Domů
Nekrology
Mainx, Oskar: Obavy ze zplanění existence

zdroj: Lidové noviny, 14.4.2007, s. 3. Orientace/studovna
klíčová slova

Bondy, nekrolog, Mainx

 

Obavy ze zplanění existence
14.4.2007 Lidové noviny str. 3 Orientace/studovna
 
Oskar Mainx
 
V pondělí v Bratislavě zemřel Egon Bondy, básník, jenž se již v mládí stal mytickou postavou. Jaký odkaz po sobě zanechal?
 
Bondyho osobnost a koneckonců i dílo jsou opředeny mýty již přes padesát let. Ať se to Bondyho zarytým kritikům líbí, nebo ne, snad každý, kdo s jeho charismatickou a kontroverzní osobností přišel do styku, jí byl ovlivněn a zákonitě podlehl předivu nekonečných mystifikací, fám a jeho neoddiskutovatelnému kouzlu. Bondy jako mýtus, jako kuriózní postava fiktivního románového světa vešel do obecného povědomí prostřednictvím Hrabalových děl. Objevuje se nejen v Něžném barbarovi, ale Hrabal postavu Bondyho tematizuje i v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé, v Morytátech a legendách a v řadě dalších. Hrabalovy prózy způsobily, že řada lidí ještě v undergroundu 70. let nevěřila, že postava jménem Egon Bondy existuje. Legendistika okolo Bondyho nabyla takových rozměrů, že hranice mezi literární postavou Egona Bondyho a psychofyzickou osobností autora jsou dávno setřeny. O to je však pátrání v jeho životě, ale především v díle dobrodružnější. Smrt navštívivší jej o Velikonočním pondělku jako by tento příběh-mýtus jménem Egon Bondy ještě umocnila.
 
Svůj pseudonym si Zbyněk Fišer zvolil u příležitosti vydání ilegálního surrealistického sborníku Židovská jména z počátku roku 1949. Skrývá se pod ním básník, prozaik, filozof, politolog, marxista, trockista, anarchista, provokatér i zpěvák, (takřka) celoživotní invalidní důchodce i autor několika divadelních her nebo překladatel (například básní Christiana Morgensterna či knihy Ericha Fromma Budete jako bohové).
 
Jeho život i tvorbu lze zkoumat zhruba ve třech základních obdobích. To první zahrnuje léta od roku 1948 (respektive 1947) až do příchodu “spřátelených armád”. Další přichází se seznámením s Ivanem Martinem Jirousem v roce 1969 v psychiatrické léčebně.
Setkání otevřelo Bondymu, v té době uzavřenému do sebe, komunitu kulturního undergroundu, v němž se stal zásadní autoritou zejména pro generaci narozenou vesměs ve 40. a v 60. letech (Bondy se stal duchovním guru nejen pro Jirouse, ale i pro Krchovského či Jáchyma Topola). Poslední etapa pak je charakterizována “sametovou revolucí”, ze které byl zprvu nadšen i takový skeptik jako Bondy. Záhy však toto nadšení vystřídalo vystřízlivění, a o to hlubší společenská kritika a skepse. Ta vyvrcholila jeho odchodem do Bratislavy. Nejprve přednášel na tamní univerzitě a naposledy tam kolem sebe soustředil skupiny mladých lidí, s nimiž pořádal bytové semináře s poslechem a rozborem rozmanitých hudebních žánrů, od klasiky až po ambient. Méně známá je také Bondyho “pěvecká” kariéra – v posledních letech zpíval v hudebním tělese nazvaném Malomestský komorný orchester Požoň sentimentál, v němž nenapodobitelným způsobem interpretoval české, slovenské i německé městské lidové písně.
 
Budu básníkem
 
Klíčový význam jeho osobnosti se ukázal ve chvílích, kdy navazoval četné umělecké i osobní kontakty, kdy s takřka manickou energií dokázal realizovat řady uměleckých (leckdy i donkichotských) aktivit, kdy se ocitl v centru intenzivní tvůrčí a lidské komunikace. Ať už to bylo v době 50. let, v nichž navázal kontakty s předními představiteli meziválečného surrealismu (Teige, Kalandra) a soustředil autory kolem okruhu edice Půlnoc (Mikuláš Medek, Boudník, Hrabal, Vodseďálek, Krejcarová), nebo v letech “husákovské normalizace”.
 
Umělecky nejproduktivnější byl Bondy právě v těchto etapách. V dobách, kdy se uzavíral do sebe, je někdy jeho beletristická tvorba poznamenána jakýmsi zapouzdřováním se, nekonečnými litaniemi a lamentacemi zpovědního charakteru.
 
V roce 1996 v rozhovoru pro časopis Tvar Bondy se svou typickou “skromností” prohlásil: “Že prostě budu básníkem, jsem věděl bezpečně už ve čtrnácti letech, a přitom to ještě šest let
trvalo, než jsem napsal první hodnotné věci.” Role básníka byla pro jeho vystupování příznačná a z jeho rolí snad nejoblíbenější a nejpečlivěji pěstovaná. Pozice duchovního guru pro něj byla spojena nejen s představou “filozofa”, ale především “básníka”. S tím se pojily
rozmanité stylizace, které do sebe zahrnovala Bondym objevená metoda totálního realismu.
Býti básníkem pro něj znamenalo napětí mezi krajními polohami; stylizace do outsiderství, do lidového pěvce se střídaly s motivy předurčenosti k údělu nesmrtelného klasika: “Protože jsem největší žijící básník/ přemýšlel jsem o poezii/ Jediným jejím měřítkem jsou vteřiny/ jež strávím v bezmocnosti.”
 
Kuriózně probíhalo již jeho “studium” na pražském gymnáziu v Ječné (zde se Bondy seznámil s Ivo Vodseďálkem, se kterým založil v roce 1950 edici Půlnoc). V sedmnácti letech se totiž nejen poprvé zamiloval, ale zároveň se definitivně rozhodl stát se básníkem. Na tom by nebylo ještě nic zvláštního, kdyby v důsledku oné osudové zamilovanosti okamžitě neukončil studium, jak uvádí v memoárech Prvních deset let (rkp. 1981): “docházka do septimy mi připadala zásadně inkongruentní s tak zásadní věcí, jako je láska, že jsem prostě otci prohlásil, že tam chodit nebudu, a taky jsem tam už nešel.”
 
Výsledek jeho literárních snah se nakonec dostavil v podobě básnické juvenilie Fragmenty prvotin (rkp. 1947). Ta sice částečně vyrůstala ještě ze surrealistické poetiky a paranoicko-kritické metody Salvadora Dalího, kterou byl Bondy podobně jako ostatní tvůrci v okruhu edice Půlnoc zásadně ovlivněn, ovšem již zde lze objevit první náznaky Bondyho patrně největšího objevu – metody totálního realismu.
 
V době na počátku 50. let vyvstala mezi autory edice Půlnoc potřeba nové estetiky. Na tlak, který vyvíjela budovatelská estetika stalinismu, bylo třeba patřičně odpovědět, avantgardní přístupy se zdály vyčerpány. Bondyho metoda totálního realismu se pokusila o přehodnocení jedné ze základních vlastností umění, totiž jeho schopnosti iluzivnosti a suplování “reality”.
 
Totální realismus je poprvé užit ve stejnojmenné sbírce z roku 1950 a je založen na vytvoření dojmu autentického, citově neangažovaného, odosobnělého, esteticky ozvláštněného záznamu, který se zcela vzdává hodnocení popisované “reality” a důsledně pracuje s atributy dobové totalitní estetiky: “Byl vydán nový trestní zákoník/ Soudruh Kaganovič/ promluvil o míru/ Ty jsi měla chřipku/ a nakonec jsme se spolu vyspali”. U Bondyho však vedle postoje nezúčastněného komentátora paralelně klíčí pozice vizionáře, politického agitátora a karatele (poema Pražský život, přelom let 1950–51): “Nálada revoluční už není/ za sto let/ třeba se poměry změní.” Jako revolucionář deklaruje své sympatie k trockismu: “Pohleďte/ do jaké výše se dnes/ Pátá internacionála zvedá!/ A říkali nám v padesátém roce:/ nic takového nepostavíte” (tamtéž).
 
Pro Bondyho tvůrčí výraz je však podobně ostrá bipolarita typická – v průběhu celého autorova díla se objevují na jedné straně pochybnosti o trvalosti myšlenkového a uměleckého poselství, jsme svědky amplifikace úzkostného zesilování vlastní výpovědi a hledání jejího adresáta; obojí je současně vyvažováno sebevědomým postojem mluvčího, hyperbolizací a představami o tvůrčí genialitě a nečasovosti vlastního díla. Avšak pokud jde o literární text, je třeba dodat, že Bondy se všemi svými stylizacemi jistě velmi dobře bavil.
 
Odpovídat nejen na potřeby doby
 
Počátkem “normalizace” Bondy vstoupil do etapy, v níž postupně – zvláště od sklonku 70. let – poněkud opustil básnickou tvorbu a začal se intenzivně věnovat tvorbě próz. Zejména kniha Invalidní sourozenci (rkp. 1974), která představuje – slovy Marcela Strýka – “akýsi katechizmus československého undergroundu”, se stala slavným předobrazem situace okolo skupiny Plastic People a pronásledování a zatýkání “mániček” v 70. letech, jež kulminovalo tzv. procesem s českým undergroundem v roce 1976 a přímo ovlivnilo vznik Charty 77.
 
Specifikem Bondyho próz je míšení žánru historického i anticipačního románu, sci-fi, filozofického eseje a reflexivní prózy či deníku. Bondy několikrát prohlásil, že ve Poněkud opomíjené jsou jeho prozaické texty, v nichž se prolínají tematizace skutečných postav z undergroundu, paralegendistika a hravost s fantazií, specifický fikční svět zde zpravidla parafrázuje obrazy kafkovskomeyrinkovské Prahy. Genius loci Prahy se stává zvláštní podobou jakéhosi axis mundi, místa, kde se “zjeví Duch sám”, jak prohlašuje Bondyho báseň Magické noci (sbírka Sbírečka, rkp. 1974). Pronikání křesťanské symboliky do undergroundových textů se ostatně stalo jakýmsi obecným prvkem literatury podzemního společenství, jež snad zažívalo podobné pocity jako pronásledované prvotní křesťanské denominace. Pohanská mystéria, groteskní i laskavá pohádková fantastika, iniciační postupy, příběhy hemžící se anděly, “místními” strašidly i čarodějnicemi charakterizují řadu Bondyho prozaických i lyrickoepických textů: Příšerné příběhy známé i jako “malostranské povídky” a určené “pro Lopatkovic holky”, Sklepní práce (rkp. 1973) nebo Deník dívky, která hledá Egona Bondyho (rkp. 1971). Žánr původně určený dětskému čtenáři se v Příšerných příbězích vhodně doplňuje s všeobecnou atmosférou 70. let: “Všude jinde mají plivníky, ale na Malé Straně jsou pivníci. Pivníci jsou to proto, že chodí na pivo. A jsou dva: Bondy a pan Lopatka.
 
Pan Lopatka je vlastně pivníček, protože je malý... Pan Kadeřábek má přijít k Bondymu přibíjet na zeď vajíčka hřebíkem... Malostranští pivníci Bondy a pan Lopatka pijí zatím pivo U Slunců a čekají. Co jiného taky mohou dělat?”
 
Necítím se kompetentní zasvěceně hovořit o Bondyho někdy obzvlášť kontroverzní filozofii. Je však namístě připomenout šestisvazkové Poznámky k dějinám filozofie, před nimiž sice univerzitní filozofové varují, ovšem význam jejich svazků věnujících se indickému a čínskému myšlení je neopomenutelný, což svého času potvrzoval i Milan Machovec. (Je zbytečné dodávat, že vznikají-li podobné kolosální projekty dnes, jsou do nich zapojeny celé katedry a filozofické odborné týmy.) Je vlastně nejvýš pochopitelné, že Bondy byl osloven právě východními naukami,
které dokázal objektivně vstřebat. I ony se totiž k naší existenci stavějí spíše střízlivě a věcně, ani u nich se – stejně jako v Bondyho myšlenkových koncepcích – nedává nic zadarmo a lidská cesta k poznání je také dlážděna pokusy o poctivou autentickou zkušenost. Například v Buddhovi je Bondy oslovován schopností “odhalovat si pravdu, i když je to bolestné, i když by bylo pohodlnější a pragmaticky ‚užitečnější‘ zastavit se někde na cestě nedokončené a ostatek odkázat víře, iluzím nebo agnosticismu”.
 
Bondy úzce spojoval otázky filozofické s problematikou umělecké tvorby, kterou považuje za nedílnou součást lidské svobody. Svoboda člověka se nevymezuje pouze proti totalitní ideologii. Umělecká tvorba se stává základní (ne-li jedinou) možností, jak člověk může vyjádřit svou nespokojenost se stavem světa, v němž žije: “Vztah umění a étosu je fundamentální. Hrůzný fenomén existence univerza vlastně dodává univerzu i ten jeho estetický rozměr, který cítíme a v tvorbě zachycujeme.”
 
Bondyho tvorba se dávno stala tématem magisterských prací i dizertací. Samozřejmě že tak protikladnou osobnost a tematicky i žánrově heterogenní dílo, čítající desítky svazků básnických sbírek, próz a filozofických prací, nelze přijímat beze zbytku. Bondy svým čtenářům rozhodně nikdy nic neulehčoval. Celý život věnoval jedinému: hledání významu existence a obavě z jejího možného “zplanění” (Útěcha z ontologie).
 
Jedna z jeho básní z 50. let končí slovy: “a my vlastně nechceme-li umřít/ musíme začít znovu”. On i jeho odkaz začaly znovu “žít” někde jinde.