Domů
Další biografické materiály
Burian, Jan: Pár frků o Bondym

klíčová slova

Burian, Jan - biografie - filosofie - Bondy, Egon

"Bondy je básník, především básník." prohlásil Martin Machovec v dokumentárním pořadu "Fišer alias Bondy". Já bych řekl spíš: "Bondy je filosof, především filosof". Alespoň pro mne. I když jeho filosofie se nevejde do škatulek předepisovaných filosofii akademiky. Možná proto svěřoval tak často své myšlenky verši.

Filosof Bondy se nikdy nenechal svázat do jakéhokoliv omezení, nenechal se ovlivňovat dobovými módními názory, není natvrdle zatvrdlý a zamilovaný do vlastní teorie, kterou staví jako protikladnou k ostatním, ale vždy se dokáže otevřít. Tam kde se marně sváří dva názory on najde třetí cestu, která oba protiklady spojí.

Bondy ve své filosofii hledá smysl bytí. Pro normálního člověka to snad zní jako snůška nesmyslů. Bondymu to však nedá spát.

Má to, že tu něco je, nějakou hodnotu? A za jakých okolností to hodnotu mít může a za jakých nikoliv? A co si s tím počne člověk a co si s tím počne bůh?

Někteří lidé potřebují alespoň pocit, že v těchto otázkách netápou v naprostém chaosu, chtějí mít jistotu alespoň v tom, že není vyloučeno, že svět může mít nějaký smysl.

Básně psal Bondy od malička. Jelikož tohle je subjektivní životopis, můžu směle prohlásit, že ne všechny jeho básně se mi líbí a ne všechny mají hlavu a patu. Ale spousta, spousta jich má zcela osobité kouzlo opravdového prožitku, punc doteku duše s duší. Když ty řádky čtete máte pocit, že jste na chvíli Bondy (nebo někdo o kom zrovna píše), na právě tu jednu tak opravdovou chvilku, na jednom tak opravdovém místě, v tak stroze reálném čase, až je to kouzelné.

S výjimkou několika nedochovaných pokusů začal Bondy psát prózu až v sedmdesátých letech. Píše s vědomím, že vše co napíše vyjde jen v samizdatu pro úzký okruh známých a přátel z undergroundu. Tak píše pro ně a o nich. Píše nemlich o tom samém jako ve své filosofii, jen jakoby v příkladech. Na osudech lidí, ze současnosti, minulosti, budoucnosti. Vždy je těm lidem kladena otázka smyslu. Pro co tu jsou? Komu nebo čemu tím, že tu jsou, mohou prospět? Jak se vztahují k tomu co teprve přijde? Jak se brání proti tomu co je hrozí vtěsnat svět do kazajky naprosté neměnnosti či naprostého chaosu (což nakonec vyjde nastejno).
Takhle to vyzní děsivě suchopárně, ale Bondy vždy umí své myšlenky zasadit do děje, který sviští a vyznačuje se (alespoň v románech z minulosti, či nedávné přítomnosti) neuvěřitelnou spoustou barvitých reálií. Však také Bondyho vědeckou disciplínou (a on tvrdí, že každý filosof, by měl být zároveň odborníkem v nějaké vědecké disciplíně) je historiografie.

Svým vlastním životem vytvořil Bondy příběh, který by vydal na román. A budu se divit, jestli o něm někdo nenapíše dobrodružný životopis. Koneckonců Hrabal už mu dal spolu s explozívním Boudníkem roli ve svých povídkách. I když Bondy tvrdí že si toho Hrabal devadesát procent vycucal z prstu.

Už v dětství byl Bondy divnej, a tak myslím, že musel pochytat spoustu traumat.

Bolševickou oblbovačku prokouk hnedle v zárodku, ještě v osmačtyrycátym (to mu bylo 18). Uvědomil si to, co není většině zcela jasný dodnes, že nelze zaměňovat bolševickou totalitní ideologii, která se ohání Marxem, za marxismus samotný.

Mládí prokletého básníka, marxisty a ožraly, se zvolna tavilo ve zralejší věk doktora filosofie, znalce východních filosofií a ožraly. Život se ženou a dítětem, rozchod, nalezení vztahu k pozdější celoživotní partnerce Julii, to vše dalo Bondymu nadhled. Nadhled, který mu však nijak nepřekážel při spřádání sebevražedných plánů. Naštěstí mu to nevyšlo, zatím nikdy.

Stejně si myslím, že ačkoliv Bondy furt hlásá jak nemá z žití nějaký obzvláštní plezír, ve skutečnost život k smrti miluje. Dostává ho to, co je v životě neustále nového, nová myšlenka, nový pohled, nový pocit, nový vjem. Nové umělecké dílo, nová kniha, nový svět, nová společnost.

V roce 67 mu konečně vyšla "Útěcha z ontologie" - základ jeho filosofie a "Buddha". Zasadil se o to profesor Milan Machovec. Šedesátejosmej Bondyho nějak zvlášť nevzrušil, byl to pro něj další humbuk. Stejně jako mnoho jiných se v té době nadchnul pro myšlenky předsedy Maa, vypadalo to, že Čína by mohla znamenat novou socialistickou alternativu. Sedmdesátá léta věrný svému androšskému image a ožralství strávil s Plastikama, který šíleli z jeho textíků.

Chartu prohlíd, jako základnu pro lidi ze stínového establishmentu. Lidi, kteří chtějí po tušené změně společenského klimatu vzít moc do svých rukou. No předpověď se mu v jistém smyslu vyvedla. Osmdesátá léta, plná kriminálů a udávání nějak překlepal, se zdravým spíše chatrným. Existuje spousta spekulací ohledně Bondyho konfidence. To se má tak: Jednou třeba Bondyho sbalili, on jim při výslechu podškráb, že teda bude tím důvěrníkem StB a hned jak ho pustili mazal do hospody, kde všechny prozradil, jak se věci mají. Nebo se nechal zavřít do blázince, aby měl alibi, že nemusí nikoho udávat.
V myšlenkách, v tom co psal, neuhnul nikdy ani o píď od svých společenských názorů, od své otevřenosti pro nové, plnější, smysluplnější a tím svobodnější.
Vytrval pokračuje ve svém projektu dějin Filosofie. Nakonec zmapoval antickou - západní filosofii až někam do Kanta, podrobně rozebral čínskou a indickou filosofii, a nevynechal ani filosofii islámskou a židovskou.

Devadesátá léta - zpočátku byl hodně nasraný, že to zas ti kapitalisti všecko shrábli. Do Bratislavy neemigroval jak se mnozí domnívají, ale prostě tam získal místo na univerzitě a začal přednášet. Načež přišel o byt v Čechách a už se nemohl vrátit. Ale jemu se Bratislava zalíbila, našel jejího genia loci, kterého sami Bratislavané, většinou přistěhovalí ze všech koutů Slovenska, ztratili.

Julie zemřela, po dlouhé nemoci, a Bondy se nakonec neotrávil. Jednak mu visel nad postelí obraz dodávající sílu vytrvat (od Laco Terena), a jednak … přečtěte si to v Severinovi.

Začal psát a psát - jednak beletrii a jednak pokračuje ve svých filosofických esejích, které ho provázely od dokončení Útěchy. Své filozofické dílo završuje dosud nevydaným "Příběhem o příběhu" což je možná jen hromada poznámek starého šamana a taoistického mudrce a možná je to klíč ke dveřím za nimiž se rýsují zcela nové rozměry lidského chápání světa i sebe sama.

Psáno pár let před Bondyho smrtí.