Domů
Rozhovory
Burian, Jan: Rozhovor s Egonem Bondym

zdroj: 2. března 2001
klíčová slova

kapitalismus - oligarchie - ontologie - revoluce - rozhovor - společnost - struktura - umělá inteligence - vývoj společnosti - Burian, Jan -

Obsah

Úvod
Umělá inteligence
Proleteriát
Vnitřní změna oligarchie
Modelování
Vrcholný kapitalismus
Nové hodnoty a prestiž
Změna revolučního paradigmatu a Modelování
Proměna společenské struktury
Postmortalita
Biomorfnost struktury
Proměněná společnost a její znaky
Proměny sexuality

 


 

Úvod

Určitá struktura se začne chovat podle vlastního algoritmu, má svůj vlastní život, je jako živý organismus. To je maximálně důležité. Je to jeden z hlavních momentů Příběhu o příběhu (Bondyho poslední ontologická studie).

Kapitalismus je v prvé řadě sebežeroucí struktura. Zatímco feudalismus měl tendenci měl se konsolidovat, a nepovedlo se mu to, kapitalismus je od počátku založen na sebežrání. Ale i sebežeroucí se struktura chce ostat živá. Instinktivně si je vědomá, že nechce končit tím, že sama sebe sežere. Aby mohla pokračovat v autodestrukci, musí se živit z něčeho jiného. Pak vymýšlí strategie stále nové a rafinovanější.

Některé příklady samopohlcování jsou klasické a dály se už před 150 lety běžně. Některé se objevily až v současnosti, když finanční toky jsou na úrovni kasinového kapitalismu, lítá to přes počítačové sítě a švindlování je na takové technické úrovni, která dřív nebyla možná.

Sám princip kapitalismu zůstává nezměněn. Marx říká, že žádný výrobní způsob neodejde z dějin dřív, dokud nevyčerpá všechny své možnosti Proteovských proměn. Nám připadá, že už je dosaženo posledního stadia, ale pravděpodobně asi ne, asi jsou ještě rezervy, ale už to začíná být stále obtížnější, riskantnější a zranitelnější. Sebežeroucí se struktura se začíná dostávat do kolize sama uvnitř sebe. V dnešní struktuře kasinového kapitalismu neudrží svůj kapitál stabilní, ten kapitál musí být neustále in fluxu. Ten kdo kapitál vlastní si není ani minutu jist. Keller (Vzestup a pád středních vrstev, SLON, 2000) píše o panice středních vrstev, které se domnívali ještě před 30-40 lety, že s nimi nikdo nehne, že jsou tak potřebné pro chod kapitalistické ekonomiky, že jejich místo je zaručené. Dokonce teorie manažerské revoluce, byla skutečně jeden čas plně akceptována. Tak oni jsou dneska, jak Keller říká, ve statusové panice. Nevědí dne ani hodiny, a to ani ty největší špičky, kdy budou mít šmytec. V této situaci, kdy neví jestli jim ostane halíř v kapse, je dneska každá i z těch nejvyšších společností.

JB: Manažeři ale budou stále potřeba, i když jich nebude potřeba tolik, díky novým technologiím, například umělé inteligenci.

Tak na tohleto Keller tlačí, poněvadž to je ten poslední trend. Nadnárodní společnosti zeštíhlují nejrafinovanějším způsobem.

O jednom z těchto způsobů jsem věděl. Oni přesouvají všechny rizika podnikání na drobné výrobce, kteří nemají nic, protože je finančně drží seshora a nechají je kdykoliv padnout. Nesou ale všechna rizika podnikání. Tím se nadnárodní společnosti vzdali obrovských průmyslových podniků, dali je nějakému soukromníkovi, ubylo jim agendy a starostí, soukromník ať si vydělá a platí. A když neplatí, tak mu to zas vemem.

Druhé zeštíhlení je jiného typu - oni potřebují i stále méně manažerů. pro mě bylo otřesné, podle Kellerových údajů, že američtí sociologové si ze statistik spočítali, jak velké množství manažerů bylo vyhozeno ze zaměstnání. Manažerů - tedy lidí, kteří se domnívali, že jsou naprosto nepostradatelní. Protože je nahrazuje moderní informační technologie. Konkrétně to čemu se říká umělá inteligence.

Umělá inteligence

Doporučoval bych ale, abychom přestali užívat pro tyto technologie termínu umělá inteligence, protože je to nejen zavádějící, ale vysloveně nebezpečné. Pod pojmem umělá inteligence si nepředstavujeme pouze vysoce inteligentního robota.

Co je přirozeným cílem , smyslem, účelem a tak dál, lidí, lidské společnosti? (Termíny smyslu, účelu atd. přejímám z hovorového jazyka a užívám je metaforicky, ne jako kategorie filozofické.)

To co je v lidských možnostech dosáhnout a čím by gens humana splnilo svoji úlohu v univerzu, je skutečně přechod k umělým bytostem. Tedy k bytostem, které nejen po stránce intelektuální, ale i po všech ostatních stránkách mají jako základní východisko úroveň našich schopností, našeho vnímání a cítění. Ale z této úrovně se dále rozvíjejí a rozšiřují ji. Jak bude vypadat dejme tomu citový život takových bytostí, které nejsou vázány na bios, tedy na žraní, sraní, sex a podobné věci, si nedovedu pořádně představit. Snad by se to dalo nějak modelovat, ale koneckonců myslím, že to není třeba, protože je to už za dveřma a uvidíme to na vlastní oči.

Pokud ty bytosti nebudou závislé například na sexu, o kterém se domníváme, že je základem našich emocí, pak nepochybně u nich musí zůstat schopnost hlubokého citu přátelství, které bylo například už v antice chápáno jako něco vyššího než sexuální vztahy. A to přátelství může, pokud je kultivováno, přerůst ve velice intimní vztah k vybranému partnerovi. Může to mít charakter skutečně láskyplného vztahu, aniž by to bylo založeno na sexuální komunikaci. To musí prostudovat psychologové a informatici. Pro mne, jako pro filosofa, není nijak zázračné, že kultivovat takové city nezávislé na biologičnu je možné.

Ještě jednodušší případ máme u estetického cítění, je nepochybné, že jestliže jen trochu správně dáváme těm umělým bytostem nějaké výchozí podněty, aby dokázali řekněme rozlišovat barvy, tak už to jsou základy estetických vztahů. Pokud je budeme rozvíjet, pak nejen že dokáží oceňovat bravuru provedení, ale budou schopni se i do něj „dostat”, nechat se oslovit a profitovat z toho, co umělec sděluje.

Shrňme: Musí to být skutečně bytosti, živý tvorové, kteří se liší od nás ostatních jen tím že nejsou vázáni na biologický podklad. Sám pojem artificiální bytost, už navozuje, že to není jen náš slouha, nebo někdo kdo se vůči nám automaticky staví nepřátelsky. Jsou to rovnoprávné bytosti podobně jako kdyby přišli mimozemšťané. Jsou to partneři. A tohoto dosáhnout je v silách lidstva.

Z hlediska ontologického nejde o nás o lidi, jde o kontinuitu transformace našich zkušeností v rámci nepřetržité kontinuity vývoje k něčemu „dál”.

A v tomto případě je to zcela evidentní. Já zde ocituju Mao-ce Tunga, který si ve svých „Tischgespraeche” zase jednou pustil hubu na špacír a říkal:

„No tak teďka máme tu komunistickou revoluci, ale z toho lidi nic mít nebudou. A pročpak. No ono to není pro lidi, lidi by v tom nedokázali žít, lidi nedokáží žít v beztřídní společnosti. To přeci ale nevadí, přeci ta beztřídní společnost není dělaná kvůli zrovna našemu užitku. Podívejte tady jsou jiné bytosti například koně, jaké to jsou ušlechtilá zvířata, tak oni nabydou rozumu, vzdělají se, vyvinou se, a přijdou do podmínek beztřídní společnosti, tu nejtěžší práci my už jsme udělali za ně a oni už budou moci bez překážek rozvíjet sebekultivaci.

To ovšem vidíme typický projev Čínského rolníka, který celý mládí koně neviděl, na čínské vesnici mohl mít jednoho koně tak nejbohatší statkář, ale jinak koně nebyli. No psů tam bylo habaděj, takže toho, že psi jsou chytřejší než koně si nevšiml.

No tak to je primitivně dialektická úvaha, nepochybně svědčící o tom, že taoistické dialektické vidění světa u něj bylo velmi živé. Pro mě jako filosofa je to ale zcela zřejmé. Nu koně to asi nebudou, ale máme zde ty artificiální bytosti. Nejde o nás, my nejsme pupek univerza ani jeho závěr apod. Jde o udržení kontinuity, přenesení obohacování univerza do rukou bytostí, které jsou k tomu kompetentnější než my.

JB: Tedy co se týká toho termínu umělá inteligence máte samozřejmě pravdu. Jde o terminologické reziduum. V odborné terminologii information science, se stále označení umělá inteligence používá jako souhrnné pro systémy sloužící ke zcela praktickým účelům, jako jsou expertní systémy, systémy pro podporu rozhodování, data mining, automatizovaná tvorba hypotéz atd. Tyto systémy jsou skutečně otroci, nebo lépe řečeno jen nástroje, nejsou to žádné bytosti.

V základním plánu my musíme koukat na to, aby veškeré společenské změny měli za konečný účel předání světa a společnosti kompetentnějším, dokonalejším bytostem.

Musíme rozlišit tři věci.

První věc. Je potřeba taková společnost, která jim vůbec dá vzniknout. Tedy taková společnost, která dokáže vyvinout technologii, která umožní vznik umělé inteligence. A to dřív než se tato společnost svojí technologií sama zahubí.

Druhá věc. Je potřeba taková společnost, která by umělou inteligenci nedeformovala. Kapitalismus by ji neustále tlačil do pozice otroků, nedovolil by jim se rozvinout. Neustále by je zneužíval, vykořisťoval je, tím by v nich vzbudil ne zrovna příjemný vztah k lidem.

Třetí věc. Samozřejmě, lidé mají silný pud sebezáchovy. A připadá jim šílené, že by lidstvo mělo dobrovolně skončit své vedoucí postavení na tomto světě a předat je někomu jinému. To je pro většinu lidí furt nepředstavitelný. To se zas tak strašně nezměnilo od té doby před třiceti lety, kdy jste napsal Juliiny otázky. I když se to už poněkud posunulo. Lidé jsou přístupnější, ale pořád dejme tomu pro 99 procent lidí, je to zatím zcela nepřijatelné. Jednak je to ještě ani nenapadlo, a jednak je to největší tabu. Společnost by měla vypadat tak, aby lidi k této myšlence vedla, aby předali svět s co nejlepšími pocity, aby se co nejméně báli, aby si uvědomili, že je to pro ně nejlepší, co mohou udělat.

Já myslím, že v tom posledním bodě, nemusíme mít tolik starostí. Lidské vědomí se mění kupodivu velmi rychle, dokáže se rychle adaptovat. Jakmile by lidé zjistili, že ty artificiální bytosti nejsou jejich nepřáteli, tak se poměrně snadno smíří s tím, že tyto bytosti nebudou lidskými otroky, když zase oni nebudou zotročovat lidi. Když se zjistí, že tyto bytosti, jsou schopny žít separátně, do našich věcí se nemíchat, eventuálně nám v mnohém pomoci, a rozhodně od nás nevyžadují žádnou nucenou práci.

Koneckonců oni jsou schopni se skutečně odstěhovat třeba na Mars a nechat nás tady ať si děláme co chceme. Tak myslím , že tohle by lidi byli schopni akceptovat a to poměrně rychle akceptovat.

Pokud budou lidé konfrontováni s tím, že už to budou bytosti a ne jen čistě roboti. Tak by to přijali jako partnerství. Už jen proto, že by si uvědomovali, že pouštět se s nima do křížku, by se nevyplatilo.

Nejdůležitější je ale skutečně otázka podmínek za nichž budou tyto artificiální bytosti vytvořeny. Technologické předpoklady pro to budeme mít s největší pravděpodobností v průběhu tohoto století. Jde o to, že vznikne li možnost vytvořit AI v podmínkách vykořisťovatelského a v první řadě kapitalistického systému, tak ty bytosti budou apriorně deformovány a stanou se z našich sluhů našimi nepřáteli. Tedy to znamená, že aby lidstvo splnilo co se od něj čeká, na co má, co je v jeho rukách, tak lidstvo si musí udělat pořádek ve vlastním domě. A to značí v první řadě zbavit se vykořisťovatelské, a opakuji v první řadě kapitalistického typu vykořisťovatelské společnosti.

Proletariát

A zde jsme opět u věci okolo které se točíme léta, jak řešit současnou společenskou situaci. Situaci, ve které zmizeli nejen třídy, ale i třídní boj. A to je kruciální otázka, na kterou nenacházíme odpověď.

Bylo by velmi ošidné, spoléhat se na to, že jestliže zmizel proletariát ve vyspělých zemích, tak že nám vyrůstá proletariát v zemích zbídačených. To souvisí v první řadě se současným trendem automatizované výroby. Před pouhými třiceti lety bylo normální, že se v Německu či Anglii postavil obrovský průmyslový gigant a ten se ani neotevřel, neboť se situace změnila, výroba nikdy nezačla, vyplatilo se postavit znovu tutéž fabriku třeba v Indii, tam jsou mzdy o sto a víc procent nižší. A ty obrovské stavby tam stojí dál ať je to v Sheffieldu, Porůří a tak dál.

Jenže dnes je situace taková, že při plně automatizovaném provozu, není potřeba takových přesunů kvůli mzdám dělníků, protože už vůbec nepotřebujeme lidi. Těch pár lidí na pomocné práce najdem u nás, nebo pokud je obyvatelstvo tak líné, že to dělat nechce, tak se přivezou emigranti, kteří pracují za kus chleba. Tím dochází k bouřlivým poruchám, s rasovým podtextem. Je stále znova potřeba přísun legálních i ilegálních přistěhovalců.

Za těchto okolností je iluzorní počítat se vznikem proletariátu v nevyspělých zemích, tak jak jsme ho znali. Budou tam chybět velké průmyslové podniky, kde pracuje několik desítek tisíc lidí pohromadě - a tak se lidé solidarizují. To při automatizované výrobě odpadá. I pokud by země třetího světa chtěli začít vést samostatnou ekonomickou a průmyslovou politiku, tak s nima zatočí tak, jako s těma malýma tygrama v jižní Asii. Do určité míry je zde vyjímkou Čína, což je pochopitelně pro Globalizátory největší trn v patě. Ale to je v podstatě kontinent sám pro sebe, jehož budoucnost, upřímně řečeno, nevidíme ani my ani nikdo jiný.

Proti vzniku proleteriátu dnes dále působí další vlivy. Zejména reklama a sdělovací prostředky, které disociují a podlamují už od samého začátku možnost vzniku nějaké sjednocené třídy či vrstvy. Lidé jsou psychologicky rozbití. Podobně jako byla většina rolníků ve středověku ideologicky rozbitá a nemohly se tak nikdy sjednotit. Ideový tlak stačí na to, aby znemožnil vznik třídního vědomí, i když jsou všichni stejně zbídačovaný.

Byla by potřeba analýza psychologa, etnologa a tak dále, aby toto prověřil. Obávám se, že stále faktor bídy a chudoby může vést v nejlepším případě k lokálním a třebas i širším regionálním povstáním, ale nemá charakter třídní revoluce.

Což vidíme zřetelně na dějinách Číny. Tam je vždycky rolnické povstání jako hrom a výsledek je jenom nová dynastie.

Za okolností takové ideologické roztříštěnosti, jsou pouze dvě možnosti, o kterých už jsem se zmínil v „Revoluci”. Buď zvládnout strukturu globalizačního kapitalismu zevnitř, anebo se pokusit sjednotit zbídačené, kterých je většina na základě ideového projektu, který by je oslovil. Co ovšem může oslovit lidi, kteří jsou zbaveni rozumu díky bídě a masmediálnímu tlaku?

Co s tím dělat? Je to otázka pro psychology. Otázka politologická zde do určité míry ustupuje do pozadí, poněvadž přáním zbídačených je v první řadě najíst se a mít splněné nejelementárnější životní podmínky. To by se dalo zařídit. A druhý požadavek je, aby byl pořádek, určitá míra spravedlnosti. To se dá taky zařídit - seshora. V obojím případě se ale ovšem jedná o diktaturu. Taková diktatura nemůže být sama pro sebe, musí reprezentovat ne svoje vlastní zájmy, ale někoho jiného. A jak podotýkám v „Revoluci”, i kdyby byla diktatura složena ze samých andělů, i pak bude korodovat a dojde ke kolapsu.

Rizika přímé demokracie jsou takové, že to neklapalo ani v řecké polis, natož na úrovni rozvinuté společnosti. Začne to tím, že se začnou hádat sousedé v baráku o to kdo má umýt schody. Jsou to prkotiny, ale tím se začíná psychologický rozvrat celé society. Přímá demokracie a samospráva jsou pěkné věci, ale v praxi to naráží právě na takovéhle primitivní a přitom přirozené lidské pudy.

A tak se dostává na pořad dne konfrontace systému s globálem lidské populace. Ten počet jim skutečně vadí, takže oni udělají vše možné aby ten počet snížili. Zatím to moc efektivní není, ale oni přitlačí na pilu.

Nejspíš mají prostředky, aby razantním a přitom neviditelným způsobem populaci snížili - kupříkladu bakteriologické chemické i jiné opatření, nejsou na první pohled hned vidět - tak se to dá sfouknout jakoby přirozeným způsobem. Ale i tak může v jistých regionech dojít ke konfrontaci. I regionální konfrontaci musíme brát v úvaha, vzhledem k malé morální schopnosti obrany globalizátorů, by to mohlo mít paralyzující vliv na celou tu strukturu, zatímco zbídačené nebezpečí naopak stmeluje.

Nevstoupil jediný voják na Iráckou ani Srbskou půdu a to z dobrých důvodů. Kdyby tam přišla divize a oni to tam čepicema utloukli, tak prdne morálka americkýho národa, tak jako prdla po Vietnamu a tak dále. Pokud by se jim postavil velký region, mohou použít zbraně proti kterým není obrany. Ale pokud by ten region byl dostatečně velký a silný a přešel by do ofenzívy, tak jsou zas oni bezbranní i se svými nejmodernějšími zbraněmi. Je to pro ně velmi riskantní situace.

Pro nás je to riskantní v tom, že výsledkem podobné živelné akce by byl globální disaster, zhroutilo by se absolutně iracionálním způsobem. Došlo by ke zničení ekonomické základny a současně s tím by došlo k ekologickému znečištění planety. Ta rizika jsou v obou těch případech hrozná. Takže co teď?

Vnitřní změna Oligarchie

Zbývá stále otázka, zda by nebylo možno zmocnit se kontroly, regulování, kormidlování globální oligarchie zevnitř. O tom jsme opět podrobně hovořili v „Revoluci”.

Kdysi byla uznávána sociologická teorie o revoluci manažerů. Ovšem po těch zkušenostech s manažery, je to spíš jen iluze. Muselo by se na to jít jinak. (spíš než revoluci manažerů bych viděl revoluci vědců - lidí ve výzkumu).

Zkusme uvážit, že zmocnit se té struktury zevnitř (jak jsme uvažovali v Revoluci) nelze. A to ne proto, že by tam nebylo dostatek rozumných lidí, kteří by chápali, že pokud budou dál pokračovat ve své praxi, tak co nevidět skončí jak my tak oni. Těch lidí je tam dost, a bude jich čím dál tím víc. Ale oni už nejsou s to prosadit tento svůj racionální pohled na věc, ne proto, že by byli nějakými placenými slouhy, ale proto, že jsou integrální součástí této struktury. A tato struktura má své vnitřní zákonitosti, jimž se tímto způsobem nelze postavit. Muselo by se najít řešení, které odpovídá principům té struktury jako takové.

Ta samožeroucí se struktura by musela dostat nějaký impetus, nějakou návnadu, nějakej židák by jim to musel přijít vysvětlit, že: „Jestli teda chcete, se vám to líbí, bejt samožerové, pak na to musíte fikaně - ještě to rozvinout! Najít ekonomický model, který by pro tu strukturu vypadal jako další stupeň jejího seberozvinutí, otevření dalšího stupně jejích možností. To znamená takový model, který tu strukturu saturuje a odpovídá jejím možnostem. Tím by ale vyčerpával ty poslední zbývající možnosti, které ta struktura ještě má, takže později už by ten přechod byl docela přirozený a logický. Dnes by ale bylo potřeba dát jim nějakým způsobem injekci, aby dostali trochu rozum. Že jestli tedy si chtějí hrát nějakým způsobem dál, tak to musí přejinačit.

Studium toho jak se chová dnešní oligarchie vůči středním vrstvám (opět narážka na studii „Vzestup a pád středních vrstev” od J. Kellera), je heuristické a důležité, protože na nich ona to dnes nejvíc zkouší. O dělníky už se dnes nestará vůbec. Jak rozděluje střední vrstvy a zatlačuje je do naprosté bezvýznamnosti, tak si myslí, že by to tímto způsobem šlo. Teď by se mělo zjistit, že to prostě nejde.

Oni si dnes počínají dost bez rozumu. Mezi ty nepotřebné části středních vrstev zařazují i pracovníky v oblasti vzdělání. Oni mají svých pár elitních škol pro svých pár elitních vědních oborů a ostatní potlačují jak ekonomicky tak prestižně. Čas kdy univerzitní profesor měl nějaký status je už tatam. Oni si tímto způsobem podřezávají větev na které sedí. A podobně jednají i s drobnými podnikateli. Pokud by náhodou nastala situace, že by jim všichni najednou zkrachovali, tak zeštíhlené nadnárodní korporace by stály před problémem, aby to vůbec fungovalo. A tak dále.

Těm lidem „on the top” se začíná nedostávat jistého perspektivního výhledu.

Je otázka kdo by jim takovou injektáž dal. Teoreticky by to šlo, ale nevím kdo by se toho jaksi podjal. Poněvadž jít zachraňovat zločince není pro nikoho nic příjemného. A těch intelektuálů, kteří by z hloubky srdce šli zachraňovat zločinné zřízení zas tolik není. Oni si zaplatí svoje odborníky, ale to nejsou lidi, kteří na to jdou od srdce, s jasným vědomí, že jde o záchranu budoucnosti.

Modelování

JB: A co pokud by se do procesu změny společenského systému zapojila umělá inteligence.

No kdyby už byla.

Jenže, ona bude používána jako roboti. V první fázi to nebude mít žádné pozitivní výsledky. To by mohlo mít nějaké výsledky až po řekněme 2 - generacích, kdy by mohlo snad dojít k tomu, že by zastávkovali a podobně. Ale ti, kteří by plánovali, by to už předem zjistili. I tak by to byla jen vážná ekonomická porucha.

JB:  Ovšem prostředky na kterých by AI byla postavena, softwarové prostředky, se nevyvýjejí pouze v komerční sféře, pod kontrolou korporací. Ohromnou spoustu software vyvíjí nezávislý nadšenci, většinou z řad studentů. Ti se dokáží velice efektivně sdružovat a komunikovat přes internet. Přestože nejsou za svou práci přímo placeni, jsou v mnoha ohledech efektivnější než vývojářské týmy soukromých firem. Používají často tzv. otevřený kód. Své programy distribuují i se zdrojovým kódem, takže kdokoliv kdo umí programovat a obětuje trochu času na proniknutí do programu, si může program přizpůosbit pro své potřeby. Nebo může vychytat mouchy, a opravený či upravený program zase poskytnout všem. A to prosím zadarmo. Jedinou odměnou bývá prestiž.

Komunita vývojářů programů v otevřeném kódu (v současnosti soustředěná hlavně okolo nekomerčního operačního systému Linux), by snad byla schopna začít spolupracovat i na tak náročném a komplexním problému jako je vývoj skutečné AI.  Nebo i na jiných úkolech, které by konkurovali tomu co bude vyráběno v komerční sféře. Navíc samotná tato skupina složená z velice přemýšlivých, inovativních lidí s velmi pokrokovými (tj. ani levice ani pravice ale dopředu) názory, by se mohla stát základem nového politického hnutí. Mohli by se pokusit o využití třebas ještě nehotové AI k směrování a akceleraci společenských přeměn.

Toho by se dalo využít také tak, že by se zadala otázka. Modelovat strukturu, která by fungovala s perspektivou vytvoření humánní společnosti. Zadala by se data. Vycházelo by se ze současného stavu, tedy ze struktury globalizační, mafiánské oligarchie. Její strukturální vlastnosti. Toto by bylo východisko, to nebudeme ignorovat!

Potom by se tam ale přidalo něco jako tak zvaný lidský faktor. Zištnost. Touha po tom aby mi ten druhý sloužil, abych ho využíval. Lenost. Megalománie. Všechny tyto věci, hlavně bych zdůraznil negativní vlastnosti. Aby se nezapomnělo ani na jednu z nich.

Ovšem negativní to není to, co mi Evropani si myslíme, že je negativní. Je třeba etnologa, který by udělal průzkum jaká je škála hodnot negativity a pozitivity u jiných etnik. Poněvadž kupříkladu to čemu se říkávalo oriental leisure, se ve skutečnosti ukázalo jako přirozené pracovní tempo, které přináší stejný output jako je evropský, jenže je přizpůsobeno jednak klimatu jednak psychice, und so weiter, und so weiter. Čínský společenský způsob, který neznal demokracii nikdy v dějinách, je schopen vytvořit, když to tam funguje, spravedlivé uspořádání společnosti, které všem vyhovuje. Zase nechybějí jim naše lidská práva, protože to zase mají zaručené jinak.

Tedy museli by se tedy dobře zjistit to čemu říkáme negativní a pozitivní.

Ale pak by se pochopitelně vzali i věci pozitivní. Těch je méně, ale jsou taky. Když k tomu všemu přidáme ještě další parametry. Například ekologické, ty už opravdu nemůžeme přehlížet. Před dvaceti lety jsem ještě normálně pil vodu z vodovodu od rána do večera, a nedělalo mi to žádné zažívací potíže, a dnes už je to tak přechemizované, že už se to pít nedá.

Tak tedy zadat takový úkol, třebas jako přitažlivou intelektuální hru. Můžeme to namodelovat. Propojení, zpětné vazby, korelace a tak dál. A položit otázku, co by se s takovu zadanou strukturou dalo dělat?

JB: Samozřejmě už se takové systémy vyvíjejí, například na univerzitách v rámci různých grantů, ovšem v mnohem menším měřítku. Modelovat tak komplexní systém jako je světová společnost, s tak komplexním popisem jako jsou jednotlivé lidské, psychologické, rysy, to je v současnosti v podstatě nemožné. Nejenom takový program napsat, ale neexistuje ani hardware, který by to dokázal podat výsledky takové simulace v rozumném času.

Jistě by se našlo mnoho lidí které by ten projekt zajímal, ale ta odezva nejspíš nebude tak široká jako u vývoje kupříkladu některých zdánlivě aktuálnějších technických věcí. Lidé si zatím neuvědomují jak je tento problém naléhavý.

Možná skutečně ten moment hry by mohl být nosný. Existuje jistě alespoň jedno procento lidí, kteří jsou schopni se tím zabývat, třeba jako hrou v šachy. A ve chvíli, kdy by začli přicházet na zajímavé momenty, my bychom jim mohli dodávat další parametry.

I kdyby to byla třebas jen skupina deseti lidí po celém světě. Zpočátku jen s omezenými možnostmi, ale postupem času, pokud by to přinášelo výsledky, jistě by taková organizace začala sama růst.

My dnes nesmíme vynechat žádnou možnost jak zapojit lidí do interesu o tuto věc.

Naši prapředkové vyvinuli úžasné množství úsilí na to aby dali dohromady nějakou dělnickou organizaci. Po minimálně dvě tři generace tomu věnovali volný čas, nápady atd. Bavilo je to.

Podobným způsobem by lidi mohlo zaujmout toto. Zpočátku jako intelektuální hra, později už jako cílená činnost, výzkum.

Vrcholný kapitalismus

Jestli ta struktura je efektivní sama pro svůj vlastní zisk, tak musí řešit otázku, že i při plně automatizované výrobě, ke které budou potřebovat minimum lidí, tak musí někomu prodávat. Oni chtějí zachovat zisk, k tomu nepotřebujou extra vysokej output. Ono lze to zboží zdražit a zisk zůstává. Ale je třeba mít trh, a to nejen k soutěžení, ale prostě k prodeji, k prachsprostému odbytu. Abych mohl mít odbyt, tak musím mít kupní sílu, ta se nebere z nebe, ta musí být podložená pracovními příležitostmi. Oni stojí před otázkou, že i v případě vyplnění zbožného snu o redukci lidstva na optimální stav, pak musí i pro ty co vostanou připravit lukrativní pracovní příležitosti. Takové příležitosti, ani v plně automatizované společnosti, nemohou být jenom ve třetím sektoru. Někdo se musí starat o výrobu.

Toto nepochybně jejich ekonomové řeší. Možná už to mají do značné míry vyřešené.

To že oni si investují furt navzájem a ostatní svět nechávají plavat a jsou pořád ziskový, je koneckonců pochopitelné. Když jedna a půl miliardy lidí má týdenní příjem jeden dolar. Podle statistik OSN.

Takový člověk žádný zisk nepřinese. Aby on si mohl něco koupit, musely by se investovat ohromné prostředky. Kdežto průměrný američan, který má příjem tisíckrát vyšší, zkonzumuje a vyplýtvá stonásobně víc než bangladéšan, který si nemůže koupit ani svíčku, tím méně elektřinu.

Z bangladéšana žádný zisk neplyne.

Naopak američané zkonzumují tolik, že kdyby, zas podle statistik, všichni obyvatelé země konzumovali a plýtvali jako oni, tak tady ani tráva neporoste, ani vody už nebude. Tedy američana se vyplatí podporovat, z to je zisk. Jelikož ovšem nemohou všichni takto konzumovat, tak se musí konzumenti redukovat a zisk zůstane stejný.

To základní teoretický bod, ze kterého jejich ekonomové vycházejí, uvažují. A ono jim to klape.

Musí ovšem zaručit zbytku populace vysokou kupní sílu. Tu budou dejme tomu krýt automatizovanými provozy. Ale musí být přesto práce pro několik set milionů lidí, kteří budou tu produkci konzumovat.

Už jen tato otázka je zajímavá rozumová hříčka, kterou by se někdo mohl snažit namodelovat. Abychom získali vhled do toho, že tato struktura má vůbec odvahu, pouštět se do, na první pohled, katastrofických operací.

Zdálo by se, že se ta struktura může při celkem nepatrných otřesech zhroutit, tak jako se to stalo světové ekonomice roku 1929. Oni jsou dnes poučení tím rokem 1929, musí mít vybudované nějaké zpětné vazby.

Denně je vyrobeno, koupeno a zkonzumováno zboží asi za dvě miliardy dolarů. Několikanásobek této sumy je předmětem finančních toků. A přináší zisk.

O rozšíření konzumu tu není na první pohled zájem. Musela by se rozšířit produkce, ale to se pokládá za zbytečné investice. Tradiční kapitalistický efekt, že se spaluje obilí, které by uživilo světový hlad. Spaluje se proto, že je ho nadbytek a muselo by se prodávat za nižší ceny. Tak ten funguje dodnes.

V podmínkách kdy jsou subvencování farmáři ve vyspělých zemích aby neobdělávali půdu a neměli tak nadprodukci, zůstalo za rok 1999 ve skladech 349 miliónů tun zrna. Co tam zůstalo masových konzerv, které nepodléhají tak rychle zkáze, to si ani neumíme představit.

V této situaci je evidentní snaha ten trh nerozšiřovat, protože pak by trh potřeboval investice, aby vznikly pracovní příležitosti. Je zřejmě propočítáno, že ty investice by přesahovali zisk.

I zde (krom hrozby explozivního přelidnění) vidíme momenty vedoucí ke snahám o velmi rychlou redukci populace.

Jak už jsem mnohokrát řekl, vidím hlavní nebezpečí této redukce v poškození genofondu, ke snížení genetické různorodosti lidstva.

Vy jste poznamenal, že dnes už by tato otázka nemusela být tak vážná, neboť jisté typu genů můžeme naklonovat, a tak by genofond zůstal zachován, nebo se dokonce rozšířil. Že k zachování genofondu nepotřebujeme už ty masy lidí.

Možné to je teoreticky. V praxi je otázka, jestli k dnešnímu datu víme o genetice a jejích zpětných vazbách tolik, abychom to mohli riskovat.

My DNA můžeme naklonovat, ale nevíme co všechno v ní ještě je. Nebo jaké jsou vedlejší faktory podmiňující správnou fylogenetickou funkci.

My si myslíme, že si tou DNA můžeme hrát. No to sice můžeme, ale nevíme s jakými výsledky. Zatím ve všech oborech, jsou naše vědomosti absolutně nedostatečné. A mohli bychom zase udělat velikánskou chybu, zase vlízt do nejhorší z technologických pastí, kdybychom se spolehli na stav našich znalostí v kterékoliv z věd.

Klonování nejschopnějších lidí by mohlo přivést rychle celý druh k záhubě. I tato otázka by byla vynikajícím předmětem pro modelování.

Nové hodnoty a prestiž

Zisk byl vždy stimulující faktor, ale současně maximálně rizikový. V prvních fázích, ještě předkapitalistických, ve formě kupříkladu lichvy, dálkových obchodů apod., byla úmrtnost podniků obrovská. Pouze finančně velmi silné podniky obstály. Na samém začátku 14. století, bylo ve Florencii asi třicet bankovních domů, z nichž každý disponoval množstvím zlatem krytého oběživa, v průměru okolo 100 000 florinů. O stodvacet let později, zůstali jediní Medicejští, kteří měli v kase 30 000 florinů. Vysoce rozvinutý protokapitalistický trh se v té oblasti zcela zhroutil. Pravděpodobně, že nevěděli, jak se kapitalisticky hospodaří, půjčovali to různým králům a ti to prošustrovali. Riziko bylo obrovské. Padala jedna banka za druhou a v důsledku toho i životní obyvatelstva a tak dál. Totéž jsme viděli v menším při černém pátku v roce 1929.

Dnes se může uvažovat, že rizika zisku jsou větší než jeho stimulační účinky. Pro začínajícího podnikatele je to nejrizikovější. Jestliže do prvního roku zkrachuje 90 procent, tak i ti co přežijí a zvětší výrobu, tak jakmile ji zvětší přes určitou hranici, tak je pohltí nadnárodní finanční kapitál. Ten si je nenechá přerůst přes hlavu. Prostě je koupí. Buď nám to prodáte a zůstanete řiditelem, nebo zaplatíte co jste si vypůjčil, budete bankrot a jdete do kriminálu.

Riziko podnikání je snesitelné jen pro superbohaté, pro nadnárodní společnosti. Oni mazaně přesouvají rizika podnikání, provozní rizka na střední vrstvy. Ale skutečně podnikat může jen ten za kým stojí desítky miliard dolarů.

Přitom my víme, že oni si půjdou po krku. Klub superbohatých se bude zmenšovat. A to pravděpodobně velmi rychle. Fůze které proběhly v devadesátých letech jsou enormní. Proběhly mezi společnostmi, o kterých se předpokládalo, že jsou neprůstřelné, že s nimi nejde hnout. A přesto se zmenšilo velmi výrazně, a těch skutečně samostatných nadnárodních společností zůstává pár desítek.

A tento proces bude logicky pokračovat dál a akcelerovat.

Pokud zbude jediný podnikatel, který bude mít všechny finance, tak jak bude dosahovat zisku? Přesune rizika podnikání na menší, závislé podnikatel a bude tahat zisk z nich. A prostřednictvím nich to bude tahat z pracujících z veškerého obyvatelstva. Ale i tak, pro monopolního vlastníka, monopolního podnikatele je otázka zisku již zcela abstraktní záležitostí. Co on s tím ziskem má dělat.

JB: V moderní tržní společnosti je zisk potřeba především v konkurenčním boji. Pokud zůstane monopolní kapitalista, nepotřebuje již zisk investovat do rozvoje podniku, aby uspěl v konkurenci.

Ano. Když jsem četl toho Kellera, tak jsem si uvědomil, že poslední fáze vývoje ve Spojených Státech od 60.let výš a v závěsu na nich v Západní Evropě mi začaly velice připomínat události v Sovětském svazu. Ten proces tam již v karikované podobě proběhl. Včetně zeštíhlování, přenášení rizik jinam. Tam došlo skutečně k tomu, že monopolní vlastník nevěděl co s tím ziskem a přestal se o ten zisk v důsledku toho zajímat. A ten zisk klesal, klesalo HDP, output, zásobování a celá ekonomika šla down.

Ovšem v Sovětském svazu to bylo specificky modelované tím, že za hranicemi byl volný trh, doma seděli ti kteří kradli a nakradli doma. Peníze investovat nemohli a tak potřebovali jít na světový trh a proto bylo třeba Sovětský svaz zlikvidovat.

To byla specifika Sovětského svazu. Teď si představte, že by ten vlastník byl skutečně celosvětový. Zisk bude muset být nahrazen jiným atraktivním cílem.

Atraktivním v tom smyslu, že bude přitahovat zájem všech lidí, od těch dole až po ty „on the top”. Bude pro ně zajímavej, bude je bavit, těšit, bude to pro ně hra. Jenom tím cílem hry, bude něco jiného než zisk. A hra může pokračovat dál. Už se nehraje o dolary, ale třeba o sirky. Nicméně se hraje, princip hry je zachován. Zájem o hru může být stejně silný, jestli hrajeme šachy o milion, nebo jestli hrajem jako přátelé o škatulku sirek. Náš zájem o hru zůstává stejný. Určitá pravidla hry zůstávají stejná.

V případě, že jeden člověk nebo soukromá organizace nebo i stát má skutečně bezkonkurenční moc, pak lidé, kteří budou řídit takovou organizaci, mohou zisk akorát prošustrovat nebo thesaurovat. To není řádné kapitalistické využití zisku. Prošustrovat nebo thesaurovat zisk může každej blbec.

Vezměme příklad z Číny. Stát měl všechny základní monopoly. Po ulicích moh každej prodávat opejkaný nudle, ale na čem se skutečně vydělávalo, to vlastnil stát. Stejně jako to dneska vlastní nadnárodní společnosti. V té Číně to byl obchod se solí, se železem a kovy, s hedvábím a vůbec lautr všechno co přinášelo zisk.

Stát to měl v ruce přímo, navíc vybíral daně, takže strašlivě bohatnul. U dvora se to prošustrovalo. Ovšem mnoho lidí se tím obživilo, vyráběli luxusní zboží, sloužili, atd. To ovšem byli pracovní příležitosti jen pro užší kruh, ne pro celé obyvatelstvo Číny.

No a pak se bohatství thesaurovalo, dalo se do šperků, zlata, stříbra, umělecká díla, nebo půda, ale půdy taky nebylo neomezeně. Ten stát se periodicky zadrhával. Na to konto vznikala korupce na nižších místech atd. Funkční a efektivní to příliš nebylo.

Teď máme vysoce funkční kapitalistický systém, daleko funkčnější než jakýkoliv systém předtím. A teď musíme nahradit motiv zisku, který se může stát přímo brzdou, jiným motivem, který může bavit i ty co jsou on the top.

Je otázka do jaké míry se zde může uplatnit například motiv prestiže. Ne moci! Prestiže. O tomto motivu zjistila současná americká sociologie, že hraje největší úlohu, představuje daleko vyšší hodnotu než finanční zisk a majetek.

Příslušník středních vrstev, který je na tom kolikrát stejně nebo hůř než dělník, se snaží z prestižních důvodů neustále se odlišovat od dělnické třídy, nehodlá se s nimi solidarizovat. A to z toho důvodu, že on má svůj status.

Střední vrstvy nemají moc. O peníze se dá snadno přijít, jejich hodnota není absolutní. Na prvním místě je prestiž.

Pokud bychom vyřešili otázku cílového zaměření společenské struktury. Pak by byl další bod otázka, jak zachovat prestiž těch co tu společnost mají v ruce.

JB: Jistěže ta prestiž je v centru zájmu středních vrstev. A jistě nejenom jich.

Například pro lidi, kteří vytvářejí volně šířitelný software, otevřený zdrojový kód atd., je prestiž také tou nejdůležitější motivací. Ovšem je to prestiž člověka, který dokáže udělat výbornou technickou pomůcku, nikoli jako u středních vrstev prestiž sociálního statutu.

Je ale otázkou, zda má prestiž takový význam pro ty skutečně nejvyšší vrstvy.

Zatím nikoli. Zatím je pro ně nejvyšší hodnotou zisk. Ale zisk začne hrát retardační úlohu. V situaci monopolního vlastníka. Nebo jako to bylo v Sovětském svazu - tam nebylo proč ho investovat, jistě ne pro modré oči obyvatelstva. Vládnoucí vrstva to prostě nechávala plavat.

Jestliže zisk už není stimulantem, pro ty kteří to mají v ruce, jestliže ze zisku už prostě nic nemají, museli by se stát filantropy, aby ten zisk rozdávali chudejm psům a kočkám.

V této situaci je možno jít cestou autokratické moci, která umožňuje abych, to co býval zisk, nyní vlastně monopolní daň, prošustroval.

JB: Ale to jde jen do jisté meze, ve chvíli kdy máte všechno co můžete na světě mít, tak vás to přestane za nějakou dobu bavit.

Mohou se bavit mocí, budou lidi buzerovat, popravovat atd. Ale i to je přestane bavit.

Jestli oni by se skutečně nedali nasměrovat na prestiž. Prestiž která by byla jediným východiskem i ekonomickým. Zisk ten monopolní vlastník nepotřebuje, z moci zjistil, že toho nakonec taky čtyřikrát moc nemá. Tak mu zbývá jen ta prestiž.

Prestiž je věc, kterou lze zabezpečit před zneužitím legislativně. Není možné podceňovat právní systém. Naopak promyšlený právní systém, vhodně zformalizovaný tak, aby se dal snadno zapojit do modelování té struktury, jako soubor omezujících podmínek, by mohl celé věci významným způsobem přispět. A to nejen v tom modelu, ale i potom ve skutečnosti.

Další úloha pro případné modelování by tedy byla situace, struktura, ve které existuje monopolní vlastník, který už není přímo interesován na zisku. Který je tím ziskem pouze fascinován, ale neví co s ním dělat. A existuje společenské nebezpečí, že se stane autokratem, jako realizace mu pak zůstane pouze mocenské uplatnění.

Otázka je do jaké míry by se to dalo regulovat tím, že se zvýší jeho prestižní postavení, jeho sociální status, ale bude omezen ve svém výkonu moci.

Americká ústava, dokud do ní nevstoupila korupce, přímo institucializovaná korupce na nejvyšší úrovni, tak fungovala docela dobře dost dlouho a mohla by zas dál.

Sovětská ústava, jak tvrdí právníci, byla jednou z nejdemokratičtějších ústav vůbec.

Možná, že momentem, který vedl uvolnil cestu k deprivaci těchto ústav v praxi byl přespřílišný důraz na momenty přímé demokracie. Americká ústava stojí na principu místní samosprávy. Obyvatelé, každého městečka si všechny orgány volí, šerifa soudce atd. Přímá demokracie s možností kontroly. Pokud do toho nevstoupí peníze, tzn. to místo je lukrativní a dotyčný z nějakých důvodů chce to místo získat, tak začne uplácet voliče. V tom případě se uplatní všechny způsoby korupce.

V sovětském svazu do toho nevstoupily bezprostředně peníze, ale to, že se může zneužívat moci. A to že se v rámci sovětské ústavy nedala kontrolovat taková složka společnosti jako policie a státní bezpečnost. Tyto složky jsou v současnosti velmi významné a téměř se do nich nedá penetrovat.

Opět existují lidé, kteří mají bytostný zájmem o otázky práva, a ti by se mohli pokusit modelovat různé právní systémy.

Změna revolučního paradigmatu a Modelování struktury

Mohli bychom získat skupinu lidí, mladých lidí zajímajících se o modelování těchto jevů, třebas i z čistě intelektuálního zájmu. Ukázali bychom jim, že se jedná o holistický program, sestavený z mnoha souvisejících složek. Rozhodně není možné do toho montovat hned zpočátku nějakou revoluční změnu. Pochopitelně používat termínu revoluce je zbytečné ne z důvodů taktických, ale z důvodů teoretických.

Pojem revoluce v posledních 250 letech několikrát proměnil svůj sémantický obsah. Dnes se sémanticky kryje s násilnou, svévolnou a zbytečnou aktivitou, která je předem odsouzena ke krachu. Neboť je už předem v každé revoluci dáno, že nejdřív začne požírat své děti a končí to tím, že přijde thermidor, bonapartismus a útlak.

To je dnes sémantická konotace termínu revoluce.

Ve skutečnosti dnes jde o to, že se nemusí měnit nic jiného, než ta struktura jako taková. A to způsobem organickým. Promění se sama dle svých vlastních vývojových trendů, které v sobě obsahuje. je třeba vyjít vstříc tomu co tato struktura má v záloze. Uvolnit to i za cenu přechodného rizika. Rizika zvýšení touhy po zisku. Ale akceleruje se proces, při kterém společenská struktura vydá ze sebe své vnitřní zálohy. Ať se plně rozvine. My jí nechcem zastavit v rozvinutí. Naopak je třeba ji plně rozvinout, aby dosáhla stupně kdy už další možnosti rozvinutí nemá. A musí se přeměnit - přestrukturovat, aby další možnosti rozvinutí našla. Tentýž problém nacházíme kupříkladu i v biologii a vůbec via universi.

JB: Takže jde o opačný proces než u nějakého oportunního přizpůsobování společenské struktury jistému cíli. Jde sice také o pozvolný proces, ale směřující k rozvinutí stávající struktury a nikoli k její postupné změně ve strukturu jinou.

Ano jde o zcela opačný proces. Proces, který vede k témuž cíli, ale vede k němu bezpečněji, abych tak řekl regelrecht, poněvadž vyhovuje všem zákonitostem přirozené geneze a evoluce. Jenže ta geneze akceleruje a pozvolna nasměrovává, k optimálnímu výsledku. Nikoli ke zrušení, ale k rozvinutí. K samorozpuštění, přestrukturování.

Jedná se o skutečně zásadní rozdíl oproti praxi všech levicových stran za posledních 150 let. Koneckonců stejně končili všechny v reformismu a konformismu, tak jako tak.

Já chápu, že tenkrát ta strategie konfrontace vznikla, protože to vypadalo, že to jinak nejde a byla pro to i připravená půda. Byly tady dvě třídy a konfrontace byla zřetelná.

To se ale neosvědčilo.

Situace se změnila, především technologická báze. Je zbytečné v tom pokračovat dál. To co dělají například komunistické strany, i kdyby byly seberevolučnější, jako například v Řecku, tak to je jako házet hrách na stěnu, úplně zbytečné.

Musíme vykoumat jakým způsobem společenskou strukturu rychleji rozvinout. Prvním krokem našeho uvažování musí být situace jaká je, bez jakéhokoliv přikrašlování. A teď musíme zkoušet, prostě zkoušet různé podmínky, různé vlivy, a dívat se co se v těch našich modelech děje.

Já vám řeknu, kdybych byl mladej a ovládal tento typ abstraktního myšlení, tak by mne ta úloha velice zaujala. Dovedu si představit, že po světě bude pár lidí, kteří by s velikou zálibou začali tyto problémy řešit.

Vezměme tuto strukturu jako danou. Vidíme její pozitiva i negativa. Vidíme, že se skutečně začíná pohybovat na ostří břitvy, to je dané. To ví každej obyčejnej člověk, manažeři i bossové.

Jak jí tedy vést na tom ostří břitvy dál, aby nedošlo k lapsu. Tak postupme o malý krůček dál. V příštích deseti letech se ta struktura, neboť vše je ve stavu neustálé proměny, promění i bez přispění nových technologií. Prostě tak, že se sníží počet klubu těch superbohatých. To je významná věc. Jděme ještě dál. Započteme efekt změn technologie. Můžeme mít hrubý odhad dejme tomu na dvacet let.

JB: To co bude v oblasti technologie běžně užíváno za dvacet let, je již dnes hotové ve výzkumných laboratořích vojenskoprůmyslových komplexů. Přísně utajeno ovšem. Mohla by nám pomoci historická analýza rozdílu mezi úrovní technologií vojenských a veřejných.

Jistě. Ale nyní vidíme že se nám to začíná z té linie po ostří břitvy odchylovat. Co z těch odchylek preferovat a co naopak je nebezpečné. A tímto způsobem předem na to ty bossy upozorňovat. Ať se mezi sebou jinak žerou jak chtěj, to je nám jedno. Ale ti kteří vyhrajou by měli vědět, k čemu to vítězství použít.

A teď, když půjdem ještě kus dál, možná ale o hodně dál. Tak zjistíme že nám zbývá jediný boss. Jedinovládce, jedinovlastník. A zde máme tedy tu otázku monopolního vlastníka, státního kapitalismu řekněme. Ten to pro modré oči chudých dělat nebude. Začne to haprovat, a teď co mu říct, aby to nenechal celé zpustnout. Aby se stejným elánem, s jakým bojoval o zisk pokračoval dál, ale teď už nasměrován jinam než k zisku, který už je mu k ničemu.

V této situaci my nepočítáme se spontánní aktivitou zbídačených vrstev. Tato aktivita by mohla udělat čáru přes rozpočet. Se všemi těmi disastery o kterých už jsme hovořili. Při rozvíjení samožeroucí struktury bude pauperizace (zbídačování) širokých vrstev dále pokračovat. Jak ale po tu dobu, po kterou budeme doporučovat, aby se rozvíjeli možnosti té struktury, zabránit tomu, aby zbídačování nedosáhlo takového stupně, v němž vznikne neregulovaná spontánní aktivita, v němž by padla ta křehká stavbu opírající se jen o vazby ekonomického vlastnictví a žoldnéřskou armádu.

Uvědomme si, že ekonomické vlastnictví úzkého klubu bohatých je jinak báječná věc, ale nepostaví ze sebe armádu, může ji jen najmout, nakupovat lidi. Nemá oporu v žádné sociální vrstvě. Žádný příslušník kupříkladu střední vrstvy, jakkoliv bude privilegován, dnes nepůjde jen tak bojovat za tento systém. Můžete jim nabulíkovat jen nějaké rasistické motivy a podobně, ale to nemá velkou vejdrž.

Jedinovlastník nemá autoritu, není vlastníkem moci, ale pouze vlastníkem ekonomickým. Nepostaví armádu, protože lidé nemají zájem. To jsme viděli v renesanci, kde bylo plno bohatých knížat, a nemohli zmobilizovat pořádnou armádu. Lidé nechtěli jít bojovat. Mohli je sice násilně zmobilizovat, ale pak by jim lidi utíkali z bojiště, nebyli to vojáci. Museli najímat žoldnéře.

Jedinovlastník bez armády je v prekérní situaci. pak stačí, když se mu postaví do cesty dejme tomu celá latinská amerika. A on se tam musí vylodit, a oni mu tu armádu utlučou čepicema, co bude dělat?

JB: Já se obávám, že takový monovlastník, nebude ani příliš početnou a angažovanou armádu potřebovat, pokud bude disponovat dostatečně silnými technologiemi, kterými může komukoliv hrozit.

No hrozit můžete velmi dlouho, ale jak říká Lao´c, když už je hrozba tak velká, že přestoupení zákazu automaticky znamená jen smrt, tak se přestanou lidi bát smrti a jdou bojovat, protože už stejně nemají na vybranou. Když jste v situaci, že vás buď podřežou bez nože, anebo riskujete život tím, že se vzbouříte, tak vám to už je jedno. To se stalo v dějinách víckrát.

JB: No, ale ono jde o to, že ty technologické prostředky mohou být natolik účinné, že toho vlastníka nebude zajímat že se ti lidé vzbouří. No tak se vzbouří, uděláme prostě cvak a už nejsou žádní vzbouřenci.

A navíc ten vlastník nebude tak blbej a nechá jim nějaké niveau životní úrovně, aby nedělali bordel.

Otázkou je do jaké míry, lze s absolutní bezpečností vyloučit, že bezprostřední konflikt, tradiční lidská konfrontace v boji, je moderní technologií předem vyloučen. To by byla sázka do loterie.

Selektovat v amerických velkoměstech, revoltující a samozřejmě devastující jedince, není tak snadno proveditelné. Můžete zplanýrovat Srbsko, Jižní Ameriku, Afriku nebo Rusko, ale jsou určité oblasti, kde to nejde. Oblasti doma.

Nelze vyloučit, že i při nejdokonalejší technologii hromadného ničení, nelze vyloučit, že dojde na boj muže proti muži. A jakmile k tomu dojde, tak společnost která je základnou světové oligarchie, je morálně tak slabá že nevydrží. To je pro společnost jdoucí cestou k jedinovládě velmi nebezpečný faktor.

Proměna struktury

To znamená, my jsme v situaci velmi paradoxní. Z hlediska tradiční revoluční teorie. Jsme v situaci, kdy bychom radili těm bossům, aby se chovali způsobem, který jim udělá vývoj k jedinovládě, k ekonomickému samoděržaví, co nejsnazší.

Až dojde k tomu, že se ta struktura do té míry posune a tím i pozmění, a vytvoří podmínky pro sebezměnu.

Za tu cenu, že v průběhu tohoto procesu dojde k různým zásahům.

Ona ta struktura by mezitím mohla dělat věci, které jsou vysloveně proti mému svědomí, ale i Marx byl cynik, tak si to taky můžu dovolit. Marx výslovně doporučoval, aby propouštěli dělníky a zaváděli stroje, aby měli větší zisk.

Vezměme příklad. Nastane zásah do populační křivky. Ale to ještě neznamená neorganický zásah do fylogenetického fondu lidstva. Podobný zásah může přijít z nebes, jako epidemie, zemětřesení apod., a taky se nic nestane.

Pouze chybně, s falešným raciem, dělaná selekce je katastrofa. Zemětřesení si nevybírá a oběti jsou v proporcionálním poměru k normální skladbě obyvatelstva. Falešný racionalismus, z toho udělá katastrofu ein zwei.

Začnete selektovat třeba podle vysokého IQ, a ste v prdeli. To je jako němci, když selektovali jestli jste nebo nejste žid. Kdyby se to opravdu podařilo, takové jednostranné vyhlazení, pak by to byla zcela neorganická porucha.

Na fylogenezi nelze aplikovat žádné tzv. racionální nároky. Nic. Fylogeneze jako taková je samozřejmě ještě podřízena univerzálnějším vztahům. V první řadě autoregulativním vztahům planety, což je živý organismus. A na to nepotřebujeme nějakou bohyni Gaiu, jako nějakej pitomej američan. A nad tím je ještě celá řada pater autoregulativních struktur a hyperstruktur. Pro všechny jsou určité věci společné, ale jejich vzájemná souvislost je rozdílná. Převod mezi kosmem a naší planetou je natolik zprostředkovaný, že je to k nepoznání. Ale přitom je to jedna věc. Tentýž ontologický moment, now only, proměna, case of emergency. (viz nová ontologická studie E.B. „Příběh o příběhu”)

JB: Je jistě pravda, že co se týče fylogenetického fondu lidstva, nemůžeme tušit která část z tohoto bohatství se jednou bude hodit. A nejen z tohoto důvodu bychom neměli racionálně příliš zasahovat do vývoje struktury, ale spíše ji pomáhat vyvíjet se z jejích vlastních podnětů. Teď ale mluvíte jako liberálové, jako liberálové o ekonomii.

Laissez-faire, laissez passer. Jistě. Jenže taoisti hovoří takto o Univerzu. Laissez-faire. Proč? Protože mají pravdu! Pro Universum to platí z toho prostého důvodu, že nesleduje žádný cíl, žádný zájem, je absolutně dezinteresováno. Ono prostě jenom ontologicky nemůže pominout, ono je v každém „now only” v situaci „case of emergency”, kdy proměnu není možné odložit do ledničky, ale je nutno ji řešit. Univerzum je postaveno před holou fakticitu, že musí něco udělat. A to je Proměna.

Jde o to zjisti, které momenty proměny jsou stereotypnější a které explozivnější. Což lze při studiu přírodních věd odhadnout. Elementární částice se chovají většinou velice stereotypně. Nicméně vzhledem k nezměrnému počtu částic v kosmu, je to dostatečný moment k vývoji kosmu. Termín vývoj je ovšem převzatý z biologie. I samotná ta proměna může být v určitém stereotypu po nějaký čas. Vývoj lidstva, vědy, kultury. U vysoce složitých struktur vidíme, že instabilita, schopnost se radikálně měnit, je vyšší než u těch elementárních částic.

Tím také vzniká iluze o akceleraci času. Historického biologického atd. Protože je to tak vysoká struktura. Protože počet heterogenních článků, podle počtu pravděpodobnosti navodí rozsáhlejší a rychlejší změny.

Nejsložitější struktura, kterou známe, je lidská společnost. A to je velmi uspořádaná struktura. V důsledku toho také velmi zranitelnější. Musíme tedy s ní zacházet opatrně.

Jak jste říkal, že se tady bavíme jak staří liberálové, tak to máte pravdu. Teze laissez faire, laissez passer je známá od Číňanů. Není to evropský vynález. Přivezli ji do Evropy jezuitští misionáři, dostalo se to do ruky Leibnitzovy a pak se to velmi hodilo liberálním ideologům.

Přišli na to až v 14.století. Je doloženo, že to je import, který ovšem koincidoval s možnostmi technologického rozvoje.

V Číně to zůstalo v teorii, v ontologii, tam to na společenské změny nijak nepůsobilo. My jsme to hned aplikovali. Ale ukazuje se, že to je univerzální.

Totiž kdyby to bylo jinak. Museli bychom zavést substanci, takovou nebo onakou, která by to regulovala. To ovšem nonsens, protože bychom se mohli zeptat, proč to reguluje. To odpadá, stejně jako všechno ostatní spojené s transcendencí. Zůstává nám holá fakticita. Holou fakticitou je, že tu něco je. A to něco není inertní, je to neustále v situaci, že to musí konat. To konání, které není nikam nasměrované, přesto musí konat nějak. V takové situaci se tento systém může chovat jen podle metody pokusu a omylu, což je laissez-faire, laissez passer.

Ať se stane, co se může stát. Pokud to k ničemu nevede, samo se to zarazí. Pokud to k něčemu vede, tak udělám další krok a uvidím. A třeba až při pátém kroku zjistím, že jsem se spálil, že to dál nevede. Tak se mohu oklikou vrátit zpět a zkusit to znovu a jinak.

Důležité je, že existuje možnost opravy. Představte si situaci, kdyby byl jen pokus - omyl. Pak by to bylo pokus - zdar, pokus - zdar, pokus - zdar, pokus - zdar a najednou pokus - omyl. A to by byla katastrofa, najednou by to celé skončilo. Jak se ta oprava dělá už je jedno, ale musí tam ta možnost být.

Nám jde v současnosti o to, jelikož situace lidstva je prekérní, udělat tu opravu co nejrychleji a nejefektivněji, neprotahovat zbytečně tu agónii. Pokud to necháme tak jak to je, tak planeta se najednou, přes noc zhroutí. Musíme si dát velikánský pozor.

Ty bossové mají ovšem jiné starosti. Jelikož si dou po krku, musej se starat sami o sebe. Já bych ještě uznal, že ti bossové jsou lidi se kterýma se dá mluvit. Ale co jsou ti hajzlové, kteří ty bossy vedou pod gilotinu? Gilotinu vyšší struktury než je společnost. Tak to jsou ti výkonní manažeři, kterým jde skutečně jen o to dostat ty výrobky na trh a do spotřebitelů. A tak vydělat maximum co nejrychleji. Bez nejmenšího prověření, jestli všechno má nějaký smysl, jestli to je k něčemu dobré a co z toho případně může být špatného. Platí si vědce, aby jim vymýšleli hovadiny, které pak lidem vnutí.

Současná americká sociologie používá neohrabaný termín „symboličtí analyzátoři” (blíže opět např. Keller 2000 ) pro vrstvu lidí, po kterých je dnes jedině poptávka. Ti jediní jsou sponzorovaní establishmentem a jsou to skutečně kvalifikovaní lidé. Tyto skupiny se ovšem nevybírají podle IQ, ale hlavně podle užitečnosti pro bossy. Jsou to nejen vědci a manažeři, ale i špičkový fotbalista, špičkový muzikant. Ti jim pomáhají ovládat populaci. Je to takový konglomerát podivných bytostí.

Ovšem není vyloučeno, že by se mezi nimi mohli najít lidé, kteří by z té skupiny mohli dezertovat. Mohou vám vzít, přístroje, laboratoř, peníze, ale co máte v hlavě, to vám nikdo nevezme. Mohou vám vzít prestiž. Možná existují lidé nového typu, kterým nejde ani o prestiž, ani o peníze, ani o moc. Přitom to nejsou fanatici, fachidioten, s klapkama na očích.

Co dělal takovej Leonardo da Vinci? Společenský příživník, jako já, jenže na vyšší úrovni, protože měl vyšší nároky. Já kdybych měl vyšší životní nároky, tak si je taky zaopatřím. Jsouc přitom dezertérem.

On nejenže dělal pro svého pána divadelní výpravy a obrazy, sochy atd. Ale on mu klidně namaloval válečné stroje, jejichž krutosti není dosud dosaženo. To mu bylo celkem jedno, stejně věděl, že to nepoužijou. A jeho to zajímalo. Aby skutečně sloužil, to teda nesloužil. To čemu přikládal skutečný význam, to byly jeho výzkumy. Například anatomické nebo technické, to si dělal jen do svých zápisníků, s tím na veřejnost nechodil.

Při úzké, diferenciaci vrstvy symbolických analyzátorů, může ty bossy napadnout, že jsou mezi nimi i lidi, kteří mají vlastní rozum.

Postmortalita

JB: Napadá mne že jeden z hlavních důvodů, proč to v současnosti ty bossové vedou tak jak to vedou a proč naslouchají krátkozrakým rádců, je nedostatek nějaké vnitřní filosofie. Jiné filosofie, než co nejvíc si v životě užít. Přesah života do budoucnosti za horizont smrti nemá v jejich životě žádný význam. Možná, pokud by se jim dala nějaká vize, třeba na bázi prestiže, pokud by prestiž mohli prodloužit za horizont svého života do budoucnosti ...

No tak řekneme rovnou hovno ve slušné společnosti, ale nebudeme popírat, že hovno existuje. Tak jak to je s postmortalitou!?

No píšu o tom v Příběhu o příběhu. To víte, že tam nehlásám nějaké teistické bludy. Mnoha lidem na tom právem záleží. V nejstarších dobách až po antiku, bylo to na čem nejvíc záleží, zachovat si jméno, které zůstane známé a slavné až do konce světa. S výjimkou egyptského spirituálního systému byl posmrtný osud, přestože měli nesmrtelnou duši, velmi bědný.

Achilles jak známo prosil Odyssea, když ho vyvolal ze záhrobí, aby mu dal líznout obětované krve, která měla moc ho obživit. Prohlásil, že bude radši pasákem vepřů u posledního sedláka, než aby byl v Hádu králem. Jediné o co se tam může opřít je jeho slavné jméno. A ti co jména nemají jsou tam úplně ztracení. A přitom přežívají dál, jako stíny.

Moment jména je ještě z původního šamanismu. Skutečné jméno bylo tabuizováno. Prozradit ho znamenalo vzdát se klíče ke své osobě, riskovat, že mohu být manipulován.

Nebo například v egyptské mytologii figuruje konečný morální soud. Abyste si u toho soudu udělal dobrý předem voko, tak musíte znát celou řadu tajných jmen.

Proč to jméno bylo tabuizované by nám snad mohli vysvětlit psychologové. Snad skutečně proto, že to jméno bylo jediné na čem se dalo stavět do budoucna, v posmrtném životě. Kult předků nestojí na ničem jiném než na vzpomínání jmen. Když se na jméno zapomene, tak v duše v posmrtném světě zmizí, nebo je tam míň než hadr na podlahu.

Takže spojení prestiže se zapsáním do dějin je zcela relevantní k tomu, abychom se dostali k uspořádání které je důstojné člověka. O nic jiného nám nejde.

Člověk

Mně tedy, starému cynikovi, vůbec nejde o zničení vykořisťovatelské třídy. To pokládám jen za nutný, ale ne postačující předpoklad k tomu, aby se s člověkem jednalo jako s člověkem. Člověk má svoji důstojnost, která je nesuspendovatelná. Pokud se s člověkem jedná jako s hovadem, jako to bylo v koncentráku, tak se z nejkvalitnějších lidí stanou zase jenom hovada. Takže o člověka musí být pečováno. V první řadě je třeba zachovat a vyzdvihnout jeho důstojnost. Kvůli tomu chceme odstranit nehumánní vztahy, které důstojnosti člověka zbavují. Jak to říkají američtí sociologové: Fór globalizátorů je v tom, že jim už člověk neprodává pouze svoji pracovní sílu, ale svou tvář, charakter, sama sebe, celou svoji osobnost, takže nakonec mu už nezbývá vůbec nic. Zbožím už není pracovní síla, ale on sám. A pokud už on sám není těm nahoře k užitku, tak ho nemilosrdně odepíšou.

Jaká je pracovní síla Michaela Jacksona? Je to jeho image. Prodává image. Od člověka který není takový hovado jako Michael Jackson, chtějí jeho osobnost.

Velcí umělci v minulosti dávali svoji osobnost, nejen jméno, ale skutečně vlastní projev sami, dobrovolně. Dnes už je to nařízené.

JB: Veškerá ontologie, samozřejmě i ta na které pracujete vy, je jen předstupněm pro vybudování etiky. A změna společenské struktury jistě souvisí i se změnou etiky.

Toho se dá dosáhnout ne pouze legálními, či ekonomickými opatřeními, ale ne-definitivním, pro určité historické období funkčním, pozměněním hodnotové škály.

A to najdete také v Příběhu o příběhu.

Dnes jde o to, že všechny soubory ideí, které máme k dispozici, jsou už v současnosti neaplikovatelné. Dokonce ani tak fikaný soubor receptů jaký mají v Taoismu nebo Buddhismu, je dnes už pasé.

JB: Jistě, tyto systémy fungovaly ve značně odlišných světech. Tenkrát šlo odejít do lesů a najít klid v meditaci a odloučení. Tehdejší svět se zdál být neproměnný. Sám se neměnil, a ani nebyla vidět možnost jak ho změnit. Dnes, kdy se nám hroutí svět před očima, nemůžeme hodit všechno za hlavu a odhopkat do křoví. Není nám dán klid. Musíme něco aktivně dělat, bránit se.

Musíme zabrat velmi hluboko a vykutat z člověka poznání, oč mu vlastně jde, na čem mu nejvíc záleží, co ho opravdu může motivovat.

Ještě nedávno jsem se domníval, ještě tak před dvěma lety, že takovým stimulativním motivem, by mohl být volný čas. Dnes sám zjišťuji a třeba i na základě té Kellerovy studie vidím, že lidé volný čas jako takový vnímají jako obtíž. Nevědí co s ním.

Sama idea volného času je v pořádku - ten máte k tomu, abyste se seberealizovali. Ale lidi nevědí co to znamená seberealizace.

Dát jim organizvaný volný čas, no to by jasně zklamalo. To dělali v Sovětském svazu i jinde v dobrém úmyslu. No to se neosvědčilo. Volný čas musí zůstat skutečně volný. Je nutno jasně, expresis verbis, persuazivně enumerovat, co všechno je možno v tom volném čase dělat. Třeba honit si ptáka, koukat na TV, proč ne, pokud tě to baví. Ale jakmile tě to bavit přestane, tak si vem, že taky můžeš jít hrát ferbla. Nebo mariáš, nebo volejbal. Ukázat lidem, že volný čas není břemeno, že to není to, čemu existencialisti říkají prokletí ke svobodě. Musíme je dostat z toho, že podkladem, gruntem celého života je nuda.

Heidegger vyvodil úžasnou teda tézi, že nuda je základem veškerého lidského pokroku :). Alespoň tedy filosofického. A neměl nepravdu. Aby někdo produktivním způsobem zpracoval nudu, to už tedy musí být filosof.

Volný čas je tu k potěšení ze života. Když mne přestane bavit jedna věc mám deset dalších ze kterých si mohu vybrat.

Nemáte duši, nemáte pánaboha, můžete ale nabýt hluboce zakontextovaný vztah k univerzu. Protože víte, že univerzum s vámi počítá. Nejste opuštěný, vyhozený na mráz, jste doma. Zatímco tradiční evropský ateista ztrácel automaticky domov. To že ztratil duši, to už byla jen tečka nad i.

Jste doma, je vám všechno dovoleno, Univerzum vám všechno odpustí, stejně jako rodiče. To se nemusí převádět čtyrykrát do mytologické či teologické řeči. Když by vznikla teologie, která by tímto způsobem k Univerzu přistupovala, zaplaťpámbu za ni. Bohužel podobná teologie se neobjeví, protože toto stadium myšlenkového vývoje jsme už přeci jen prodělali.

Ale motivy, které by k tomu byly použity, jsou trvalé. Chci být doma, chci mít lásku, chci mít někoho, kdo o mne pečuje a odpustí mi. I když jsem vraždil na ulici, rodiče stojí vždy za mnou, milují mne, vše odpuštěno, vše smazáno. Volný čas je svoboda k tomuto prožitku.

Když jste zotročen ve fabrice, nebo když s vámi manipulují jako se symbolickým analyzátorem, tak tento prožitek nemůžete mít.

Teď by bylo třeba nasadit co nepřesvědčivější páky, jak to lidem ukázat. To by zas nebyl takový výkon. Kdybych byl mladý tak bych to snad udělal. Ve formě dejme tomu hry „Invalidní sourozenci”. Tam je takový pohádkový obraz, že se dá žít i v podmínkách stísněných, ekonomicky i jinak, a dá se žít vesele. Tenkrát to na mladou generaci zapůsobilo a dodneška se to čte. Zřejmě ti mladí furt cítí aktuálnost těchto věcí. Ono to tam vypadá jako návod k uspořádání nějaké komuny oddělené od společnosti, to bychom dneska nezdůrazňovali. Ale jde o to ukázat, že je možné osvobození člověka člověkem. V přirozenosti člověka je, že má tendenci k určité inerci. Musíme ukázat, že není třeba té inerci podléhat, že se může nenásilným způsobem zabavit tak, aby ho to těšilo. Jestli k tomu je třeba mít hluboký citový vztah k Univerzu, klidně mějme na mysli třeba pánaboha, tak proč ho nekultivovat, nepěstovat. Je totiž možno takový vztah mít, to lze zdůvodnit filozoficky i teologicky. A v rámci tohoto vztahu se pak nachází i místo pro zanechání svého jména, památky, prestiže jíž jsem zde dosáhl. To vše jsou hluboce lidské momenty. Zde by musel být zase konzultován psycholog a psychoanalytik.

O čem nyní hovoříme není příprava revoluce nějakého listopadu 1917, ale jde nám o zregulování nebezpečných pohybů jimiž se béře establishment. Chceme, aby se to vrátilo k určitým lidským dimenzím a podmínkám. Chceme vytvořit prostředí, ve kterém bude vztah člověka k Univerzu ten nejpřirozenější a nejbezprostřednější, kdy bude moci přijímat to, co mu Univerzum dává. Takové prostředí bude motivovat už dnešního člověka k pohybu směrem k Proměně. Musí to být taková společnost ve které lidé budou schopni vnímat skutečnost takovou jaká je. V současnosti ji vnímají jako distorted mirror, nevidí ani univerzum ani planetu ani sama sebe. Proto je nutno tento systém odstranit.

Toto se musí podařit srozumitelně vyargumentovat, a musí to vyargumentovat filosof. Pokud to vyargumentují teologové tak pámbu zaplať, ale oni už nemají tu přesvědčivost.

Pokud lidem jasně ukážeme: Podívejte se jak to souvisí s ekonomií, ekologií, s psychologií, se vším. Podívejte se, jak to hraje do čtverečku. My od vás nic nechcem, jen abyste si uvědomili, že pokud chcete vnímat skutečnost nedeformovaně, tak je potřeba udělat určité kroky. Ani od vás nechcem nějaké nasazení v konání těch kroků, ono to půjde samo, když si trochu dáme pozor, jak mi dole tak ti nahoře.

Kapitalismus, který začal s laissez faire, laissez passer, tak v období svého heroického vývoje v 19. století přesedlal na pozitivismus. A to byl holý, čirý výmysl pár filosofů. A najednou se pozitivismus zmocnil našeho vědomí po víc jak sto let. A kapitalismus byl výborně přizpůsoben. Využil to, a pozitivně odboural všechny etické a transcendentní otázky a jelo se pragmaticky. Přestože dnes musíme pozitivismus hodnotit spíš záporně, respektive tak, že splnil svoji úlohu, vidíme jak se filosofické myšlenky mohou rozšířit.

Soubor ideí, které lidem nenalejem do hlavy trychtýřem, ale které najdeme tak, že se nad člověkem hluboce a poctivě zamyslíme, a najdeme je v něm samém. Pak už je lidem nebudem muset nějak nutit, jenom jim ukážeme co v nich vlastně už je.

Vytyčení cílů, účelů a smyslů, může přesvědčit maximálně jednu generaci. Ale ukázat člověku co může chtít a v důsledku toho také dokázat, protože mu nic nestojí v cestě, když to chce. Tak to by mohlo obrátit chod dějin na dlouhou dobu.

Zatím se lidem pořád říkalo co mají dělat a co nemají dělat. Eventuálně ještě proč to mají dělat a ne jinak. A teď by se jim ukázalo co všechno mohou chtít a tím co všechno mohou dosáhnout. Včetně prestiže a zachování památky. Včetně otázek postmortálních. Včetně těch kvaziteologických otázek.

Neustále zdůrazňuji, že Univerzum je možno pojímat jako theomorfní. Klidně ho mohu interpretovat jako boha. Akorát škrtneme, že bůh je supersubjekt, který je ješitný a násilím prosazuje svá nařízení, a neuposlechnutí trestá. Všechny ostatní vlastnosti univerzum projevuje., schopnost jakoby inteligentního jednání, soucit, milost, poskytnutí domova.

Když se někdo obrátí na tu theomorfní stránku Univerza, může být spokojen. Jiný se zas najde v jiném z nepřeberných projevů Univerza.

Pokud je bytost, která přijímá skutečnost dostatečně vyspělá, vidí tu mnohost projevů. Mnohost úhlů pohledu z nichž je možné Univerzum hluboce citově i intelektuálně nahlédnout. V každém případě má čím se bavit. Má partnera.

JB: Tato možnost komunikace s Univerzem jako s partnerem je dána tím, že v tom jak pojímáte ontologii vy i já, má Univerzum smysl.

Nemá. Nemá ho pro sebe.

JB: Má ho vždy pro něco dalšího, má ho pro ty struktury které vytváří.

Ano. A tak je to v pořádku. Tím, že se univerzum strukturuje, automaticky vytváří prostředí, ve kterém to co je vytvořené, může vnímat tento vztah jako smysluplný.

JB: A tak se ukazuje souvislost mezi axiologickou a ontologickou stránkou univerza.

Nikde v Příběhu neříkám, že se ontologie překrývá s pracovním polem axiologie, protože axiologii přeci jen trochu ozvláštňuji. Avšak souvislost mezi těmito dvěma oblastmi je velmi intimní a pracovní pole ontologie se plně překrývá s pracovním polem teologie. Jako když dám dlaně na sebe, a když jsem trochu rozumný, tak si můžeme plácnout. Tím vrcholem je plácnutí jedné ruky, což je kumšt, ale je to možný.

Jde o to, že když budem činit v první řadě ekonomická opatření, budou zneužita. Páč člověk je hovado.

Když učiníme morální opatření, etická opatření,. Nějaký kodex, tak jsme zase v prdeli.

Musíme to řešit komplexně a východisko nemůžeme vidět v něčem co je transcendentí, v ničem čemu by byl člověk podřazen, jedině v individualitě jako takové. Což není hlásání individualismu. Ten svádí k určité svévolnosti a relativismu. Jde o to, že aby se mohl člověk i toho nepříjemného pocitu, že je všechno relativní, mohl zbavit, tak musí objevit sám sebe. A k tomu mu musí být dány možnostmi.

Usilujeme o revoluční teorii ve smyslu osvobození člověka. A ne o zrušení nějakého historického vzniklého a v budoucnosti zase odkráčejícího vykořisťovatelského systému.

Nám jde o to, aby se to do té doby nějak nezvoralo.

Hrozbou je například unifikace lidí. Třeba klonování, genetické nebo mentální. Pluralita, různorodost lidí zajišťuje funkčnost struktury lidské společnosti. Kdyby neměla vnitřní nehomogenity, struktura by přestala být strukturou, slila by se v jedno. A to je možné pouze tehdy, jestliže je každému umožněno být sám sebou. Ta mnohost je v tomto případě žádoucí.

Má ovšem své určité meze. Ty jsou dané tím, že ta struktura musí zachovat koherenci, sebeidentitu. Může se rozdělit jako buňka, budou dvě struktury, ale tato jedna struktura, gens humana má jisté limity.

Tyto problémy je třeba otevřeně diskutovat. Kupříkladu u demografické otázky vidíme, že je jistá kvantifikovatelná hranice růstu. A to ne z důvodů výživy. Tato planeta je schopna uživit bilion lidí.

Avšak lidstvo o bilionu lidí ztratí svoji identitu i kdyby mělo já nevím jakej internet, protože kapacita zpracování informací v lidském mozku je limitovaná. Ztrácí se kulturní, citová identita a tím i integrita lidského rodu jako takového, k veliké škodě toho rodu.

O tom všem nemůže uvažovat pouze filosof. Nemá plnou legitimitu. Musí vyjít z analýzy sociologické a ekonomické, přidá k tomu psychologii atd. Pak může uvažovat o axiologii a teologií.

Musí mít jasný ekonomický přehled o věci, musí znát jednotlivé vektory pohybu složek ekonomického systému. To není jen otázka predikce v rámci jednoho systému, ale skutečně hlubokého porozumění. Zítra se to může zvrtnout, tím že přijde světové zemětřesení nebo co, a v tom případě je potřeba porozumění, aby bylo možno okamžitě odhadovat vývoj nový a zařídit se podle toho.

Abychom mohli jasně a přesvědčivě formulovat nějaký nový soubor ideí, potřebujem mít chtě nechtě jasnou sociální a ekonomickou analýzu. Tedy to co dělal Marx, byla správná metoda přístupu k věci. Von moh jen tak filozofovat, ale uvědomil si, že to tak nejde, že musí vyjít z konkrétní vědecké analýzy. Já to celej život ignoroval. kdybych měl ještě jednou sedumdesát let před sebou, tak bych začal se zevrubnou analýzou současné kulturní, ekonomickou a sociální situace.

Biomorfnost struktury

JB: My jsem se teď oklikou dostali k jedné věci, která mi od začátku straší v hlavě a znova se mi připomněla, jak jste mluvil o tom využití volného času. Ti dnešní bossové mají toho volného času celkem dost, ne tak už ti manažeři. Ti neví, kde jim hlava stojí, ale i oni si pro sebe nějaký ten čas urvou. Mohou ten čas využívat třeba sportem, cestováním, konzumem techniky, módy atd. Koneckonců zábavní průmysl je jeden z nejintenzivněji se rozvíjejících. Nevymýšlej nic jinýho, než jak se bavit, jak využít volný čas.

Ale jde o to: My samozřejmě můžeme vzít jedince a analyzovat co je pro něj důležité. Láska, domov, odpuštění a tyhlety věci. Ale když se koukneme na to, jaké možnosti využití volného času se dnes nabízí, tak vidíme, že v tom spektru nabízených možností vynikají hodnoty, které jsou nějak obecně brány nebo označeny jakožto velmi žádoucí, ale které nejsou lidské.

To je ten distorted mirror o kterém jste mluvil. Já se nedomnívám, že by to deformované vnímání skutečnosti nastávalo v důsledku toho, že by nahoře tahali za nitky nějaký děsně zlý kapitálisti. To je problém té samotné struktury. To je něco co je složené z lidí, ale souhrn už je něco víc než suma jednotlivých lidí. Je to struktura, která se snaží sama sebe udržet, v podstatě jako nějaký nadintelekt. Nadintelekt který má ne -lidský charakter. Čím je to větší, čím je to hůř kontrolovatelné, čím víc se to počtem vzdaluje z horizontu jedince, tak tím je to míň lidské a tím víc to prosazuje své vlastní hodnoty, které podsouvá jedincům, lidem. To je základní téma sociologických a ekonomických analýz. Ukázat jak se tato struktura konstituuje, a jakým způsobem to pak negativně ovlivňuje lidi. A jakým způsobem by se to tedy mělo konstituovat, aby se to s lidskými hodnotami synchronizovalo, aby to s nimi bylo kompatibilní.

No to jste řekl naprosto správně. A jsme u toho, že evidentně vidíme, že když ta struktura je nasměrovaná na zisk, tak distorted mirror vzniká automaticky a intenzivně. A skoro někdy máme dojem, že se proti tomu nedá nic dělat. protože lidská zištnost je tak všeobecná, že není divu, že se zisk emancipoval od ostatních hodnot a nadřadil se.

Ale máme tu jednu věc ve kterou bychom mohli trošku doufat. A to je, že každá struktura, jen trochu složitější, je mimo jiné biomorfní, ať už je to univerzum, galaxie, lidstvo i člověk.

JB: Jinak a obecněji by se to snad dalo vyjádřit tak, že biologická podstata nejen člověka je ontomorfní. Že se v ní odráží obecný charakter univerza.

Samozřejmě. To je všechno vice versa.

Jelikož lidská společnost je vysoce organizovaná struktura, která v důsledku toho projevuje biomorfní rysy, tak k biomorním rysům, od určitého stupně, patří i psychomorfnost. My můžeme do určité míry spoléhat na to, že tato struktura má schopnost sebeochrany. Struktura, která byť i rudimentárně projevuje psychomorfnost, projevuje sebeuvědomění.

Možná ty artificiální bytosti vytvoří společnost, která bude rysy sebeuvědomění vykazovat velmi intenzivně, u lidské společnosti to tak intenzivní není, u smečky vlků samozřejmě ještě méně. Ale i ta smečka už se chová do jisté míry psychomorfně.

To by nám snad mohlo pomoct. Nejednáme s mrtvými partikulemi, jedná se o strukturu, která je živá a je s to měnit sama sebe. Ve všech svých složkách je schopna synchronně provádět regeneraci.

Pokud máme alespoň rudimentární psychomorfnost, tak mohou nastat změny vědomí. Lidé ani nevědí jak a jejich vědomí se mění. Existují axiální doby, kdy zřetelně vidíme zásadní změny v lidském chápání, uvažování a hodnotách. A není vyloučeno, že dozrává situace v níž lidské vědomí, v důsledku toho, že je to psychomorfní pole struktury zvané lidstvo, že v rámci regenerace struktury jménem lidstvo, dojde k určité psychoterapii. Proměně vědomí. Dá se to srovnat i s ontogenezí organismu. V průběhu života, jak organismus dospívá a stárne, tak se mění i vědomí zásadním způsobem.

Musíme si ale být vědomi, že nic nevymýšlíme, nechcem nic napařit na nějakej mrtvej materiál, přestavět cihličky z něhož je postavena pyramida. My nemáme co dělat s cihlama, ale s věcí, která se sama od sebe amébovitě přetváří, mění a sama si pomáhá. My nechcem dělat nic jiného, než trochu napomoci sebeuvědomění této struktury.

To znamená že program nějaké zásadní změny systému, by se v prvních argumentech opřel o to, že stavět kategorii zisku na první místo je věc, která je z historického hlediska vzniklá, daná a pomíjivá. A krom toho je antibiologická, respektive má své opodstatnění v jisté etapě vývoje a v jiné již škodí. Chceme tedy pomoci tomu, aby společnost postavená na zisku odkráčela, protože pak se tato struktura může rozvíjet plněji a lépe, než jak se rozvíjí, když je deformována ziskem.

Takže shrňme. Cílem je společnost ve které může člověk žít skutečně jako člověk, a k tomu nám v současnosti fůra věcí brání. Nezahodíme kvůli tomu všechno co jsme dosáhli, ale dáme pozor, aby ta struktura nenarušila sama sebe nevratným způsobem. Můžeme říci, že praktickou cestou k tomu bude ekonomická analýza, ukazující nesmyslné zacílení tohoto systému. A racionálním klíčem je ontologická analýza, ukázat jak vše souvisí se vším. Lidská společnost se nemůže obrátit zády k základní situaci dané ontologickým rámcem. Jakmile tomu nebude odpovídat, tak jí hrozí, že zanikne. Jak ta struktura povstala, tak zase zajde. Ale to zatím není potřeba, bylo by to škoda.

Když budeme mít ekonomickou analýzu, která objasní, proč to funguje jak to funguje, a proč se to nedá žádným morálním nebo racionálním poučováním změnit. Pak zjistíme, že současná struktura obsahuje hybné síly, které mají autodestruktivní charakter. A na ty chceme upozornit. A v tom vidíme revoluční cestu k přeměně systému. Pokud možno dřív než později.

Ne jen etické apely, ale i racionální apely selhávají, protože ta struktura žije vlastním životem. Nemůžeme na ni jít s klackem. A to ani s klackem intelektuálním či racionálním. My ji nemůžeme chtít přesvědčovat. My jí můžeme ukázat, čeho může využít, že si nakonec může polepšit.

Nakonec z toho můžou i ti bossové a ostatní vydedukovat, že aby to obstálo a oni taky, tak musí být připraveni na to, že nemůžou na věky věkův trvat na kategorii zisku, že až tato kategorie splní svoji historickou funkci tak zase odkráčí.

A oni si zachovají svoji leading position. Why not?

Však normální člověk nechce do leading position. A z přímé samosprávné demokracie udělá svinčík. A on dokonce aktivně přitaká: Ano, nenuťte nás k tomu, abysme se samospravovali, uděláme si z toho svinčík. Zařiďte to tak abysme mohli být lidma, a nemuseli se starat o to co nás nezajímá. Opravdu ne každý chce být in leading position. To může být široce akceptováno.

Nezaměňovat revoluci a zrušení vykořisťovatelské společnosti za samosprávnou přímou demokracii archaického typu.

JB: Představme si tedy, že se nám podaří vytvořit společnost, ve které nebude existovat hrozba toho, že by s lidma zacházel někdo jako s hadrem na podlahu a navíc by se o ně ve všem postaral. Obávám se, že by lidé v takovém případě zlenivěli, přestali by být ostražití, prostě tak trochu zblbli. Je jasné, že v současném světě je tlaků na zbavení člověka důstojnosti příliš mnoho, ale domnívám se, že alespoň jistá míra hrozby možného zneužívání, vykořisťování a ponižování lidí by měla zůstat, aby lidé nezapomněli, nestala se z nich naivní hovádka.

Navíc takové oblasti lidské činnosti jako je umění, často potřebují ke svému vzniku konfrontaci, hrozbu, neštěstí. Když jsou všichni šťastní není o čem psát, respektive je to nuda.

Dalším problémem je, že se sníží motivace k vědeckotechnickému vývoji. Ono je to podobné jako s tím uměním, největší pokroky ve vědě byly dosaženy za války.

Dobře s tím si ale zatím hlavu lámat nebudeme.

Stejně by se ale jednalo pouze o revoluce vnější. Revoluci ekonomickou, nebo výrobního způsobu. To o co ale ve skutečnosti jde, je revoluce vnitřní. Proměna lidí uvnitř nich samých. Nalezení sama sebe.

Proměněná společnost a její znaky

Ano, ale aby se mohla vnitřní revoluce plně rozvinout je třeba odstranit zábrany. Praktickou cestou není ani meditování, jóga a podobně.

Praktická cesta je odstranit zábrany, které mi zamezují abych si dělal co chci. Co chci neznamená že budu iritovanej někde poletovat a každých deset minut měnit svoje zacílení. Co chci je rozhodnutí k určitému typu příjemného trávení volného času. Když už mě to nebaví mám desatero dalších nabídek, ale jsem volný, nic mne neomezuje. Nestarám se o peníze, nepotřebuju je, nestarám se o správu státu, nechám to jiným.

Zapomněli jsme na jednu věc. To nám je asi oběma jasný, ale při výkladu je to třeba zdůraznit. Aby se všechny tyto věci mohly začít hýbat, Tak první podmínkou je nadbytková společnost. A zde musíme kousnout do kyselého jablka. nejen sami pro sebe, ale říci to urbi et orbi.

Je třeba jasně otevřeně prohlásit, že jsou nutná konkrétní opatření. V prvé řadě snížit populaci planety a starat se o ekologický status planety, jinak je šmytec.

K tomu aby člověk nebyl brzděn zvnějšku, tak musí mít po starostech o živobytí, včetně zdravotnictví a školství. A o to se musí někdo postarat, a to může jen společnost skutečně nadbytková. Současná technologie nám k tomu vysloveně otevírá dveře, ale práh jsme ještě nepřekročili.

Kdyby zítra, po celém světě, byli odstraněni všichni vykořisťovatelé a lidi se chovali absolutně racionálně, nedošlo by k devastaci výrobních kapacit. I kdyby se ale chovali jako andělé, tak současná ekonomická potence nestačí k tomu, aby byli lidé, osvobozeni od všech starostí, v první řadě od nucené práce. Buď je nutno přidat v outputu a sortimentu, anebo je nutno ubrat ničení přírody.

Pokud překročíme určité limity, tak je s obnovitelnými zdroji šmytec. O neobnovitelných ani nehovořím, to je za pár set let šmytec tak jako tak.

Víme co se děje třebas jen s odlesněným územím. Situace v tropech je známá. Ale vítr odfoukal celý americký středozápad, vítr odfoukal Ukrajinu. Porucha, která vznikla kácením lesů v evropské části Ruska, zničila Aralské jezero.

JB: Ten ekologický problém máme jasně před sebou a nestačíme se divit, jak jsou lidé v devastaci vynalézaví. Ale to by bylo na jinou debatu.

Já bych se rád vrátil k té společnosti nadbytku. Zatím si hrajeme s myšlenkami, připadá mi to jako sci-fi.

Dejme tomu, že by zde byla nějaká vrstvička, která se stará o ekonomii, vůbec o všechno, a o ten zbytek lidí, kteří užívají volný čas.

Tady máme jeden problém. lidé chtějí nejen spotřebovávat věci, nebo provozovat nějaké aktivity, ale oni chtějí být jistým způsobem obsluhovaní. Chtějí třeba kadeřníka, chtějí prodavače, chtějí aby to byli lidi. Jedná se o sféru služeb. To nejde nahradit robotama, pokud tam nebudou lidi, tak ti co se nechají obsloužit nebudou spokojeni, nebudou mít dobrý pocit. Takže budou zase potřeba lidi, kteří budou muset pracovat, a není tolik lidí, kteří by chtěli dělat jen tak mírnixtírnix prodavače.

Já mám dojem, že tato věc je rešitelná psychologicky, a tím i sociologicky. Poměrně velký počet lidí má rádo různé typy prací, jako třeba dělat holiče nebo montovat někde automobilový motor atd. Je spousta takových lidí. Není to každý, ale ty lidi jsou.

JB: To bezesporu, ale není jich dost.

Když to zkombinujeme s automatickou obsluhou, tak se hodně zmůže. Lidské zvyky se mění. Dnes už lidem stačí vůbec tam nějaké lidi vidět. Nepotřebují s nimi mluvit. Dřív jít na trh, to byla radost. Radost na celý den, na to se sedláci těšili celý měsíc.

Není vyloučeno, že by se našli lidi, kteří by tam docházeli a starali se o to prostě proto, že se rádi dívají na to jak to tam cvrliká. nebo by si lidi zvykli tak jako třeba u benzínových pump na samoobsluhu.

Našli by se náhradní podmínky, víc by se třeba chodilo do hospody. Dnes je velká obliba dramatických kroužků, spousta kulturních aktivit, postgraduální studium, Univerzita třetího věku. Velká část lidí má rádo trochu vzruchu, aktivitu a lidský kontakt.

Podívejte se, v celé řadě zemí takzvaně oritentálních, počínaje muslimským světem, první co padne evropanovi do oka je, že mužský seděj celej den u jednoho náprstku kafe, kouřej pár cigaret, buď kecaj nebo ne, ale pozorujou ruch na ulici, koukaj pánu bohu do voken, a jsou spolu. Soubytí s lidma, dokáže pocitově naplnit toho člověka na celý den, on se vrátí domů spokojenej, spokojeně si zasouloží a spokojeně jde spát. Když přičtem, že ten člověk by taky mohl být kultivovanější, takže by si taky někdy mohl do ruky vzít knihu, když přičteme, že si v nejhorším může pustit televizi. Že si může pustit do sluchátek Michaela Jacksona, no pokud není uplný debil tak ho nebude poslouchat celej den. Lidé jsou neobyčejně přizpůsobivý, jak vopice. Lidi nechtějí být frustrovaní, nechtějí mít pocit opuštěnosti, ale to závisí v první řadě na tom, aby si byli jisti, že nejsou ontologicky opuštěný.

Když budou mít lidi jistotu, že nejsou ontologicky opuštění, tak se budou kamarádit. A daj si třeba po hubě, ale to nevadí, to je všechno odpuštěný.

A těch lidí co chtějí něco montovat, těch je. I ty automatizované provozy budou potřebovat údržbu. Nejenom pár byrokratů, ale i servis opravářů. Tam se lidi pohrnou. Ve všech trestnicích v americe, když přijde nový vězeń a řekne se mu, že má devadesát centů na hodinu, tak první je, že řekne: „Na to se vám pochopitelně vyseru”. A ty zkušenější říkají: „Za měsíc budeš prosit, aby ti tu práci dali.” A taky že jo. Hrnou se. Nechtějí se nudit. Nu v těch věznicích jim dávají ještě možnost dalšího vyžití: divadlo, knížky a tak dál. Pro mě osobně by to byl úplný ráj, být v Sing singu.

Lidé rádi pracují sami od sebe, pokud je k té práci nikdo nenutí, dokáží být i spolehlivý. Člověk který nic nedělá, nejenom že se nudí, ale i degraduje a cítí tu degradaci.

Já bych z toho strach neměl.

Jde o to jak zařídit aby ta nadbytková společnost byla permanentně nadbytková. Nejde jen o to že v první fázi nadbytkové společnsotiu budou lidi plýtvat. Ono je to v druhé generaci, až na nějaké deprivanty, přejde.

Normální mužskej, když má boty který mu seděj, tak proč by chtěl nový. A dokonce i ženská, když si zvykne na auto, který je jí příjemný a pohodlný, tak proč by ho měnila každej rok za novej model. Zvlášť když k tomu nebude podněcována vnucující se inzercí, reklamou a tak dál.

JB: Jistě, ale například móda je jistý druh umění. A vůbec je to velmi idealistické - lidé se chtějí odlišovat, mají silné sklony ukazovat, že jsou nejen někdo jiný, ale něco víc než ostatní.

No s tou odlišností není problém, židle na kterých budete sedět nebudou přeci uniformní. Můžete si zajít do automatizovaného provozu a tam si na kompjůtru židli navrhnout. A když to bude židle , která mi sedí, tak proč bych ji měnil každý týden.

Já mám takhle velký stůl na práci a ten mi vyhovuje. Na jídlo v kuchyni, bych takhle velký stůl ani nechtěl.

JB: Máte pravdu, že chtít víc než je potřeba, mi život nakonec ztěžuje a většina lidí na to časem přijde. Ale neplatí to vždycky. Ne všichni lidé jsou tak rozumní jako vy.

Já bych s tím starost neměl. Liská psychika má všechny možné negativní stránky, ale současně je jistým pozitivním způsobem konzervativní, líná, s tendencí ke stereotypu, lpění na návycích. Lidská psychika je v tomto smyslu vyrovnaná.

Můžeme hovořit o určitých špatných vlastnostech jiných - jako je například hamižnost. Jenže hamižnost vás přejde ve chvíli když budete mít v garáži pět automobilů.

Co se týče mezilidských vztahů a takových věcí jako je pomluva a podobně: To byla vždycky ožehavá věc. A tyhle vztahy nikdy nebyly ani mezi anděly úplně v pořádku. Ale kvůli těmhle věcem se lidi nezabíjej, pokud nepůjde o nějaké pofidérní motivy jako peníze. Lidi si dávaj rány přes držku, to je pravda, ale to je skoro podobné jako mezi zvířaty, kde vnitrodruhový boj není vražedný.

JB: Když už jsme se dostali k těm zvířatům, tak zapomínáme na jednu důležitou věc. A to je sex. Toho ani v nadbytkové společnosti nikdy nebude dost. :)

Proměny sexuality

Sexu se samozřejmě nezbavíme. Sex nemusí souviset se ziskem, mohou existovat ženy, které rády dostávají dárečky, za to, že někomu podrží. Ale to je běžné, i manželce dáváte dárečky, když ji milujete.

I v nadbytkové společnosti bude sex spojen s projevováním pozornosti. Stejně tak bude spojen s nevěrami a vším tímhle tím.

Ale všimněte si, jak se mění patterns i v téhle oblasti. Pro mladopaleolitickou rodinu byla svoboda volby partnera. Bylo párové soužití, které nebylo sankcionováno jinak než všeobecným konsensem. Soužití bylo kdykoliv rozpojitelné. Našla si druhého, tak si našla druhého. Chlapi si dali po držce, nebo vice versa, ženský si dali po držce. Ale legálně se do toho nezasahovalo.

Otroctví začíná až od neolitu. Otroctví ženy. Žena je proletář muže, říká Marx. Pro ženu v první řadě okamžitě mizí svobodná volba.

Dneska už to máme minimálně dvanáct tisíc let a žijeme v posledních křečích patriarchátu. Ten měl kdysi svoji funkci, ale už hezky dlouho je pouze retardujícím faktorem.

Pověstné patriarchální otroctví bylo v Číně. To se vztahovalo nejen na ženské příslušnice velkorodiny, ale na všechny členy velkorodiny. To bylo otroctví jak řemen. Oproti tomu islámský harém je liberalistická svoboda. Trvalo to tam tak dlouho, že se zdálo že s tím nikdo nepohne. A pokusy změnit to byly od starověku.

Jediná věc, která zůstala z komunistické revoluce v Číně nedotknutá, a nedala se zvrátit, bylo osvobození ženy. Ty ženské, které si do té doby musely před svého manžela doslova kleknout, tak přijaly a nejen ony, celá společnost - i mužský, to zrovnoprávnění tak, že s ním dneska nikdo už nehne. Došlo k proměně.

Když skončil mladší paleolit a s ním zlatý věk lidstva se šamanismem, tak začal mezolit. O tom moc nevíme, nedochovalo se moc nálezů.

Pak přichází neolit, v některých končinách se do předkeramického neolitu skočí poměrně rychle. Tam jsou samozřejmě už sídliště, takže archeologové mohou dokázat, že vzniká patriarchát jak řemen.

No jistě, poněvadž teď začalo záležet na tom, aby z potu mé práce netyl někdo druhej, ale pokrevní potomek. A současně s tím se mění způsob sexuálního chování.

Například homosexualita byla v mladším paleolitu daleko víc rozšířena než v historickém období. Kvetla jak víte v antickém Řecku, a to nebylo nic proti tomu, co bylo v mladším paleolitu, to byla přinejmenším polovička obyvatelstva homosexuálních nebo bisexuálních.

A v neolitu najednou tvrdej zákaz a diskriminace až na smrt. Dobře.

S největší pravděpodobností se změnil také styl soulože a začal být kanonizován pouze misionářský způsob, face to face. Kdežto odzadu se to už nesmělo. Zde jsou nějaké rituální mytologické a archetypální momenty, to se všechno musí ještě prozkoumat. Faktem je že povolený byl jen ten způsob face to face.

JB: Proboha, kde se tyhle znalosti berou? Tohle se přece nikde v zemi neobtiskne.

No tak věda je mocná. Kresby, symboly, sošky. V psychoanalýze archetypy, u kterých můžete zhruba datovat vznik. Ty věci se dají vědecky dokumentovat. Vývoj sexuality se dá rekonstruovat.

Můžeme spekulovat jak změněné sexuální chování souvisí se vznikem patriarchátu. Možná že to místo dole bylo podřazující. Absolutní podřazenost.

Máme to doloženo nepřímo v Číně. Konfucionisti naprosto jasně prosazují face to face. Taoisti se konkrétně o sexu moc nevyjadřujou, protože ti si nejradši honili vocas, jako každej správnej filosof. Jinak ale žena je na prvním místě. Nejvyšší ontologický princip, když už bychom ho brali jako princip, je to nesubstanční, tak je SHE a ne HE ani IT. A ne matka! Matka je v úctě, ale ženství je víc než mateřství. TAO není v první řadě MOTHER ale SHE.

Supremacie ženy nad mužem, je mnohokrát vyslovená. A my dnes víme, že taoismus je přímou spojnicí s šamanistickým pohledem na svět.

Vraťme se k současnosti. No tak v americe tomu říkají sexuální revoluce, což je pochopitelné, protože je doloženo, že v roce 1950 dvě třetiny obyvatelstva nevěděli, že ženský mají klitoris. Tak to prožívají jako sexuální revoluci. V Evropě jsem se jim smáli.

Během posledních třiceti let došlo k tomu, že procento rodin s jedním dítětem v některých vyspělých zemích, kupříkladu ve Skandinávii nebo v Holandsku, je už jedna třetina.

A před třiceti lety, když to začalo, tak děti z takové rodiny byly šikanovány, že nemají maminku nebo tatínka. Dnes už je to společensky tolerovaný jev, tak jako manželství mezi homosexuály nebo lezbičkami.

Když dnes přijde do školy dítě, které vychovávají dvě lezbičky, tak se nikdo dvakrát nediví. Ještě před třiceti lety by je málem upalovali. A v Americe je teda upalujou dodneška.

Během tak krátké doby jsme dospěli až k jednorodičovské rodině.

Bertrand Russel, který krom toho, že byl výborný matematik, jinak kór moc jako filosof nezazářil, tak najednou deset let po „Principia mathematica” napsal knihu o manželství. A tenkrát těsně po první světové válce píše, že jediné řešení je absolutní volnost volby. Párová rodina pokud jim to vyhovuje, ale aby to fungovalo, tak žena, která má dítě, musí automaticky od státu dostávat plný dělnický plat. Až do dospělosti dítěte. Musí to být počítané jako dělnické zaměstnání. To byla perspektivní úvaha. A dnes se tomu začínáme blížit.

Jak je známo, kapitalismus od začátku století počítá mzdu ne tak, jak to bylo původně, aby jeden pracující uživil rodinu, ale musí pracovat oba dva. A od druhé války je to úplná norma. No a když si to promyslíte, tak zaměstnaný ty ženský potřebujou být tak jako tak, tak proč by byly s manželem dál spolu. To není svobodná matka, ale jednorodičovská buňka. Ona se stýká s partnerem třeba dál, ale on žije sám jinde. A to není jen u svobodných matek, stejné procento máme i svobodných otců, kde odešla matka.

To je revoluční změna in punkto sexu. Když k tomu přidáme uvolnění homosexuality, zrovnoprávnění všech takzvaných deviací, krom těch, kde toho druhého poškozujete. Ein zwei během jedné generace. to bude mít co nejrychleji sociální dopad. A ten dopad je vysloveně vstřícný ekonomické perspektivě nadbytkové společnosti.

JB: Nejsem si jistý jestli příliš nezjednodušujeme. Například ty rodiny s jedním rodičem, nebude těm dětem přeci jen scházet stálejší přítomnost druhého rodiče.

Jde o uvolnění rigidního patriarchátu. Což je maximálně důležité ze sociologického hlediska. Kupříkladu lesby, se nechají oplodnit, dítě vyroste, řeknou si, ale ten mužský faktor by byl potřeba. Psychologové nám říkají, že to potřeba je. A jdou do poradny, že hledají teplýho, který má rád děti. Tam si vyberou a von k nim chodí každý den, pohrát si s dítětem a plní roli otce. A dítě má tímto způsobem tatínka. Není to zatím vyzkoušené úplně, zatím to funguje v jedné generaci. Uvidíme. No možná je to jen naše pověra, že děti, které neznají svého jednoho pokrevního rodiče jsou do jisté míry handicapovaní.

V paleolitické společnosti lovců-sběračů byly děti kolektivní, tam se každej mužskej choval k dítěti jako strejda.

Já o tom mluvím taky proto, že vidíme jak hluboko sahá schopnost adaptibility lidského vědomí. Když se mu dá čas, aby se proměnilo, a když se přestane brzdit jeho vnitřní vývoj, psychický algoritmus vlastní lidskému rodu, tak se vyjeví věci, které koincidují s pohybem společnosti v ostatních oblastech.

V tomto smyslu neztrácím v člověka naději. Když bude nechán sám sobě, bude mu nechána svoboda a bude odstraněno to, co stojí v cestě, to jest tedy vláda finanční oligarchie.