Domů
Vlastní filosofie
Bondy Egon: Úvaha o eschatologii

klíčová slova

Úvaha o eschatologii - eseje - filosofie -

1.

Brzo na jaře jsem napsal zcela intimní spisek Markétě Machovcové. Z ničeho nic jsem se v něm dostal k eschatologii. Protože dotyčnému spisku nechci dávat velkou publicitu, zopakuji v tomto textu to, co je pro náš předmět důležitější, krátce znovu. Eschatologie mne začala zajímat již před delší dobou. Uvědomil jsem si, že veškerá ontologie má bez eschatologie uříznutou hlavu. Jde o to, abychom si stanovili termíny. Eschatologií nerozumím jednu ze součástí nějakého náboženského učení či náboženského pohledu na svět, ale rozumím tím ontologickou situaci, „v níž se dá žít“. To je eschatologie ve „slabém smyslu“, tj. v tom nejobecnějším, v němž musí být reflektována každou řádnou ontologií. Co si pod eschatologií v „silném slova smyslu“, tj. pod eschatologií náboženskou, představují či přislibují různá náboženství, se mé úvahy nijak nedotýká.

Stav, v němž se dá žít, tj. stav, „v němž to nakonec k něčemu je“, je od stavu, v němž žijeme, vzdálenější než metagalaxie, které dosud ani nevidíme. Stav, v němž žijeme, je takový stav, v němž se žít nedá a který nám skoro úplně zabraňuje vůbec si jen představit stav, v němž se dá žít. Není to pochopitelně teprve stav naší civilizace, je to stav od vzniku života na zemi. A dokonce posledních několik desítek tisíc let je teprve lepších - tím, že jsme schopni poznávat, že žijeme ve stavu, v němž se nedá žít.

Otázka eschatologie souvisí s celou řadou nejzákladnějších ontologických otázek - ne-li vůbec se všemi - a musíme se zastavit u všech, přičemž není ani tak potřeba hledět na soustavnost jako prostě na to, abychom nic vážného neopominuli. Usoustavní se nakonec samo sebou daleko lépe než vrážením věci do nějakého předem vymyšleného systému.

2.

Pro ontologickou (tj. nenáboženskou) eschatologii je nejprve potřeba uvědomit si tolik, že to, co činí eschatologii legitimní, je přiznání eschatologického statutu zlu, tj. přiznat zlu ontologickou reálnost.

Jinak by eschatologie byla fraškou nebo idiocií, nebo buzeranstvím (např. tresty za zlo, které není).

Všechny substanční systémy chápaly a chápou existenci (či vznik) světa jako nutnou, protože existence ontologické substance je podle nich nutná. Bůh nebo hmota, nebo XY, existují nutně, z nich nutně plyne existence (či vznik) světa. Nemůže být, aby Bůh, hmota, ontologická substance někdy nebyly, a existence (či vznik) světa plyne z nich buď věčně, nebo od určitého momentu. Ba většinou filosofie jsou tak bědné, že v nich plyne existence světa jako věčná (a nutná!), a považují to za velký pokrok racionálního ducha oproti „náboženským mýtům“, že byl svět stvořen voluntárním aktem. Tu je nutno předem říci, že museli-li bychom si vybrat, odpovídalo by toto řešení daleko lépe skutečnosti než ono, které dva a půl tisíce let buduje filosofie.

Nutně existující ontologická substance, z níž nutně plyne existence světa, vytváří potom ovšem model, v němž pro reálnou ontologickou existenci zla není místa, neboť v důsledku existence ontologické substance a nutného z ní vyplývání existence světa musí být tento svět nakonec ve svém úhrnu a výsledku nejlepší ze všech možných světů. To je podivuhodná teze, vinoucí se dějinami filosofie jako červená nit lidské blbosti.

Všechny substanční modely se zla koukají zbavit. Theistické a pantheistické modely využívají k tomu teleologie, jež jim umožňuje odvysvětlit existenci zla jako pouhou privaci dobra nebo nutný vehikl k tomu, aby se ještě krásněji uskutečnila krása tohoto světa, dobrota boží a jedinečnost substance. To je velmi nepoctivá hra! Není divu, že pak tito filosofové pořád musejí psát samé theodiceje! Vyplývá to však se železnou logikou z jejich stanoveného východiska, jež jim racionalisticko-theistická pověra nedovoluje překročit, že existence ontologické substance je nutná a z ní plyne svět taky nutně. Jakpak by se v tomto modelu vyjímala reálná existence zla? Jako povážlivý kaz krásy slavné substance, ať Boha, ať přírody apod. Substance, Bůh atd. nemohou být takové, aby z nich plynula ontologická reálnost zla.

Velmi podobně si počíná i filosofický materialismus. Jeho nástrojem je v determinismus přeměněný kauzální nexus. Zlo je tu přiznáno, ale vzápětí zase odinterpretováno podle naivního přesvědčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, které je, ač je to neuvěřitelné, povýšeno v učené podobě na filosofický zákon! I zde nutná existence ontologické substance a z ní nutně plynoucí existence světa dávají vzniknout modelu, v němž tento svět je nakonec nejlepším z možných světů, protože se v takový vyvíjí vývojem, resp. v rovině člověka pokrokem. Sám Marx sice zahořekoval nad krutou nespravedlností, kterou je smrt, ale marxisté si ušili košili z pozitivistického blábolu o pokroku, který vše napravuje, až úplně napraví.

Všem substančním modelům je společné přesvědčení o nutné existenci ontologické substance a z ní nutně plynoucího světa, a v důsledku toho odinterpretovávání reálné existence zla a současně s tím i znevážení reálnosti lidské svobodné vůle, což vše vede k tomu, že eventuální eschatologie se v jejich případě stává zbytečnou fraškou.

Neboť kde není reálnosti zla - nač eschatologie a v čem by spočívala? Není-li svobodné vůle - nač eschatologie a v čem by spočívala?

Eschatologický rozměr, eschatologický prostor, eschatologický čas jsou tu zneváženy, v praxi zbytečné, neplynou z úvahy, nemění nic na věci. V theistických substančních modelech by eschatologie spočívala jen v sebenávratu světa k transcendentní substanci - mýtus předfilosofického stadia myšlení udržující se s neuvěřitelnou houževnatostí přesto, že je logicky a hlavně eticky naprosto vadný (zodpovědnost Boha za utrpení tohoto světa je suspendována: ovšem právě proto je existence zla předem teoreticky odvysvětlena!) - v netheistických substančních modelech je eschatologie buď vůbec popřena, nebo zaměněna za vývoj a pokrok a oddalována v praxi stále ad infinitum, končí vlastně koncem světa. Taky pěkná představa o eschatologii!

A přitom jsme již v předcházejícím našem ontologickém eseji museli konstatovat, že jedině tehdy, jestliže je reálná eschatologie imanentně zakotvena v samé struktuře ontologické reality, je možno odmítnout Buddhovo naučení, že je lepší nebýt než být. Toto naučení je dosud jediným racionálním slovem tváří v tvář skutečnosti zla, ovšem právě slovem vyřčeným z odmítnutí důvěry v existenci eschatologického rozměru ontologična. Toto naučení odmítá evidentní prolhanost theistických odpovědí a přechází mlčením usmrkaný optimismus vývoje a pokroku v jakémkoli balení.

3.

Ontologie, v níž by nemohla být organicky zakotvena eschatologie, ontologie, která by neměla eschatologický rozměr a neviděla eschatologický čas, ontologie, která by postulovala nebo zjistila, že neexistuje eschatologický prostor, a proto eschatologii neměla, by byla ontologií aktivního samozániku, byla by přirozeně korunována aktivním samozánikem alespoň nejvyšších etáží ontologické struktury. Proto se theistické filosofické systémy plným právem za každou cenu snaží eschatologii udržet. Ovšem cena, kterou za to platí, je taková, že se jim to nevyplácí.

Nevyřešitelným problémem všech substančních modelů je už po dva a půl tisíce let otázka zla a otázka svobodné vůle. Stručně řečeno, vposledku se obě otázky odvysvětlovávají a kamuflují. Poctivé řešení v nich substanční modely nepodávají. Proč? Pro jedinou věc, která vznikla v neolitu: pro fatální a famózní představu o nutné existenci ontologické substance - Boha apod. - a z ní nutně vyplývající existence světa.

Obě ony nejzákladnější filosofické otázky jsou zřetelně a pozitivně řešitelné za jediného předpokladu: nenutné existence ontologické reality.

Z možného vzniká možné (jako ontologicky nové); z nutného nevzniká nic (ontologicky nového), protože je v něm již vše obsaženo.

Je to tedy otázka samovzniku ontologické reality, která je klíčem i k reálnému myšlení o eschatologii.

Jak to tedy vypadá s otázkou svobody vůle v nesubstančním modelu, tj. v takovém ontologickém modelu, v němž ontologická realita „samovzniká a se“, jsem psal již dávno v Útěše z ontologie, kde jsem zdůraznil tři vzájemně se podmiňující aspekty vší existence v takovém modelu, jimiž jsou svoboda, riziko a zodpovědnost, kteréžto termíny (přejaté pochopitelně ze světa lidí) mají homologickou korespondenci i ve světě mimo člověka. (Jen se trochu namáhat ji poznat!) Nebudu to opakovat: je očividné, že tam, kde nenutnost, volná hra dialektických sil, hraje určující úlohu, je pro svobodu vůle po čertech větší prostor než tam, kde vládne nutnost, která pochopitelně od svého prazákladu v nutnosti ontologické substance spájí celé universum. Jen tam, kde je nutně daný nejlepší ze všech možných světů, je problémem svoboda vůle. Jakmile tyto pověry substančních metafyziků škrtneme, pak se svobodnou vůlí nejsou žádné filosofické obtíže.

Mnoho jsem již napsal o tom, že představa věčného trvání ontologické substance (Boha apod.) má v sobě daleko víc rozporů a nevysvětlitelností než představa samovzniku. Ani to zde nebudu opakovat. Aseitní jsoucno povstávající samovznikem - a tedy nenutné! - nevzniká, jak už termín praví, z ničeho jiného a od ničeho jiného. Má podmínky svého (nenutného) vzniku samo v sobě a co je mimo ně, je totální absence všech ontologických určení. Jakožto aseitní je samo v sobě zdrojem své vlastní věčnosti, i kdyby „měřitelné zvenčí“ trvalo minutu. Nepředpokládá žádný předpoklad. Tedy ani preexistentní nicotu, ani preexistentní možnost bytí, které by byly jakousi maticí aseitního jsoucna (či aseitních jsoucen, neboť tam, kde jsoucno je „a se“ a nenutně, není možno vyloučit pluralitu takových jsoucen). To zde píšu znovu jen proto, že chci doložit, že nesubstanční model nevylučuje, že aseitní jsoucno, o němž hovoří, může mít i všechny parametry, jež tradičně připisujeme Bohu - otázka to, k níž se chci však vrátit znovu na konci této kratičké úvahy.

Nenutný vznik ontologické reality (který je jádrem nesubstančního ontologického modelu), který nedovoluje úvahu o nutně nejlepším ze všech možných světů, umožňuje však i odpovědět na otázku existence zla tak, že nic nekamuflujeme a neodvysvětlováváme, protože zde můžeme přiznat zlu ontologickou realitu. To je neméně významný krok, než je nekamuflované uznání svobody vůle! A již jsme u eschatologie: jen v případě, že je svobodná vůle a že zlo je ontologicky reálné jakožto zlo (a ne jen privace dobra apod.), má úvaha o eschatologii reálnou podobu a má význam. Protože jen za těchto předpokladů má eschatologie nějaký smysl, může znamenat něco reálného a umožňuje nekamuflovanou možnost upnutí naděje.

4.

Nechci zde zkoumat tzv. otázku „vzniku zla“. Dejme tomu, že je to přirozený projev a důsledek stavu, kdy tento svět není nejlepším ze všech možných světů. Že je to přirozený důsledek a projev toho, že ontologická realita (Bůh apod.) není dokonalá v metafyzickém slova smyslu a že je nedokonaná v ontologickém slova smyslu. Její výbornost záleží však právě v této nedokonanosti, kdy je možno, aby bylo dosahováno kvalitativně nového (vznikání kvalitativně nového nebylo v substančních modelech dost dobře možné, všecko bylo buď teleologicky, nebo deterministicky, nebo dokonce predestinačně „zkalkulováno“). Dejme tomu, že „vznik zla“ je dán prostou volnou hrou dialektických vztahů (a pak by bylo možné jakžtakž uvažovat o tom, že zlé a dobré je asi tak v rovnováze, pokud nepřistoupí subjektivní faktor, který ovšem v rovině lidského rodu tu přistupuje a může mocně tuto rovnováhu vychýlit). Rozhodně však zlo není náš subjektivní výmysl. Nemoc, bolest, násilí, zabíjení, předčasná smrt jsou pohromy v biologickém světě běžné a zdá se mi, že mají svůj ekvivalent i na nižších stupních uspořádanosti. Zlo je objektivní a má ontologický statut.

Jestliže však zde nechci zkoumat otázku „vzniku zla“, musím zkoumat, co a jak s eschatologií. Největší lapsus celých dosavadních dějin filosofie bylo usuzovat z existence tohoto světa na nutnou existenci ontologické substance (Boha apod.) jakožto nutné. To jsou všichni ti první hybatelé, deus sive natura, ale i deus absconditus, Dharma, věčný zákon apod. (Čestnou výjimku tvoří Tao, které není transcendentní nutnou příčinou tohoto světa, ale jeho vlastním přirozeným pohybem, který se odehrává vlastní vnitřní dialektikou bez otázky po tom, zda je ještě něco vůči němu nadřazené a transcendentní; v tom smyslu je nejblíž nesubstančnímu modelu, ale v otázce eschatologie to je model nerozvinutý: tam eschatologický prostor není předpokládán, eschatologický čas není naplňován; Tao zlo neodinterpretovává, ale nivelizuje ho. Odpovídá to starobylým myšlenkovým formám, jež se ve filosofii Tao obrážejí a uchovávají. Dynamismus Tao není transcendentní, jako je dynamismus nesubstančního modelu; v tom nesubstanční model je nepochybným produktem evropské dvouapůltisícileté filosofické tradice.) Je však možno z něčeho usuzovat na eschatologickou možnost? Řekl jsem, že tam, kde je zlo ontologicky reálné, byla by eschatologie něčím reálným, a ne jen pouhým slovem. V Markétě Machovcové jsem se dost obsáhle rozepisoval o tom, že právě sama existence zla jakožto něčeho, s čím to není v pořádku, co má nebýt, co má být překonáno, poukazuje na to, že je tu možnost ho překonat, že „je tu od toho, aby bylo překonáno“ - což je stricto sensu naplňováním eschatologického času či eschatologického rozměru ontologické reality.

Dosažení stavu, v němž se dá žít, tj. v němž stojí za to žít, „v němž to nakonec k něčemu je“, není jen vizí pro člověka, protože to vůbec ani za halíř není otázkou darwinistického a jiného vývoje, a tím méně společensko-vědeckého pokroku. Eschatologický prostor, eschatologický čas znamenají víc, znamenají stav, v němž je dosaženo možnosti žít pro všechno a pro všechny, ne jen pro lidský rod. Je to skutečně v tom symbolu lva ležícího s beránkem. Je však velmi pravděpodobné, že naplňování eschatologického rozměru ontologické reality je víc prací člověka než améby, a jsou-li andělé, ještě víc prací andělů než člověka - tj. úměrně možnostem, jež améba, člověk nebo anděl má. Otázka vize stavu, v němž se dá žít, je snad trochu platonská, jako by kdesi už byly hotové normy, podle nichž se tak bude žít. Asi věru nejsou, a jsou-li, tedy jen jako normy, jichž se můžeme domyslet - ale hlavní rozdíl od platonské tradice je v tom, že chci zdůraznit úlohu lidské aktivity, která věru nespočívá jen v introspekci, kontemplaci a světaodříkání. Ovšem - tak jak jsou smutné výsledky uvedených aktivit (tím, jak málo, pramálo pomohly), tak jsou odstrašující výsledky aktivit světoměničských, v nichž si náš rod zaliboval, nemluvě ovšem vůbec o aktivitách vysloveně záměrně zlých, kterými jsme jako rod přímo obsedováni. Nezbude než přepokorně přiznat, že žádnou pořádnou aktivitu zatím neumíme vyvíjet. Ale chtěl bych důrazně říci: v každém živoucím tvoru je ona touha po stavu, v němž se dá žít - a v každém člověku je vědomá: to už je hodně!

Eschatologický čas je předaleký, apokalyptická budoucnost je víc než blízká. Ale eschatologie je ontologická dimenze (skoro už jsem chtěl říci disciplína), a ne pokleslý gnosticismus, jako je futurologie, byť princetonská. Eschatologický rozměr je transcendentální rozměr naší reality. Tím ale je její vlastní hnací silou! Přinejmenším hnací silou lidské reality! Tam, kde zlo je ideologicky nivelizováno, nebo dokonce odvysvětlováváno, ba až převysvětlováváno (substanční modely ontologie), vytrácí se tato hnací síla zcela reálně! Jen tam je silná dynamika, kde se o zlu ví a kde se zlo - třeba pojaté jako hřích - aktivně chce odstraňovat! Zlo, hřích - jako porušení stavu věcí, a ne jen jako privace dobra anebo piedestal dobra. V křesťanské tradici - tj. v naší tradici - byl svár mezi tendencemi odinterpretovat zlo v zájmu větší slávy boží a uznat zlo jako plnou realitu vždy velmi silný a živý. Budeme-li schopni uznat, že nepotřebujeme zlo odinterpretovávat pro větší slávu boží, ale že pro naplnění eschatologického času máme něco dělat, a poučíme-li se (dříve nebo později) z nejtrpčích zkušeností, že to „něco dělat“ není šestá vědeckoprůmyslová revoluce, učinili jsme ohromný krok kupředu.

5.

O výše naznačených věcech jsem psal obšírněji v Markétě M., ale myslím si, že pro filosofického čtenáře stačí i těch pár náznaků zde. Eschatologický rozměr ontologické reality je zakotven v její struktuře tak, že je tu možnost překonávání zla. Kdyby tato možnost tu nebyla - a je možno představit si svět, v němž by ani tato možnost nebyla -, nemohli bychom na eschatologický rozměr a eschatologický čas usuzovat. Snažil jsem se tu psát, aby to bylo studené jako psí čumák. Ale nakonec se nemůžeme při našem předmětu vyhnout věcem, které v kontextu filosofické úvahy jsou povážlivé. Škrtáme-li co nejrozhodněji záměnu eschatologie a vývoje či pokroku, jsme-li skeptičtí vůči čistě soukromým aktivitám od dobrých skutků konání až po jógu, pak nám nezbývá než říci, že přibližování a nástup eschatologického času se dějí jaksi nad naše zásluhy, tj. prostě řečeno gratis - milostí. Je pozoruhodné, že se v tomto ohledu můžeme odvolat na zkušenosti, když už rozum by pochyboval, neboť v mnoha případech vidíme nebo sami zakoušíme onen opak „lsti absolutního ducha“, jímž je milost. „Lest absolutního ducha“ i milost jsou stejně málo prozkoumány, ale stejně často se vyskytují, a poznáváme je alespoň zpětně. „Lest absolutního ducha“ je projevem komplexní dialektiky ve vztazích mezi věcmi, resp. jednáními, a mohla by být matematicky či kyberneticky modelovatelná, i když nikdy nebude moci být absolutně zkalkulovatelná; je to v podstatě důsledek „přepísknutí“, jež jsme nepostřehli nebo nedokázali mu zabránit. Tao dokáže vysvětlit a přivést k porozumění tuto specifickou dialektickou zákonitost i bez pomoci počítačů. „Lest Absolutního ducha“ je jaksi výrazem řádu spravedlnosti, v němž přese vše, jak to se světem vypadá, žijeme, a je dobrý pocit vědět, že funguje, i když může být a bývá i trestem pro každého z nás. Je však něco podobného i řád milosti?

Jelikož odpověď na tuto otázku se dosud neodvážím podat, chci provést pouze následující úvahu:

Síť dialektických vztahů v rámci samovzniklé ontologické reality, tak jak se v průběhu času vytvořila, komplexní strukturovanost ontologické reality, která se v prvé řadě projevuje tím, že samovzniklá ontologická realita je negentropická - id est živá v nejhlubším, nejobecnějším a nejstriktnějším slova smyslu -, nás může vést k uvážení, že toto specifické jsoucno se může projevovat v úhrnu svého působení, i dokonce v jednotlivých případech jako theomorfní. On pánbůh theistických systémů taky nijak moc extra nejedná a nezasahuje tak, aby to každý blbec viděl; jak známo spíš jen ostrovtipem theologové shledávají dohromady projevy jeho působení a dá jim pěknou práci je interpretovat od potopy až po Osvětim. A přece mají oprávnění poukazovat na to, že jsme v rukou božích, poněvadž tu nepopíratelně funguje „lest absolutního ducha“ - tj. řád spravedlnosti - a dodejme, právě i milost.

Předpoklad, že negentropická ontologická realita s tak vysokou úrovní strukturálních vztahů, že je nikdy ani nebude možno modelovat, nabývá theomorfní charakter, působí theomorfně, je filosoficky držitelný.

To říkáme proto, aby bylo vidět, že my atheisté nemusíme ještě ztrácet všechnu naději.

A je možno brát toto theomorfní projevování se až po znalost partikulárií.

Jednodušší by byl možná model s Bohem. Sebestvořivší Bůh, který tvoří svět voluntárně, id est nenutně, a tedy ne jako nejlepší ze všech možných světů, drží osud světa ve své ruce, drží svou ruku nad námi, svou rukou pomáhá - ale nebuzeruje.

V obou případech je eschatologický rozměr zakotven v ontologické realitě, ale nástup eschatologického času je nenutný, je otázkou souhry naší upřímné prosby (činy projevené) a řádu milosti, který překlenuje nedostatečnost našich skutků ve směru od ontologické reality k nám.

Je však otázka, jestli model s Bohem, přestože je citu bližší, není méně náročný.

Ontologická realita, která se stává (stále více, řekněme) theomorfní, jaksi více vyžaduje naší spolupráce, je v ní pro naši součinnost více místa, a tím svoboda, riziko a zodpovědnost jsou nesuspendovatelnými ontologickými kategoriemi. Bylo by třeba hluboce se zamyslet nad kategorií Boha, abychom zjistili, do jaké míry i v tomto případě je legitimní mluvit o naší součinnosti - jinak bychom se mohli vrátit se vším všudy k předfilosofickému mýtu.

6.

Ještě malou poznámku!

Eschatologický čas není ovšem čas „postmortální“. Teorie ontologického pole, jak jsem ji vyjádřil dříve, se s ním netluče. Teorie ontologického pole pouze říká, že nic není anihilováno, protože ontologické pole znamená neustálou synchronnost v rámci celé ontologické reality. Co je obsahem této synchronnosti, nejsou žádné ráje s huriskami ani s bódhisattvy, nýbrž skutečnost našeho světa jakým byl a je (a bude). Je tam tedy v podstatě tentýž bordel jako tady, jen je tam pochopitelně, při „věčném“ trvání ontologického pole, další šance žít a opravovat, co jsme udělali chybně. Nejsou tam absolutní odměny a tresty, chvíli tam trvá, než Hitler přestane být Hitlerem (ale nechtěl bych jím tam být), a naopak sv. Alois se tam může dostat ke škobrtnutí. Není to panoptikum mrtvol, ale živoucí svět, v němž pokračujeme dál ve svých podstatných vztazích (a vstupujeme do dalších). Je teoreticky možný předpoklad dosažení průniku elektromagnetického pole, v němž žijeme, a ontologického pole, které není nikde jinde než v rozmezí téže ontologické reality, která vytváří elektromagnetické pole. Dosažení takového průniku je možné jak ze strany ontologického pole, tak ze strany elektromagnetického pole. Dosažení tohoto průniku z naší strany by bylo největší „vědeckotechnickou“ revolucí, kterou si je možno představit - poznali bychom de visu vše minulé a viděli bychom, jak vše minulé žije dále nově - a přece by to nikterak nebylo dosažení eschatologického rozměru a času.

Eschatologický čas je stav, v němž se dá žít, v němž stojí za to žít, v němž to k něčemu je - a to pro vše, co je v universu - a to znamená i pro to, co trvá v ontologickém poli. Tedy ne jen pro lidstvo - to je rozdíl od sebevětších dosažení vědeckotechnického pokroku.

Tento čas je možno anticipovat srdcem i životem, ale jeho realizace je „sestoupení“, které odvisí od „řádu milosti“, o němž, jak jsem doznal, nic nevím, alespoň ve stejné míře jako od naší upřímnosti. Důležité však je, že v aktivitě obracející se proti zlu můžeme zjišťovat, že eschatologický rozměr je - nebo alespoň může být - zakotven v samé struktuře ontologična. Bez eschatologie, jak jsem už řekl, veškerá ontologie má uříznutou hlavu. Jsou zla horší než zvířecké zabíjení a násilí a než nemoc a smrt. Třeba zlo nepřipravenosti najít a uchopit skutečný smysl života, a tudíž neschopnost pochopit pravou skutečnost ontologična, která vede k drásavým vnitřním tragédiím. To je zlo velmi veliké a souvisí s „porušeností“, jejímž projevem je zlo („hřích“) více než nemoc a smrt. Přitom chci zdůraznit realitu eschatologického času, který je tím, co má přijít, a jejž ve svém osobním životě neuskutečňujeme, jen anticipujeme - a nanejvýš spolupřipravujeme. Zde se otevírá další velká otázka, do jaké míry jej spolupřipravujeme i utrpením. Utrpení, když má charakter katarze, není tu zřejmě pro nic za nic, to může vidět i racionalistický, atheistický filosof.

6. července 1979