Domů
Rozhovory
Burian, Jan: Mafie a Naděje

zdroj: humanistické noviny Zejména
klíčová slova

Burian, Jan - Mafie a Naděje - rozhovory - Zejména - politika - globalizace - společnost -

Býval jste uměleckým kritikem. Jak se díváte na manhattanskou megashow s dvojičkami v hlavní roli?

To je delikátní otázka. Událost z 11. září nepochybně velmi výrazně přispěla ke zvýšení všeobecného napětí po celém světě, zapadá do zřetelně se stupňující eskalace, probíhající po celá 90. léta. Zapadá do ní takovým způsobem, že pokud nejde o zvláštní náhodu, nelze se domnívat, že proběhla v absolutním utajení, bez vědomí bezpečnostních složek a její efekt byl vítán. Spojeným státům tento incident prospěl, neboť - alespoň dočasně - morálně stmelil obyvatelstvo, které předtím neprojevovalo velké nacionální nadšení. Toto stmelení umožnilo hovořit o odvetě a neprodleně ji realizovat, což je reakce přinejmenším spěšná a opět jen zvyšuje atmosféru napětí po celém světě. Trauma, které nás několikrát postihlo od skončení druhé světové války, tedy že mezinárodní válečný konflikt s katastrofickými následku je možný, bylo po roce 1989 zažehnáno - a nyní se po deseti letech opět v plné šíři vrátilo.

Ať už byly reálné okolnosti tohoto incidentu jakékoliv, program tzv. odvety je vždy záležitost velmi riskantní a v současných historických podmínkách je to už přímo hra s ohněm. Při klidném rozvážení nepochybně vzniká otázka, zda reakce typu odvety je racionální, zejména když nebyl seriózním způsobem zjišťován pachatel incidentu. Vzniká obava, že bude li se tímto způsobem reagovat i nadále, z obou stran může dojít k řešení, které je historicky notoricky známé - obtížná situace se řeší pod deštníkem „spravedlivé” války.

Noam Chomsky se domnívá, že průmysl masmediálního oblbování musí neustále vymýšlet nové nepřátele, aby postrašil společnost, usnadnil tak její ovladatelnost a přiměl ji k podpoře válečných akcí v zájmu vládnoucí finanční oligarchie. Jak se může mladý člověk bránit mediálnímu tlaku?

Masmédia koordinovaným způsobem klamou a dokonce aktivně vytvářejí psychózu, což je naprosto prokazatelné. Například informace o situaci v Kosovu (a Jugoslávii vůbec) byly tak zkreslené, že pravá skutečnost, tak jak vypadala na místě, nebyla v masmédiích vůbec reflektována. Takže pro mne, když jsem tam v období agrese NATO přišel, bylo naprostým překvapením, že situace v této oblasti vypadá zcela jinak, než jak byla podávána všemi masmédii, jejichž informacím všechno obyvatelstvo plně věřilo. A to včetně lidí, kteří nejsou na hlavu padlí, a ani nijak zvlášť proameričtí. To se stalo prostě proto, že nejhorší zbraní, kterou masmédia používají, není bohapustá lež (ta se dá koneckonců demaskovat), ale politika zamlčování. Oni neinformují o tom, co by zpochybnilo jejich psychotické štvavé programy - lidé by se mohli zamyslet. Za této situace zbývá pro mladou generaci asi jediný obranný prostředek, který je čím dál více aplikován, a to zcela spontánně. Totiž vůbec na masmediální zpravodajství nereflektovat. Mnoho mladých lidí vypíná televizi, když má nastoupit zpravodajská relace. Je možno výmluvně upozornit, že to je obrana, která je psychologicky pochopitelná, ale zcela pasivní. Ovšem je to pořád lepší než vydat se napospas těm, kteří by z vás uměle činili schizofreniky.

Jaké alternativy společenského vývoje vidíte v příštích deseti až dvaceti letech?

Nejprve poukážu na poslední knihu Jana Kellera (Politika s ručením omezeným, pozn. red.), v níž se zamýšlí nad současným stavem profesionální politiky ve světě. Analyticky dokumentuje to, co je ve skutečnosti již všeobecně známo, že politická reprezentace ve všech zemích světa je pouze loutková a neodráží zájmy tzv. voličů a zcela se vymyká jejich kontrole. Keller uvažuje dále o tom, jakým způsobem se může zachránit zbytek tzv. občanské společnosti, která před několika sty lety byla programovým cílem evropských myslitelů. Ukazuje se, že možnost tzv. třetí cesty, tak jak ji prosazuje např. anglický premiér Blair, je do té míry hybridní, že je prakticky nerealizovatelná. Tato hybridnost spočívá v tom, že vůbec není opřena o reálnou analýzu současné mezinárodní politické a hospodářské situace. Jako druhou alternativu uvažuje ultrapravicové fašistické řešení, které je v mnoha zemích propagováno. Jako třetí alternativu rozebírá (jako vlastně první sociolog vůbec) možnost, že občanská společnost, respektive její rezidua by přežívala pod egidou mafie. Mafie je specifická a velmi málo prostudovaná struktura, která jediná přežila všechny zvraty v průběhu 20. století, a k tomu ještě upevnila a velice zmodernizovala svoji podobu. Její paternalistický způsob vlády zbavuje většinu obyvatelstva pocitu nejistoty, který dnes je takměř již institucializován, Dává zbytku občanské společnosti relativně široký prostor pro uplatňování tradičních liberálních postupů, přístupů, postojů a garantuje společenský pořádek v relativně legálně uspořádané soustavě. Keller dochází k tomu, že tento model by byl pro tu část obyvatelstva, která lpí na zbytcích tradic občanské společnosti, nejen přijatelný, ale vysloveně aktivně vítaný.

Jeho analýzu pokládám za velice heuristickou, a i když si sám nedovedu představit, jakým způsobem by klasická mafie vyhodila ze sedla moderní finanční oligarchii, tak to současně nemohu vyloučit, pokud by mohla počítat s čímsi jako morální podporou obyvatelstva. Koneckonců, dnešní mafie není obyčejná kriminální struktura, je pevně zachycena ve všech klíčových společenských ekonomických odvětvích, má bezprostřední kontakt s politickou reprezentací skoro ve všech zemích a její finanční potenciál je takový, že vzhledem ke strategicky klíčově rozmístěným podílům na majetcích nadnárodní finanční oligarchie by mohla určitými sofistikovanými tahy dosáhnout i politické supremacie nad současnou „jen” finanční oligarchií. Mafie zůstává tradičně nemá typické organizační formy Je si vědoma, že fašistický typ totality je nedostatečně spolehlivý. Pracuje vlastními, dnes již sofistikovanými, metodami. Protože se už neskládá z jakýchsi sicilských dobrodruhů, ale opírá se o vlastní celosvětový braintrust složený z předních odborníků, mohla by si na ovládnutí světa činit nárok. A dokonce i úspěšně tento cíl realizovat. Problém je do té míry málo prozkoumán, že jej není možno brát jako výhledovou perspektivu, leč vzhledem k tomu, jakými překvapujícími obraty prošla společnost po celém světě v průběhu posledního sta let, nebylo by překvapením, pokud by došlo i k tomuto zásadnímu obratu.

Prakticky veškeré struktury, které se pokoušely o stabilizovanou vládu, ať už regionální či celosvětovou, se zhroutily. Ekonomická báze společnosti se také kvalitativně zhroutila. Neexistuje již klasické třídní rozdělení a tomu odpovídající třídní boj, jak tomu ještě bylo, řekněme, ve 30. letech. Otevírá se prostor pro zcela novou politickou improvizaci, která by mohla na relativně delší historické období celosvětovou situaci stabilizovat.Je nutné vzít v úvahu to, že jakkoliv je mafie organizace zisková, tak nevytváří zisk na principech tržního hospodářství, obejde se bez toho, co už skutečně přestalo být funkční. Pokud by se vláda nad světem dostala do rukou struktury, která se bez archaické přítěže tržního hospodářství flexibilně obejde, mohlo by to vyřešit mnoho problémů, které při tradičním řešení vedou k regionálním či celosvětovým ozbrojeným konfliktům. Aniž bychom tento původně jistě tzv. špinavý systém mafie chtěli prosazovat či doporučovat, nemůžeme v žádném případě přehlédnout, že by to byl pokus o řešení zcela netradiční, nové, z tohoto hlediska moderní nebo aspoň novátorské, nezatížené již přežilými ideologickými momenty a přitom zásadně zohledňující i sociální potřeby obyvatelstva.

Je jasné, že jde o strukturu principiálně nedemokratickou, jejíž principiální nedemokratismus je však vyvážen paternalismem, pro tuto strukturu charakteristickým. V nouzové situaci a hluboké existenciální tísni, v níž se současná populace nachází, by opravdu mohl být akceptován v nejširších vrstvách.Tento „mafiánský” exkurs jsem uvedl ne snad jako kuriozitu, spíše jako nově se objevující možnost, ale rozhodně ne jako svůj vlastní program nebo jako stanovisko, jež bych preferoval. Musím ovšem přiznat, respektive přiznat se, že z tradičních modelů, jak provést účinnou společenskou proměnu, není v současné době ani jeden použitelný. Jestliže se nechceme opíjet rohlíkem, že dejme tomu zvyšování vzdělanosti či prohloubení charitativních aktivit by vedlo k úspěšnému řešení, pak nám nezbývá než konstatovat, že konkrétní alternativou je mocenský střet, který by byl za současné historické situace bezprecedentně bezohledný. Pokud stojí něco v cestě možnostem skutečně pozitivního rozvoje a možnostem účinného, reálného řešení dnes již téměř bezvýchodné situace celé planety, tak tím, co stojí v cestě, je archaický relikt tržního hospodářství jakožto základu ekonomické, ekologické, demografické a tedy i psychologické situace světa.

Osobně vyslovuji podiv nad tím, že globalizátoři (kteří se jistě žádnou etikou se neřídí) ponechali relikt tržního hospodářství nedotčený, a pokud mohu pozorovat a doložit, že jejich program se začíná zadrhávat, tak vidím tu příčinu právě v tom. Tržní hospodářství celý jejich proces globalizace ztěžuje, nabourává a možná perspektivně úplně znemožní. Čímž bychom se dostali do situace, jaká byla ve čtvrtek před černým pátkem 1929, protože současné finanční toky jsou čistě virtuální, a tudíž je celý systém z ekonomického hlediska vysoce zranitelný. Že si to globalizátoři včas neuvědomili, mne zaráží.

Jaký dárek k vánocům byste přál všem lidem, kteří se domnívají, že lze ještě zvrátit vývoj směřující k nějaké formě globalizační totality?

Základem dnes už více než dvě tisíciletí trvající evropské tradice je určitý morální apel, který je někdy tak silný, že přímo připomíná kategorický imperativ, a tím je osobní nasazení. To je v základech judaismu, křesťanství i islámu - třech Abrahámských náboženství. Plné osobní nasazení, to je oběť. Velmi mnoho teologů nejen v dějinách, ale i v současné době (stejně jako mnoho teologicky nevzdělaných laiků) tento apel cítí, a domnívá se, že bez osobního nasazení to prostě nejde. Myslím si, že tato naše typicky evropská tradice je velmi správná a funkční, což se ukazuje právě v konfrontaci s problémy, které dnes stojí před námi. Jakkoliv si velmi vážím kupříkladu buddhistické tradice, tak tam to tak jasně vysloveno není, o hinduismu ani nemluvě, tam to prakticky téměř není. Plné osobní nasazení ovšem vyžaduje schopnost jednat spontánně a iniciativně. Bez toho se těžko hledá klíč, jak sebenasazení plně uplatnit. Člověk si musí uvědomit, že snažit se jednat je vždycky lepší, než se oddat úplné rezignaci a vůbec nejednat. Při každém jednání se mohu mýlit, ba většinou se mýlím, ale omyl není porážka, ale výzva k opravě. V rovnici svoboda- riziko-zodpovědnost je zodpovědnost spojena právě s opravou. Ale začíná to svobodným rozhodnutím, v tomto případě rozhodnutím k sebenasazení, k angažovanosti. I s rizikem, že se zmýlím, je to vždy lepší než jít od věci.

V důsledku toho, že došlo k tak zásadní ekonomické proměně, vytvořilo se zcela nové sociální i psychologické prostředí. Všechny dosavadní společenské organizace a celý systém společenského uspořádání, který jsme se snažili budovat, to vše zklamalo. V takové situaci je možno odvážit se hledat aktivity, abych tak řekl, naslepo. My jsme si navykli, že máme a prosazujeme nějaký program. Všechny programy, tj. všechny ideologie, před našima očima během posledních 50 let zhasly.

Kdo bedlivě dává pozor na to, co se před našima očima děje a reflektuje to, nemůže si nepovšimnout věci, která je zarážející, až do značné míry otřesná. Naráz k jednomu datu - roku 1990 - nejen v zemích postižených zhroucením Sovětského svazu, ale ve všech zemích po celém světě začala mizet naděje v budoucnost. A to jak budoucnost osobní, tak i společenskou. Žijeme nejen v prostoru nejistoty, ale současně i všeobecné beznaděje, což je situace, která se dá těžko přežít. Dá se přežít koncentrák, když je někde na konci tunelu naděje. Ale přežít někde, když není to světýlko na konci tunelu, to je neobyčejně obtížné, nejen z hlediska techniky přežití, ale ono to deformuje lidskou psychiku. Lidská psychika ten moment perspektivy, vyhlídky perspektivy, jistoty naděje, potřebuje proto, aby člověk nepropadl demoralizaci úplně. Proto je třeba každá aktivita, která by byla zaměřena k tomu, abychom pokusem a omylem a znovu pokusem hledali vytvoření podmínek, v nichž se dá lidsky žít - což znamená dát lidem možnost, aby se těšili ze života.Upřít pozornost a aktivitu tímto směrem, třebas i bez programu - tedy zkusmo - je věc, která je nejen společensky důležitá, ale každému jednotlivci, který tímto způsobem bude ke skutečnosti přistupovat, velice rychle pozitivně pomůže. Takový jednotlivec najednou zjistí jakousi vnitřní jistotu a tímto způsobem prohloubí svoji sebekultivaci, a aniž by si toho byl vědom, projeví se to během krátkých pár let změnou jeho vědomí. A možná, že v současné době zřetelně probíhající změna kolektivního vědomí by byla příznivá těmto osobně nasazeným, spontánním a iniciativním „exotům”. Před deseti lety by ještě vypadali jako bílá vrána, ale dnes již lidé začínají vnitřně cítit, že pokud nechtějí podlehnout psychickému rozkladu, tak jim nic jiného nezbývá.

A já bych tedy přál všem, aby měli odvahu začít něco dělat, začít se pokoušet, aby nečekali na to, až dostanou nějaké programy či soubor idejí, který je bude orientovat, ale aby si všichni zkusili vlastní cestu, ovšem při vzájemné konzultaci, výměně zkušeností - nikoliv vzájemného přesvědčování. Bez pevných organizačních forem, s vyhlídkou sice do neznáma, ale s vnitřním přesvědčením, že naději musíme znovu vybudovat.Naději znovu vybudovat lze. Lidé, kteří se o to budou pokoušet, z toho budou mít veliký vnitřní zisk a pro všechny ostatní, kteří zatím zůstávají inertní, se brzy stanou zajímavým, neříkám snad zrovna hned přitažlivým, příkladem.