Domů
Životopisy
Bondyho životopis k TV dokumentu "Bondy alias Fišer"

zdroj: Česká Televize
klíčová slova

Bondy, Egon - biografie - Česká televize -

Egon Bondy se narodil 20. 1. 1930 v Praze v rodině generála Čs. Armády. V roce 1947 přerušil studium na gymnáziu, tedy těsně před maturitou. Co k tomu vedlo sedmnáctiletého mladíka z rodiny, která měla dokonce vlastní lóži v Národním divadle? Proč se začal toulat a psát básně? Proč psal česky, když němčinu ovládal stejně dobře? Jakou roli sehrál vztah k Honze Krejcarové (dcera Mileny Jesenské)? Jaký na něj měli vliv jeho surrealističtí přátelé? V té době píše básně surrealistického ražení, ovlivněné zejména paranoicko-kritickou metodou Salvadora Dalího.

Na protest proti poúnorovému antisemitismu začíná užívat pseudonym Egon Bondy a na přelomu 40.-50. let pod vlivem Záviše Kalandry (popraveného v padesátých letech) opouští surrealismus a hlásí se k trockismu. Z Egona Bondyho se stává realista. V roce 1950 s Ivem Vodseďálkem zakládá samizdatovou edici Půlnoc, v níž vydává i své literární práce.

V rukopisné sbírce Totální realismus vystoupil Bondy již s vlastním stejnojmenným programem, v němž popřel funkčnost surrealistické imaginace a za nejadekvátnější umělecký směr prohlásil prostý záznam empiricky registrované skutečnosti. V té době také přejal od Iva Vodseďálka poetiku tzv. Trapné poezie, jež se ve shodě s totálním realismem odkláněla od surrealismu, avšak její negace měla humornější, spíše dadaistický charakter (sbírky Trapná poezie, Velká kniha).

K těmto dvěma základním estetickým orientacím celého Bondyho díla přistoupil koncem 50. let i sklon k filozoficko-meditativní poezii, vyznačující se nezřídka vizionářským či karatelským tónem (Pražský život, Nesmrtelná dívka). Nadále se však Bondy vracel k surrealistickým východiskům a místy jsou dokonce patrné inspirace poetikou linie máchovsko-erbenovské (poéma Zbytky eposu).

Teprve v roce 1957, tehdy sedmadvacetiletý, se během dvou měsíců připravil k úspěšným zkouškám maturitním i přijímacím na FF UK, kde se vydával za dělníka (byl totiž asi dva měsíce na brigádě) a začal studovat dálkově filozofii a psychologii. V roce 1961 obhájil diplomovou práci Příspěvek k problematice marxistické ontologie. Během studií na FF pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu a později v Bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSR. V roce 1967 získal tituly PhDr. a CSc. za filozofické práce Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie.

V šedesátých letech přispíval do časopisů Dějiny a současnost, Drapeau Rouge, Filozofický časopis, Zprávy Čs. společnosti orientalistické ČSAV.

V letech 1968-69 organizoval s Petrem Uhlem stranu nezávislé marxistické levice a vystupoval s propagací maoismu. V Bondyho životě nastává další, zdánlivě až nelogický, skok od marxismu, přes maoismus, do undergroundu, tedy stále na levici, ale tentokrát již jasně proti režimu. V sedmdesátých letech je Egon Bondy jedním z vůdčích teoretiků a protagonistů českého undergroundu. Jeho verše zhudebňovala legendární rocková skupina Plastic People of the Universe.

Popření literárních tabu, směšování témat „vznešených” s „profánními”, téměř vždy přítomná konkrétní politická angažovanost (většinou ostře protistátní, perziflážní povahy) i vizionářská autostylizace, se stávají konstantami Bondyho poezie. V některých textech je proto zřejmá příbuznost s americkou beat-generation (např. Kádrový dotazník). Básnická tvorba se pro Bondyho postupně začala stávat obsedantní záležitostí. Vyjadřovat se opětovně k palčivým problémům (ať už intimním, politickým, či filozofickým), reflektovat nekonečný spor se světem, se mu stalo nutností, jež vytváří z jeho básnických sbírek souvislou řadu „výpovědí z krize”, cyklus jaký má v české literatuře obdobu zřejmě jen v díle Jakuba Demla. K Bondyho klíčovým básnickým dílům z tohoto období patří Zápisky z počátku let sedmdesátých, Sbírečka, Mirka, Chcípání. V Bondyho literární tvorbě ostatně dominuje především poezie, próza je zastoupena až v 70. a 80. letech.

Bondyho prozaické práce je možno rozdělit zhruba do čtyř tematických, často vzájemně se prostupujících okruhů, kterým je společné směšování momentů snových s realistickými a přejímání prvků z nejrůznějších historických období. První linie sci-fi (Invalidní sourozenci, Nepovídka), druhá linie aktualizovaných „obrazů” či podobenství z minulosti (Šaman, Severin, Hatto), třetí linie intimní, reflexivní prózy blížící se často tvaru filozofické eseje či deníku (např. Sklepní práce, Leden na vsi), čtvrtá linie s tematikou poválečného života v Československu (např. Bratři Ramazovi, Máša a Běta). Blízko ke krásné literatuře mají i Bondyho filozofické práce esejistického charakteru. Čistě odborný ráz má monografie o Buddhovi a zatím převážně rukopisné dvanáctidílné Poznámky k dějinám filozofie. Ve svých filozofických pracích se Bondy zabývá převážně otázkami ontologickými; marxistickou materialistickou teorií bytí se pokusil rozvinout a překonat tzv. nesubstančním modelem (Útěcha z ontologie a řada dalších rukopisných esejů na ni navazujících, např. Juliiny otázky). Okrajově psal Bondy i divadelní hry a překládal (Ch. Morgensterna, E. Fromma, Mao Ce-tunga).

Až do osmdesátých let přispíval do samizdatových a exilových časopisů Jednou nohou (Revolver Revue), Paternoster (Vídeň), Sado-Maso, Svědectví (Paříž), Vokno, Proměny (New York). Od roku 1990 přispíval do Literárních novin, Tvaru, Rudého práva, Tvorby, A-kontra, Fragmentu-K, Světa divadla, Hanťa-pressu aj. Skoro celé Bondyho rozsáhlé literární i filozofické dílo zůstávalo až do listopadu 1989 v rukopisech, nebo bylo vydáváno v exilu a samizdatu (edice Půlnoc, Edice Expedice, Popelnice, Mozková mrtvice, Vokno, atd.) V samizdatové edici Pražská imaginace vyšly v roce 1989 první dva svazky Bondyho básnického díla.

Další „překvapivý obrat” přichází po „listopadu”, když se jeho jméno objeví na „Cibulkově” seznamu agentů StB. Spolupráce? Údajná, či skutečná? Co k tomu mohou říci Bondyho „tajní”? Není bez zajímavosti, že jeden z nich v padesátých letech emigroval a jiný byl kvůli němu vyhozen z práce...

Začátkem 90. let, po smrti své velké lásky Julie, opouští Bondy svůj pražský byt na Malé Straně a přesídlí do Bratislavy, kde pokračuje ve své tvorbě a přednáší na tamní FF.

Hodlám psáti o věcech, na něž lidský rozum nestačí, - jako je ontologie, Bůh a etika. Jsou to věci šokující a hrůzné, neboť jsou vše jiného než příjemné, svědomí hřející a zbožné. Ba možno přímo říci, že jsou to věci dobrému svědomí protiřečící, zažívání narušující a všech sedm smrtelných hříchů sebezahrnující.

Bláhově se spoléhají prosté duše na to, že se dobré s dobrým sejde a že Bůh, ontologie a etika jsou tu lidem pro potěchu. Prostým duším jsou spíš k pohoršení a ku posměchu.

To, co zde světlo světa spatří, bude teodicea, jaké ještě nebylo, a vůči níž i božský markýz a Zarathustra Nietzsche byli praví břídilové.

První věta zní, že etiku jako vědu o kentaurech je nutno suspendovat.

Druhá věta zní, že Bůh je kůl na chmelnici.

Třetí věta zní, že ontologie dává za pravdu šamanům a čarodějnicím.

Egon Bondy, Sklepní práce, 1971-72