veřejným míněním zcela irelevantní. Co a jak ti budou považovat za mravnost, nebo nemravnost, mě zajímá daleko míň než loňský sníh.