Domů
Próza
Egon Bondy: Týden v tichém městě

klíčová slova

Týden v tichém městě - próza -

„(…) Doufám, že už naše spolupráce skončila. I když jste mi vlastně dlužná vysvětlení, tak já zase na něm netrvám - ale -

To už ze mne mluvila mimóza. Vždycky mne dostane do dobré nálady.

„Proto jsem přišla jako Mikuláš -” zasmála se. „Do dvanácti máme spoustu času. Pak máme ještě práci.”

Přikývl jsem.

Na pár vteřin se zamyslela, sepjala a rozepjala několikrát zamyšleně ruce a začala klidně a tiše.

„Řekla jsem vám už, že naším cílem je odstranit kapitalismus. Vám asi nemusím vykládat proč.”

„Ne. Ale jak.”

„Může to dnes být jenom mezinárodní akce a nemůžeme si vybírat spojence. Pro nás je spojencem kdokoli, kdo má totožný cíl. Myslím, že i to chápete.”

„V podstatě chápu. Ale abyste se nemýlila v adrese, měl bych vám asi já spíš říct svoje stanovisko. Předejdeme tím nějaké zbytečné revoluční agitaci, kterou už bych opravdu těžko poslouchal. Podle mne je věc daleko vážnější, než si běžně na levici uvědomují. Ve všech ohledech je to dnes - nebo zítra - situace úplného přelomu. O nic, oč jsme se mohli opírat ještě ve XX. století, se opírat nemůžeme. Předem rovnou řeknu, že můj dojem je, že jsme prostě v koncích. Definitivně - nebo aspoň na velmi dlouhé historické období v koncích. Tedy pokud bychom se měli spoléhat na vlastní síly a na tradiční koncepce, s nimiž jsme pracovali. Budeme muset být připraveni na to, spolknout velmi hořkou medicínu, chceme-li hovořit o budoucnosti, nemluvě už ani o našich vlastních vyhlídkách a našem „klasickém” programu...”

Uršula seděla klidně, poslouchala pozorně a lehce přikyvovala.

„Přerušte mne, když se vám nebude něco zdát nebo když si budete chtít něco vyjasnit - já se vás nevyptávám na vaši strategii a taktiku, já bych se jen chtěl pokusit o určité upozornění...”

Přikývla důrazně.

„Tedy předně: je vám jasno, že třídní subjekt revoluce zmizel?”

„Ano.”

„A to nejen v bohatých zemích, ale i v globálním měřítku?”

„Ano.”

„Výborně. Protože s tím právě nejhlouběji souvisí to, co chci říct a řeknu to rovnou. Zničit kapitalismus je pro další cestu lidstva bezpodmínečně třeba. A dokonce vysloveně co nejdříve. Za ne snad sto, za pár desítek let by už mohlo být pozdě...”

Pokyvovala souhlasně.

„Už jsem to vícekrát vyslovil -”

”- že jste ochoten spojit se k tomu třeba i s Džingischánem -”

Skočila mi s úsměvem do řeči, „myslíme si, že máte pravdu a že to říkáte včas.”

„Děkuji. A co z toho plyne -?” „Že akceptujete všechny prostředky - my rovněž -”

„Ano - ale ještě daleko daleko víc. Alespoň pro mne jako pro filosofa, dovolíte-li.” „Ovšem -”

„Znamená to předem abdikovat na cíle revoluce a já tuto abdikaci sám pro sebe podepisuji.”

„To bych potřebovala vysvětlit.”

„Jistě. Vezměte to třeba nejprv z toho zorného úhlu, který je, abych tak řekl, nejdřív po ruce. V podstatě zcela pragmatický. Jestliže není revoluční subjekt (Marx říkal 'třída par excellence'), pak nemůžete ničím zaručit, jaký výsledek bude revoluční akce mít. Jediné, co můžete chtít a usilovat o dosažení toho, je odstranění kapitalismu samo o sobě. Nejen že nemůžete předvídat, co nastane potom, ale nemůžete vůbec ani usilovat o nic konkrétnějšího. Nemůžete si stanovovat žádné konstruktivní cíle, plánovat výstavbu čehokoliv, připravovat jakékoli nové uspořádání společnosti atd. Jediným vaším horizontem může být prostá negace: odstranění kapitalismu. Za tento horizont principiálně nemůžete jít, nemůžete nic plánovat, nic připravovat. Chybí vám právě třídní subjekt. Jaké síly nastoupí 'potom', v co se situace po odstranění kapitalismu zvrátí či vyvine, to nemůžete chtít uvažovat.”

„Rozumím, myslím, co máte na mysli.”

„To je pragmatický zorný úhel. Z obecnějšího, filosofického hlediska, je ta věc ještě zřejmější. V dialektickém procesu se každý krok, každá akce, okamžitě začne obracet ve svoji negaci. Vytyčení a snaha o prosazení určitého zcela racionálního programu či schématu nese v sobě nevyhnutelně zvrat k jeho popření. Není to lineární pohyb, negace, která je skrytá v každém aktu, má zprvu dost široké spektrum možností. V jádře jde prostě o to, že žádný akt, žádný program žádné schema nelze principiálně brát jako cíl. Jsou jen dalším průchozím stadiem.

Nejvýhodnější situace za těchto podmínek, jež jsou prostě dány ontologicky řádem dialektiky, je vytvoření situace s co nejmenším počtem determinant, situace, která je co nejméně určená, tj. mj. Co nejméně plánovaná, programovaná, jak se říká, nalinýrovaná. Situace, která se co možná nejvíc blíží stavu prostého chaosu.”

Zde začala přikyvovat se zřejmou pozorností.

„Chaos je zřídlem nejpozitivnějšího řešení, neboť je to řešení, které není vyspekulované, takové je vždycky chybné, je to řešení, které se musí najít samo, které si, v našem případě experimentálně vytvoří lidi sami. Ale chaos není pochopitelně nikdy cílovou metou. Je to stav, jemuž nejvíc ze všech je vlastní proměnlivost. Ontologicky je prostě stanovování tzv. cíle nemožné apriori. Dialektický pohyb, cesta TAO nemá žádný cíl a všechny pokusy vytvářet prozatímní cíle selhávají proto, že to jsou nakonec příliš lineárně vypracované konstrukce. Je třeba udržovat permanentně revoltu, ale není možno si ji plánovat tak, že z A zdánlivě racionálním způsobem odvodím B a pak stále pěkně racionálně celou abecedu. Dialektika se nikdy nepodřizuje takovým pokusům o zasahování do svojí cesty. Racionální program cíle a plánovitého rozvoje po jeho dosažení se na druhý den vymkne z ruky a pervertuje. Z osvobození, které si položila za cíl revoluce, se touto perverzí racionálního konceptu stává pozítří totalitní diktatura. Četla-li jste Běsy? Ten směšný Šigalev, který vymyslel systém, jehož cílem je nejúplnější osvobození člověka a končí zákonitě totálním despotismem - a ten Šigalev správně říká, že nikdy nikdo nevymyslí lepší a racionálnější - ten Šigalev má bohužel absolutně pravdu.

Proto jestliže podepisuji souhlas se všemi prostředky revolty, musím současně abdikovat na cíl, fixovaný jako tzv. dokonalý, finální cíl. Musím si přát jen to, aby byla uvolněna a vždy znovu uvolňována cesta vlastnímu dialektickému procesu, který je mimo vší predikci s výjimkou toho, že se nikdy neopakuje identické. To je jediná, ale podle mého k optimismu dostačující záruka. Aspoň pro ontologa. Pro politologa možná ne.”

Pokyvovala občas, ale mlčela.

„Abstrakce je věc víceméně jasná a snadno pochopitelná, ale bez společenské praxe -” pokrčil jsem rameny.

„My vycházíme z toho, že se nelze zastavit před žádnými riziky, neboť kapitalismus znamená v již dohledné době záhubu pro všechny a pro všechno. Jsme si vědomi, že odstranit ho je snazší, než společenská rekonstrukce, která má následovat. Ale odstranit ho -”

„Nejde o pouhé vystřídání jednoho hospodářského řádu druhým -”

„To si uvědomujeme, ale jako první krok je nevyhnutelné mít reálný plán.”

„Čeho?”

„Podoby nové společnosti.”

„A to je právě to, nač abdikuji a v čem nejedu.” „Nemůžeme bez koncepce -”

„Každá koncepce se nám pod rukama zvrátí v opak. To není teprve dnes. Tak jdou dějiny. Tak jde dialektika celého universa.”

"Je zapotřebí odstranit bídu, která ničí devět desetin lidstva, ale to vyžaduje přesné plánování -”

„Bojím se, že plánovat lze bez omezení, ale realizace každého plánu jakožto plánu selže. To není jen opatrnost toho, kdo prožil XX. století, jež ze mne mluví, to je, bojím se, základní filosofická - a ovšem i historická - poučka a zkušenost.”

„Kapitalismus udržuje v naprosté bídě miliardy lidí. A procento těch zbědovaných ve světovém měřítku rapidně roste. Systém, který panuje světu, se o ně už nezajímá, ani je dokonce nepotřebuje.”

„Zajisté. Už Marx prohlásil, že demografickým zákonem kapitalistické společnosti je výroba přebytečných, zbytečných lidí. Ve své době to viděl jako vytváření zálohy pracovní síly. Dnes to přerostlo systému přes hlavu a dosáhlo obludných rozměrů. Systém už ty lidi opravdu vůbec nepotřebuje jako nějakou záložní pracovní sílu, nemá po ně nejmenší využití, obejde se se stále menším počtem pracujících, prostě ty přebytečné lidi nechce, ale zákonitě je stále vyrábí v celosvětovém měřítku.”

„To je jedna z věcí, proč je nutno něco dělat - A to je jedna z věcí, proč je nutno jednat rychle.”

„Toho jsme si právě vědomi. Systém už neposkytuje možnost obživy většiny lidí na světě a situace je stále horší.”

„Lidí je pro ně přespříliš mnoho -” podotkl jsem jen tak bokem.

„Ano - a víte, co tedy plánuji udělat?” „Myslím, že vím. Zbavit se jich. Vyhladit je. Nejen jim nejsou k ničemu, ale už svým počtem začínají být nebezpečni, byť jsou i zcela bezbranní.”

„To je to-a proto -”

„V trezorech Pentagonu nepochybně leží vypracovaných několik variant globální genocidy.”

„Vy jste o tom také přesvědčen?!”

„Dovedu si to spočítat na prstech. Můžete si představit situaci tohoto systému, kdyby se všemu nechal volný průchod, za pouhých sto let?”

„Uvažuju přesně jako vy. Ale nechápu pak, proč 'abdikujete' na revoluci?”

„Neabdikuji na revoluci, pokud ji chápu jako odstranění kapitalismu a úplné vykořenění možnosti jeho historické obnovy. Abdikuji na cíl revoluce.”

„Nerozumím, upřímně řečeno - když odstranění kapitalismu může znamenat jen vytvoření beztřídní společnosti - Obávám se hluboce, že v tom se mýlíte.”

„Proč?”

„To byla snad vyhlídka v časech Marxových. Nechápete? Tehdy byla na světě sotva jedna miliarda lidí. Kromě toho se Marxovi před očima vytvořil třídní subjekt - proletariát. Pravda, už sám si ke konci života - a to máte přece jen už víc než sto let - všiml, že vládnoucí třída je s to i tento třídní revoluční subjekt rozvrátit vytvořením privilegované dělnické aristokracie. To jsou jeho slova a jeho pojetí a v jeho době to tak vypadalo. Dnes, jak známo, je to daleko složitější.”

„Včem?”

„Vidíte někde proletariát?”

Odmlčela se.

„Většina, drtivá většina obyvatel světa je vykořisťována,” řekla.

„Poslyšte - abyste zbytečně neztrácela slova. Mluvíte o třetím světě. Do toho dnes, jak je vám jasné, spadl i celý někdejší druhý svět. Aspoň tak s ním zacházejí. Ale proletariát není dnes nikde, právě proto, že vykořisťovaných je z celého obyvatelstva světa devadesát devět procent. Podle údajů západních ekonomů se zúžila současná vládnoucí vrstva na 0,5 %. Oproti normálním dvěma procentům, jak to obvykle bývalo v dějinách. Pro nějakou záchranu tzv. západní civilizace nehnu ani prstem, nýbrž právě naopak. To vůbec nezáleží na tom, že jsem příslušníkem dnes koloniální země. Něco tak shnilého zevnitř, jako je současná tzv. západní civilizace, už dějiny dlouho neviděly. Ušetřete si slova argumentováním o bídě. Já se neprohlašuji pokrytecky za humanistu jako je dnes fashionable od Bílého domu až po Lány. Moje důvody jsou striktně filosofické. Proletariát - to je subjektivně uvědomělá třída. Chudí či vykořisťovaní jako takoví tou samou fakticitou ještě proletariát nevytvářejí. Jsme volky-nevolky odsouzeni k tomu, že tento boj nebude bojován jako boj striktně třídní. Je to zajisté strašný malér, kterému marxismus chtěl předejít nebo zabránit. Už to nejde. Do popředí se dostaly jiné síly a jiné motivy. Bohužel. Naneštěstí pro nás, kteří jsme patřili k západní civilizaci a v očích tradičního třetího světa k ní i patříme. I se tak subjektivně cítíme. Neměli bychom, ale psychologii lidí nezměníme za týden. To, před čím nás mohl zachránit právě druhý svět, tomu se už zabránit nedá. To co chtěl ještě Mao Ce-tung jako změněnou frontu třídního boje, se pádem druhého světa změnilo na boj, nebojme si to říci, rasový. My jsme to nechtěli, ani jsme si to nevymysleli, ani jsme to nekoncipovali. Na svoji hlavu si to přivolali ti, co ovládají systém. Poslední šancí pro záchranu tzv. západní civilizace byl program marxistického třídního boje. Ten je dnes historicky za námi. Marx to tušil, že k tomuto neštěstí by mohlo dojít, neprovede-li se světová revoluce včas. Byla poražena nejzákeřnějšími metodami za nejvydatnější pomoci nové vládnoucí třídy, jež vznikla v SSSR. To snad víte, to snad chápete. Uvědomujete si ale důsledky toho?” „Diskutujeme o tom.”

"Jsem vyvrhel, disident západní civilizace, kdokoli dnes mne prokleje. Za jen málo desítek let se zjistí, že jsem říkal jen s malým časovým předstihem pravdu. Jestli západní kulturní tradici zbývá poslední záloha, je jí už jen Latinská Amerika. Tam bychom měli vyvinout největší úsilí. Ve všem ostatním nám zbývá jen opřít se o pomoc islámských zemí, Asie a Afriky. Ale ty všechny jsou ve stavu nejvyššího ohrožení. Opakuji, že imperialismus se bude dnes globálně bránit genocidou.”

„Vy o tom uvažujete - my už o tom máme informace -” řekla tiše.

Mlčel jsem. Všecko jde rychleji, než jsem čekal, ba snad možno říci, že mne to předstihlo. Při jejich slovech jsem si najednou uvědomil, že jsem sám vlastním úvahám ani nechtěl věřit. A abych tak řekl, přiznám se, byť to je hanba, trochu jsem tím spíš jen lidi strašil a snažil se probudit z inerce, sám jsem sice věděl, že je přirozené a nutné, aby ty plány byly, ale na jejich realizaci jsem přece jen nedal. Zdá se ale, že jako už vícekrát, mé uvažování předběhla skutečnost.

„Opravdu máte?” zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Máme zcela bezpečné. Půjdou na to deseti různými způsoby. Chcete, abych vám to vyložila?”

„Nechci -” řekl jsem rychle, „nerad vím příliš mnoho.” „Vy si sám všecko domyslíte,” zasmála se.

„Snad. Ale hlavně -já nejsem spolehlivý člověk, to už jsem vám říkal.”

Opět se zasmála a přikývla.

„Ovšem stále dost dobře nechápu, pročpak oponujete zřízení nové společnosti. Vždyť zničit kapitalismus - aspoň podle nás - není samo o sobě účelem...”

„Je samo o sobě účelem,” podotkl jsem vážně.

„…účelem je zachránit ty miliony lidí, dát jim jídlo, obydlí, práci, vrátit jim lidskou důstojnost -”

Přikývl jsem sice důrazně ale bez emfáze, čehož si musela všimnout

„Vy žijete v chudobě, je mi známo, že to považujete za nejlepší, ale vy nežijete v bídě, vy vůbec nevíte, co to je bída, vy jste nikdy ani nebyl v zemích, kde panuje jenom bída, vy jste se i tady nikdy nesetkal s těmi, co žijí v bídě, - pravda, tady donedávna vůbec nebyli, ale už jsou - vy si prostě nedovedete představit, že v bídě přestávají být lidé lidmi a že k tomu, aby se z té bídy zvedli, je potřeba stejně tak naděje jako plánované vedení, regulované hospodářství, společenská organizace - sama od sebe bída nepřejde ani po zániku kapitalismu - ten musí být okamžitě vystřídán fungující plánující společností, která redistribuuje bohatství světa spravedlivým způsobem, - vy opravdu nevíte, že bída ničí a zničí svět, nebude-li nový řád, který začne promyšleně pracovat, který rychle - viděl jste devítimilionové město, kde tři sta tisíc lidí má práci a ostatní jsou živi z odpadků, co po nich zůstanou, viděl jste země, kde na území desetkrát větším, než je tenhle stát, nemají vodu ani jídlo a skutečně nemají ani tu hrst rýže na den? Myslíte si snad, že je každému dostupný blahobyt našeho standardu chudoby, aniž by se přesným a přísným způsobem nezavedl regulativní řád výstavby celé planety...”

„Jsem přesvědčen, že tato opatření budou nutná a budou podniknuta. Doufám, že vaši ekonomové v tom mají jasnější představu než já. Bude to přirozený následný krok poté, co by se podařilo likvidovat kapitalismus. Ano. Odstranění bídy se bude organizovat, sama od sebe nepomine. Ale první krok, který v tom směru učiníte - nebo, prosím, učiníme -, bude prvním krokem k vytvoření nové podoby antagonistické společnosti-”

„Ale přece -”

„Dovolte mi domluvit. Chcete říct, že to přece bude společnost bez kapitalismu, tedy beztřídní. Historicky jsou však známy i jiné antagonismy, než 'třídní par excellence'. To, nač bych vás chtěl upozornit, je, jak říkával Marx, 'že celé to staré svinstvo se vrátí znovu', jakmile budou někteří vládnout, třeba pro lidi i ve jménu lidí a jejich prospěchu, odstranění bídy atd. Nechte mne ještě. Vznikne diktatura. Dokonce totalitní režim.”

„A provozuje kapitalismus jiný?!”

„Ne, rozhodně ne, i když to dělá zvlášť rafinovanými prostředky, vůči nimž je rezistence víc než obtížná, jak oba víme, protože manipuluje lidské vědomí na nejbazálnější úrovni. Diktatura byl po většinu lidských dějin historicky normálním stavem. Diktatura; liberalismu se z toho nevymyká. Totalitní systém, ačkoliv nechybělo pokusů o něj, je až vymožeností XX. století, protože do té doby k němu chyběly technické prostředky. Prosím. V tom snad se shodneme. Ale čekat, že bezprostředně po pádu kapitalismu vznikne ne-útlaková společnost, beztřídní společnost, rovnoprávná a samosprávná společnost, by byla historicky vzato chimérická představa.”

„Tak co tedy?”

„Je nutno se podívat skutečnosti tváří v tvář. Jedna diktatura bude nahrazena druhou. A jelikož zmizel třídní subjekt, nebude to ani diktatura proletariátu - která skutečně mohla být krokem, jenž by bezprostředně předcházel beztřídní samosprávné společnosti. To nebyla utopie, to byla dialektika. Jenže teď-” rozhodil jsem němě, jako v bezradnosti, rukama.”

„Proč by to teď mělo být jiné?” zeptala se po chvíli. „Vždyť svržení kapitalismu je osvobození vykořisťovaných.”

„Dejme tomu. Za předpokladu, že bude zabezpečeno, že se pod jinou nálepkou kapitalismus neobnoví. Je to obtížné, velmi obtížné dokázat to v podmínkách, kdy většina lidstva tone v bídě a kdy ekonomika planety zdaleka ještě není tak vyspělá, aby umožňovala osvobození od nucené práce, ale jsem ochoten uvážit, že přece jen už k tomu dozrává.”

„Takže co vlastně namítáte?”

Zasmál jsem se, ale nikoli jí, nýbrž vlastní nevědomosti. Naší současné historické nevědomosti.

„Promiňte,” řekl jsem. „Směju se nad sebou samým, protože vím, jak jsem blbý. Nenamítám nic - ale to je, jako bych namítal ve všem. Vidíme asi situaci příliš zjednodušeně, jen našima současnými očima. Je lepší připustit, že náš výhled dnes je omezenější, než jaký budou mít lidé za pět nebo deset tisíc let. Víte, Marx měl pravdu, když řekl, že až do vzniku beztřídní, bezútlakové, samosprávné společnosti, v níž se redistribuuje společenský produkt ne podle práce, ale zásadně podle potřeb, jsme stále v prehistorii. To, v čem žijeme, není důstojné člověka. Od počátku neolitu asi nebylo. Kapitalismus tomu jen nasadil korunu. Ovšem je to systém, který je svými principy veden k sebezničení, jež tehdy, když ovládá celý svět, může mít přirozeně charakter zničení všeho.” Tu opět přikyvovala.

„Kapitalismus je nutno ne pouze zničit, ale znemožnit jeho obnovení - na to kladu důraz největší, jinak by nic nemělo cenu dělat to si musíte spočítat! - a je nutno to provést co nejdříve, neboť všeobecné ohrožení je už tu.

Řekl jsem vám už, že souhlasím se vším, co úplné zničení kapitalismu umožní, ale opakuji, že kladu důraz na to, že musí být zaručeno, že se tento systém už nebude moci reprodukovat.”

„Téhož názoru jsme i my -”

„Jenže i v případě, že bude znemožněna reprodukce kapitalismu, ba dokonce zejména v tom případě, musíme být připraveni na to, že řešení nebude ani samospráva, tím méně osvobození od práce, ale nějaká velmi autoritativní forma vlády. Protože skutečně jen ta zaručí plánovité přerozdělení světového bohatství, aspoň základní ekonomické a sociální vyrovnání pro všechny lidi na celém světe, humánní řešení demografického problému atd. atd. Je mi zcela jasné, že tyto problémy řešeny a vyřešeny být musejí, a je mi zcela jasné, že ti, co jsou dnes dehumanizováni bídou, to sami nesvedou, takže z toho plyne závěr zřetelný, ale trpký. Nemuselo k tomu dojít, kdyby se nebyl býval již v začátcích zadusil zárodek budoucnosti, který přinesl rok 1917. Ne, nemuselo k tomu dojít - leč došlo k tomu a na nás je, abychom se řídili pořekadlem, že chybami se člověk učí.

Jenže -” zvedl jsem ruku, abych ji zarazil - „jestliže tohle vím a nic proti tomu nemohu namítnout, nemohu současně neodmítnout i to všechno předem jako něco, proti čemu bude třeba opět znova revoltovat a bojovat.

Zbavit se kapitalismu, znemožnit jeho obnovení, je pro záchranu lidstva bezprostřední úkol. Ale zápolení o osvobození člověka a skutečnou svobodu začne teprve potom. To, k čemu dojde po odstranění kapitalismu -jestliže by se nám to vůbec podařilo -, bude velmi nepříjemné období. Zejména pro nás, kteří jsme vyrostli v tzv. západní tradici. Bude trvat staletí, než se vůbec opět zmůžou lidi k něčemu jako uvědomělý odpor. Po tato staletí, kdybych měl být celou tu dobu živ, bych nepřestal revoltovat dál.”

„Permanentní revoluce -”

Opět jsem zvedl agresivně ruku:

„Nepočítejte, že v podmínkách po odstranění kapitalismu se vám podaří udržet nepřetržitou revoluci. Drtivá většina lidí je, jak Jste sama řekla, v takové bídě, že budou tleskat každému sebemenšímu zlepšení jejich životní úrovně. Budou lehce s to stát se fanatickými stoupenci despotismu. Budou k tomu zcela určitě velmi brzo i manipulováni. Ti, co budou vést plánovitou přeměnu společnosti, budou kvalifikovaní a budou vědět, že prosazují věci všeobecně správné, ale potřebují k tomu klid a souhlas. Známými metodami revoluční propagandy si ho nejprv získají, pak ho uměle budou živit a vzápětí vnucovat. Z původní benevolence vznikne znásilňování lidí. Původně osvobození budou sice nezměrně lépe ekonomicky zajištěni, ale též velmi pevně spoutáni. Proto zdůrazňuji ten význam udržovat co nejvíce podmínky chaosu. V něm se vytváří prostor pro spontánní experiment a zkušenost. Chaos ovšem je něco, co každý, kdo chce něco řídit, i pod pretencí, že to řídí k lepšímu, vidí rád ze všeho nejméně a bude vůči jeho nositelům vystupovat brutálně.

Nelze generalizovat jeden případ, ale víte, už jsem o hodně starší, a hodně jsem se naučil z dějin zlikvidovaného Sovětského svazu i snad ještě dramatičtěji zrazené čínské kulturní revoluce. Nejsem, drahá kolegyně, žádný pesimista, ani ontologicky a tedy ani historicky. Ale jsem nucen počítat s tím, s čím bohužel klasický marxismus naprosto nechtěl počítat, že člověk není tvor racionální. Je ovšem schopný učit se. Ale pokud si nespálí pořádně prsty, tak se nepoučí. Víte, že dnes v Číně vzniklo tajné lidové náboženství Mao C-tunga, v němž Mao po smrti na nebesích řídí ohromný průmyslový komplex s rovným odměňováním a sociálním zabezpečením atd.? Vláda to pronásleduje, ale lidi si, jak vidět, velmi velmi rychle uvědomili, co mají dnes za vládu. Díky bohu aspoň za to. A tak nějak asi to může někdy později vypadat všeobecně. Legrace, že ano?”

Neodpovídala, ale viděl jsem, že si o mně myslí, že jsem přece jen pošuk.

„Chcete-li, kolegyně, dejte mne do škatulky k anarchistům. Nic proti tomu nemám. A s anarchisty vy koneckonců jistě ve spolupráci počítáte.”

Jaksi sejí vnitřně ulevilo.

„Dobře -” řekla. „Nerozumím sice dobře vaší argumentaci, domnívám se, že bezprostřední osvobození lidstva se dá uskutečnit, ale hlavní je, že první krok je nám oběma jasný. Bez odstranění kapitalismu se nedá mluvit o ničem. Skoro úplně už zničil celou planetu, zplodil pomalu sedm miliard zbídačelých a je připraven zničit fyzicky i je. Naše informace nás alarmují. Samozřejmě že spolupracujeme s anarchisty, ale jejich prostředky se nám zdají neúčinné. Vám snad ano?”

"Ani mně ne-a proto jsem se za anarchistu taky nedeklaroval.

To jen vám pro ulehčení.”

„Poukázal jste na to, že jste, přirozeně, starší, ale ani my nejsme děti a nepovažujte nás za ukvapené hrrr-revolucionáře. To ale, co se dozvídáme, nasvědčuje prostě tomu, že kapitalismus sám se připravuje na svoje 'konečné řešení' velmi intenzívně a že ho patrně plánuje v průběhu několika málo desítiletí.”

„Možná dřív, daleko dřív, než bychom si mysleli. Nedovedeme si to totiž vůbec ani připustit upřímně řečeno. Ale čím dál se bude věc odkládat, tím bude všecko horší. Souhlasím tedy s tím, že je prostě čas začít se pořádně připravovat, a v tom vám přeju, jak mi jistě věříte, mnoho štěstí. Jsem docela rád, že jsem i já přece jen maličkostí pomohl.”

[Bondy, E. 1998. Týden v tichém městě. Bratislava: PT, pp.27-37]