Domů
Vlastní filosofie
Egon Bondy: Nesubstanční atheismus a nesubstanční theismus

klíčová slova

atheismus - Bůh - filosofie - theismus - nesubstanční ontologie - eseje -

1.

Už jsem dříve psal, že patrně žijeme na prahu osové doby, která zatím, zdá se, doléhá na lidstvo potřetí: poprvé v období počátku tzv. neolitické revoluce (užívám tento ustálený odborný termín přes jeho určitou nepřesnost), podruhé v oné Jaspersem identifikované době kolem 6. st. př. n. l. a potřetí dnes. V těchto dobách se zřejmě měnívá vše - staré je nutno opustit a vzniká spousta nového, a to ve všech oblastech lidského života, od sexuálních 'patterns' přes umělecké cítění až po filosofii. K filosofii přistupuje v dnešní době ještě teologie, která v předcházejících dvou osových dobách ještě nebyla na světě. A ovšem teologie není všesvětový jev. Mají ji ve striktním slova smyslu jen náboženství vzešlá z biblické tradice - judaismus, křesťanství a islám. V indické oblasti existuje jen náboženská filosofie a ve východoasijské oblasti ani mahájánový buddhismus nezná teologii v pravém slova smyslu, tím méně ji znají např. taoismus či konfucianismus. To jen k poznamenání na začátek.

Chci se zde zabývat některými problémy, jež evidentně dozrály k řešení, a nechci přitom zbytečně opakovat, co už jsem napsal - to nemám ve zvyku a odkazuji laskavého čtenáře na své dřívější práce. Dnes se mi jeví být Útěcha z ontologie nepochybně klíčovým dílem pro nesubstanční pojetí skutečnosti, avšak pohled na celou problematiku se mi od té doby do té míry prohloubil, že je skutečně jen tím klíčem, uvedením do nových pohledů. V Juliiných otázkách jsem odkryl celou jednu obrovskou a zásadní problematiku, kterou už nikdo nebude moci přejít, ať s mým řešením souhlasí, či nikoli, to není přece to nejdůležitější, v dalších esejích jsem nejrůznější aspekty nesubstančního modelu dále prohluboval, často k svému vlastnímu údivu.

V Útěše z ontologie pro mě teismus jednoduše padl s vyřízením substančního ontologického modelu. V pozdějších desetiletích jsem stále více cítil jeho magickou přitažlivost a zakusil jsem řadu vnitřních evidencí, v Úvaze o eschatologii jsem konečně opět nalezl pro sebe osvobození, když jsem dospěl k závěru, že vysoká prostrukturovanost ontologické reality jí dovoluje, že může být prostým člověkem (a to jsme všichni) chápána neuvědoměle jako teomorfní - ba že dokonce může skutečně teomorfně (tedy jako jakýsi quasi-bůh) působit, vystupovat, 'jednat'. Na tomto předpokladu není nic divného, stačí prostá úvaha, aby nám pochopení takového stavu věcí došlo. Prosím však i pochybujícího čtenáře, aby na chvíli sledoval mou úvahu s benevolencí a sine ira et studio. Chceme-li dospět k plody nesoucímu poznání v této osové době, musíme projít delší cestou uvažování, která nás může vést netradičním terénem.

Zde je namístě říci, že veškerá substanční filosofie (a to je prakticky skoro všechna, kterou dosud máme) od svého vzniku dodnes a kdekoli na světě byla tradičně - a přímo genuinně - ateistická. Rovnou řeknu, že tím lepším případem byli otevření materialisté. S těmi ostatními je to daleko nepříjemnější. Jakkoli sebevíce těchto filosofů se vždy ostentativně stavělo věřícími a třeba i jimi chtěli být, logika metafyzického substančního uvažování vedla vždy jen k metafyzickému 'bohu filosofů' - inertní stvůře (ještě jakž takž snesitelné u Platóna, Aristotela či deistů, naprosto neúnosné u teistických filosofů indických od upanišad až po Šankaru), která nemá a ex definitionis nemůže mít nic společného se 'živým bohem' náboženského citu, se skutečným bohem, jakého musejí hájit teisté, nechtějí-li uložit teismus do hrobu. Nelze najít ani půl tuctu filosofů první kvality, kteří by byli jiní. A onen metafyzický 'bůh filosofů' je ovšem stvůra zcela nepotřebná. Materialisté všech dob to měli vždy velice snadné, dokázat, že bez této metafyzické stvůry klape všecko zcela dokonale taky. Neúprosná logika vedla k metafyzickému bohu. Jeho dokonalost, absolutní dokonalost, znamená v posledku jeho absolutní inerci a to znamená jeho smrt. Křesťanství si špatně posloužilo řeckou filosofií, když si ji chtělo adaptovat pro vlastní cíle. Bylo dosaženo pravého opaku. Duch substanční filosofie začal hubit a v mnoha případech přímo zahubil teologii samu. Jinou věcí je, že z konfrontace biblické tradice křesťanství a ducha řecké filosofie vznikla moderní Evropa se svou vědou a technikou, islám, který nejprve řeckou filosofii recipoval, ale brzy ji z teologických důvodů zavrhl, nezmohl se pak v dějinách už na nic. Důležitost toho, aby vedle sebe mohl existovat teismus a ateismus, teologie a filosofie, byť to bylo dosud jen v rovině substančního pohledu na svět, jeví se mi být zřejmá. Daleko, neskonale lepší situace pak vzniká v rovině nesubstančního pohledu na svět. Když v Indii upanišadoví mystikové došli až k absolutně dokonalému brahmanu (a ještě ke všemu ho plně identifikovali s átmanem), odpovědí v následující generaci byl naprosto všeobecný ateismus, protože tento absolutní bůh se nedal držet - byl úplně zbytečný, neměl co říci lidem a lidé neměli co říci jemu. Bůh substančních filosofů či bůh upanišadové mystiky se nehýbá, nemění, nevnímá, nestará se, neřídí, neurčuje, často ani nemyslí, nemá rozum, nemá vůli, nemá cit, je to balvan, monstrum, bez něhož se všecko krásně obejde. V nejlepším případě uvede svět do pohybu - tajemným způsobem nevyplývajícím z jeho vlastností - a to je vše. Nijak už na nás nepůsobí, že v období nadvlády primitivní fundamentální teologie byl tento bůh filosofů a mystiků tradován mezi zasvěcenci jako 'to pravé arkánum', nebo sváděl k různým heretickým hnutím. Ilustrace v tomto případě jsou nejfrapantnější v islámském středověku, ale opět i v Indii a Evropě.

Substanční filosofie byla v lepším případě - protože to bylo poctivé - materialistická a ateistická, v horším případě vedla k 'bohu filosofů', jenž je smrtí náboženství a živého boha.

Člověk je svou přirozeností tupec. Tak se mi stalo, že ačkoli jsem vyložil nesubstanční pohled na skutečnost již před dvaceti lety, do včerejška jsem stále žil v přesvědčení, že ateismus je jediným správným výsledkem veškerého filosofování, tedy i nesubstančního, a neuvědomil jsem si tu do očí bijící skutečnost, že nesubstanční filosofie nevede logicky k 'bohu filosofů' a že tudíž ani ateismus (tak, jak jsem o něm hovořil výše, tj. ve spektru od skutečně poctivého ateismu materialistů až po metafyzického 'boha filosofů') není její jediná a nutná logická konsekvence. Nyní mi konečně došla ta úžasná věc, že v nesubstanční filosofii je naprosto stejně místa pro ateismus jako pro teismus, že tu konečně nemusí platit, že filosofie je genuinně ateistická. A tím jsem asi udělal druhý největší objev svého života. Je to Kolumbovo vejce - jakmile je to tu, všichni řeknou, že je to přece samozřejmé. Ale dosud to neřekl nikdo. To neříkám z marnivosti, ale jen proto, aby bylo vidět, že to byla fuška, která zrála dvacet let. Nesubstanční filosofie je otevřená pro teismus, živý bůh může být v nesubstanční filosofii plným právem doma. To neznamená zajisté, že je vyloučen ateismus, to jistě nechceme, ale nesubstanční filosofie nevede k nutnému stanovisku debilního ateismu - jímž je právě i 'bůh filosofů'. Jen tu pro ateismus budou platné jiné důvody - protože žádné logické domýšlení nesubstančního pohledu na svět nevede k ateismu - resp. k 'bohu filosofů' - nutně. Důvody zde budou nikoli logické, metafyzické povahy, ale spíše ryze existenciální. Platným důvodem bude, že prostě nemohu uvěřit ani se rozhodnout pro teismus, že se rozhoduji uvědoměle pro svět bez boha. To je ovšem stanovisko eticky validní a není možno ho snižovat. I teologové si na půdě nesubstančního vidění světa budou muset najít jinou argumentaci a jiný přístup k nesubstančnímu ateismu.

V nesubstančním pojetí světa stojí ateismus i teismus - event. filosofie a teologie - před celou řadou základních otázek, které jim oběma jsou společné, o něž jim oběma jde.

Přiznávám, že to je pro mne nová situace, kterou se mi nepodaří zvládnout z jedné vody načisto. Ale úkol to jistě není neřešitelný, jen si musíme zvyknout, že chtě nechtě postupujeme společně ruku v ruce, a ne neustále proti sobě. I v nesubstančním vidění světa filosofie a teologie si zachovávají svá specifika a ateismus je stejně možný jako teismus. Otázky, před nimiž stojíme společně, jsou odmítnutí substančního pojetí a nalezení základů nesubstančního pojetí. Ateismus a teismus nemůžeme už chápat jako kontradiktorní, ale jako komplementární dvě stránky lidského pojímání skutečnosti. Tyto dvě stránky neznamenají schizofrenní rozštěp, ale dialektické napětí. Není a nikdy nebude možno toto dialektické napětí chtít suspendovat, odstranit ho. Odstranil by se tak nepochybně základní předpoklad pohybu poznání vpřed. Ostatně je už dost zkušeností s výsledky praxe ideologií, které chtěly či chtějí být absolutně monopolní. V nové situaci, v níž se v nesubstančním vidění světa ocitáme, není funkční vést ani dva monology. Ani nebude platit, že v dialogu chci vlastně za každou cenu přivést svého partnera k opuštění jeho stanoviska a k přijetí stanoviska mého. Plodnost kontaktu se určí tím, čím víc mi partner v dialogu pomůže ještě lépe, hlouběji a správněji poznat a artikulovat moje vlastní stanovisko a vice versa, neboť jen tak je pozitivní obohacení na obou stranách a oba partneři se dostávají společně dál. Nezeje mezi námi žádná nepřeklenutelná propast. Jde nám o totéž a patrně ve většině bodů se můžeme shodnout bez obtíží. V těch bodech, v nichž se neshodneme, musíme si vážit toho, že jsou ještě také jiné heuristické přístupy k řešeným a dosud nevyřešeným problémům, protože to dává větší naději na úspěch. Být v neustálém plodném kontaktu a neuzavírat se znamená nejen nutnost vzájemné úcty a lásky, ale i trpělivost tam, kde partner si nutně musí artikulovat řadu otázek, jež např. mne nezajímají - jako třeba mne Nový zákon a mé partnery třeba cokoli jiného u mne. Musíme si být stále plně vědomi, že věk metafyzické antinomie ateismus-teismus přestal a že hádáme-li se, tedy je to proto, že chceme společně dál a každý to zkoušíme, jak nejlíp umíme. Pravda není přece už uzavřena. Tradičním militantům na obou stranách to bude nezvyklá situace a budou pořád v skrytu duše intolerantní. Ale časem se zcela určitě vypěstuje v lidech nový pocit vzájemné sounáležitosti. Jen tak budeme moci postupovat bezpečněji ve světě, v kterém jsme si svou blbostí a agresivitou vytvořili pro sebe tolik smrtelných nebezpečí.

Je přirozené, že když jsem ateista, tak pod pojmem teismus nechápu jen jedno z mnoha set existujících a existovavších náboženství, ale teistickou koncepci obecně. Na druhé straně ovšem jsem Evropan, a to, co mne může nejbezprostředněji oslovit, je biblická tradice. Chci ale upozornit na to, že už jsme ve věku, kdy si nevystačíme jen s evropskou tradicí a musíme stále více brát v úvahu - a tedy i dobře znát - mimoevropské myšlenkové koncepce: mně osobně seznámení se s nimi bylo velice k užitku. Tolik na úvod.

2.

I švec se má držet svého kopyta, a proto začnu své úvahy po svém, tj. jako ateista. Jednou z hlavních kategorií nesubstančního ateismu je kategorie ontologické reality. Ontologická realita je prostě a zřetelně řečeno úhrn všeho, co je (event. bylo a bude). Je vždy v plném rozsahu sama se sebou identická - což se nám později ukáže být důležitým - a je to vždy - tzn. 'od samého počátku' - struktura. Vůči ontologické realitě není nic vnějšího ani nic 'předchozího'. Přitom není ontologická realita ani věčná - povstává (nenutným) samovznikem - ani absolutní v metafyzickém slova smyslu. Metafyzicky absolutní, 'nejdokonalejší, a proto nejvyšší realita' vede jedním krokem k tezím o jednotě subjektu a objektu a dalším substančním konsekvencím, které vedou k logickému závěru o inertním charakteru této nejdokonalejší a absolutní reality. Toto pojetí, jež reprezentuje v Evropě např. Anselmův tzv. ontologický důkaz a v Indii - jeden za všechny - Šankara, není vyvraceno jen kantovským poukazem na rozdíl mezi sto tolary v kapse a sto tolary v hlavě, ale hlavně právě tou inercí. Nejzazším způsobem dokonalá a absolutní realita lahodí mysli naivních lidí, kteří si myslí, nač nepřišli, ale je smrtí jak filosofie, tak náboženství, tak světa vůbec. Kdybychom vůbec potřebovali nebo chtěli mluvit o nějaké dokonalosti, o skutečné dokonalosti ontologické reality, pak bychom ji právě naopak museli vidět v její neabsolutnosti, v tom, že je stále nedokonalá ve smyslu své nedokonanosti, že má pořád před sebou budoucnost stále novou, nepředurčenou, nespočítanou, a možnost stále nového pohybu a změny. Takovému pohledu kategorie ontologické reality v nesubstanční filosofii (nesubstanční ateistické filosofii) plně vyhovuje. Zbývá otázka po její věčnosti, v níž bývá naivně viděn ten nejzákladnější atribut vší dokonalosti. My naopak říkáme, že věčná není, že v tom je její přednost, že věčná vůbec ani být nemůže, že je nutně omezena ve svém směru do minulosti, i když může být do nekonečna otevřená ve směru do budoucnosti. Tím se dostáváme k samovzniku a k celé řadě problémů a filosofických kategorií, které s ním souvisejí a pomáhají nám ho osvětlit.

Zažili jsme více než jedno století houževnatých snah vypracovat vědeckou filosofii, resp. udělat z filosofie exaktní vědu. Nepočítám-li ani osvícence, máme tu pěknou řádku takových pokusů od Comta přes Marxe, Engelse a Lenina až po logické pozitivisty a fenomenology. Tolik drezírování by zabilo i koně, ale filosofie kupodivu přesto dál žije a hodlá i znova rozkvétat, ačkoli všechny uvedené pokusy bědně selhaly. Je nutno opět jednou jasně říci, že tzv. vědecká filosofie či filosofie jako exaktní věda je prostě nesmysl, contradictio in adjecto. Filosofie má jiné starosti než si hrát na vědu. Jejím posláním bylo, je a bude otevírat stále nové pohledy na tutéž jedinou věc, jíž je skutečnost ve svém úhrnu a ve svých strukturálních vztazích. Filosofie nesvede dokázat ani to, že jsme, natož něco detailnějšího - a nemusí jí to vadit. Na důkazy jsou tu exaktní vědy a víme, že jejich důkazy se snadno a rychle mění. Filosofie zkoumá důsledky, jež plynou z určitých možných stanovisek a hodnotí je v podstatě podle toho, jak vyhovují niterným potřebám člověka v té které historické době. I substanční filosofie měla v době svého vzniku ohromné oprávnění, poněvadž vysvětlovala skutečnost tak, jak toho cítil potřebu člověk oné epochy. Zajišťovala mu ontologické a etické zakotvení ve skutečnosti, a tím splnila nejlépe svoji úlohu. Není žádnou úhonou na kráse filosofie, že jednou tvrdí filosofové to a později ono a tak dál - jako by exaktní vědy dělaly jinak - cena filosofie není v tom, že přináší definitivní pravdy, ale že přináší stále nové a nové pohledy, vrhá stále nové reflektory na skutečnost, a že umožňuje člověku zakotvení jistoty v proudu měnící se a přitom stále téže skutečnosti. A proto ani to, co zde budu nyní psát, nepodepírám žádným fyzikálním či jiným důkazem, ale je to výsledkem úvahy nad tím, co dnes člověk nutně požaduje, aby mohl žít a cítit se jako člověk. Že výsledky této úvahy musejí být nové, je evidentní, neboť vše se změnilo kolem člověka. Víme o světě věci, které v 6.st.př.n.l. známy nebyly a nikdo si je ani nedovedl představit a na něž tedy nebylo nutno reagovat. Žijeme v podmínkách, které přivozují hluboké otřesení nad intencemi i perspektivami lidského rodu, tedy v situaci, jaká také v 6. st. př. n. l. nebyla. Na nic z toho substanční model už nestačí. Musíme uvažovat nově a pokročíme tak opět o kousek na cestě. Neboť návrat nikdy není, vždycky je jenom cesta do budoucna.

Vycházel jsem od počátku ve své ontologii z axiologických kritérií, a tento postup se ukázal velmi heuristický - dovedl mne až k teorii o 'ontologickém poli' a k pochopení možnosti objektivního ontologického zakotvení eschatologického rozměru jsoucna stejně jako kategorie milosti aj. Neříkal jsem nikdy 'že něco je', ale říkal jsem, jaké jsou konsekvence v tom kterém případě, jaký model vyplývá z těch a těch premis a v čem takový daný model rezultuje, a ukazoval jsem, jak které postuláty a závěry, jež činíme, vyžadují takový či onaký model. Axiologické východisko mi umožňuje poznat substanční ontologii jako zdroj etického determinismu nebo teleologie jako jeho zrcadlového odrazu. Ani jedno, ani druhé nám neotevírá oči k lepšímu poznání a pochopení skutečnosti, ani jedno, ani druhé nám nepomáhá orientovat se v ní. Axiologicky klademe jednotu svobody, zodpovědnosti a rizika za východisko úvahy, která nám má otevřít nové a hlubší aspekty skutečnosti. V tom spolu v nesubstanční filosofii souhlasí ateismus a teismus. A v tom také je perspektiva nesubstančního vidění světa. Jelikož však se filosofie nevyčerpává axiologií, musíme pro naše nové vidění hledat i vyjádření v kategoriích ontologických. Ontologické kategorie jsou pak vždy apelem na exaktní vědy, aby je vážně zkoumaly a ověřovaly, byť se tak neděje přes noc. Ontologické kategorie jsou vždycky výzvou všem exaktním vědám, a to výzvou partnerskou, nikoli nějakým reglementem. Exaktní vědy mají dost času je vyzkoušet a filosofie má taky dost času, aby mohla čekat. Neváže se na bezprostřední ověření.

První z těchto kategorií, jež klademe, je jak známo samovznik. Samovznik souvisí úzce s otázkou negentropie (anti-entropie), a ta opět s otázkou po formě pohybu skutečnosti: vyplývá pak, že forma tohoto pohybu je teleonomická.

Věčnost jakožto nepovstalost je jen v čase rozprostřená entropie. V ní skutečně by mohlo bytovat substanční metafyzické absolutno, které se buď vůbec nehýbe, nebo nanejvýš v sebeuzavřeném kruhu, a neprodukuje nic ontologicky nového, jen svou vlastní fenomenalitu, své jevení se. Samovznik implikuje a zaručuje možnost a skutečnost dalšího povstání ontologicky nového. Kdyby skutečnost - ontologická realita - povstalá samovznikem podléhala zákonu entropie, měla by i svůj konec. Tento předpoklad však není nutný. Je možné modelovat úvahu, že samovzniklá ontologická realita nepodléhá zákonu entropie, nýbrž že dokonce zcela naopak se chová negentropicky. Jak už jsem řekl, filosofie to nemůže podložit fyzikálním důkazem, ale má právo tento model zkoumat.

V samovzniklém a negentropickém modelu ontologické reality je axiomatickým předpokladem jedině samovznik sám, ale i o něm předpokládáme, že je opakovatelný a vskutku se též opakující, že není jedinečnou záležitostí tohoto našeho universa. (To je však bod, v němž je možná diskuse s těmi, kteří by z teologických důvodů nechtěli uznat pluralitu 'stvořitelských Bohů', jak ji byl ochoten uznat už Ockham, který dokázal vidět za roh jako málokdo.) Že však se samovzniklá ontologická realita chová negentropicky, není třeba postulovat jako nezbadatelné tajemství: vyplývá to dost zřetelně, jakmile si uvědomíme, že samovznik není žádný impetus dodaný ontologické realitě zvenčí. Ontologická realita nebyla stvořena ani uvedena do pohybu nějakým prvním hybatelem, nýbrž samovznikla. To znamená, a) že samovznikla už jako struktura, v podobě struktury, byla hned při samovzniku strukturovaná, a b) že je 'energeticky' vždy identická sama se sebou, že jí energie 'neubývá', že není ani předpokladatelný spád energetického napětí od maxima k nule.

Samovznik se manifestuje jako struktura, protože jinak se manifestovat ani nemůže: samovznik není nic mystického, ale je okamžitě realitou a je v ní plně inkarnován, což opět znamená, že tato realita musí být strukturovaná, neboť jinde než ve struktuře se manifestovat ani vázat energie samovzniku nemůže. Samovznik neznamená, že vzniklo věčné dynamo, uterus, Ungrund, Abgrund atd., věčné dynamo, které trvá teď jako takové a stále pohání procesy ontologické reality, jež se procesuje od bezstrukturní podoby jakéhosi 'fyzikálního bodu' ke strukturálnímu uspořádání. Samovznik znamená, že veškerá energie je už inkarnována a vázána v prvním okamžiku ontologické reality plně a s ní též plně prochází všemi fázemi jejího pohybu, vždy plně identická s daným stavem struktury ontologické reality a jejího rozvoje. Nezbývá žádné dynamo, žádný Abgrund, v pozadí nebo v základě ontologické reality. Ontologická realita se proměňuje, strukturuje stále dál, vždy plně, i když podle zákonitostí, které uchovávají do určité etapy pohybu určitý substrát, na němž vyšší strukturace staví, až už i tento substrát bude strukturálně přeměněn v další fázi proměňování se ontologické reality.

Samovzniklá ontologická realita není tedy stále postrkována jako neživý mechanismus nebo není natažena jako hodinový stroj, ale hýbe se sama, jakoby skutečně živá - ve vyšší ovšem rovině než je život biologický. To je velice důležitý bod naší úvahy. Ontologická realita samovzniklá jakožto struktura - protože energie se nemůže manifestovat a vázat nikdy jinak než ve strukturálních vztazích, v napětí, které umožňují právě jen strukturální vztahy, byť by šlo o strukturu pouhé polarity - se pohybuje neustále jako celek, z něhož nemůže - nemá kam! - zmizet, zaniknout, vyčerpat se či 'zůstat vzadu': a pak není důvodu předpokládat, že by tato ontologická realita spěla energeticky od maxima k nule. Spíše se dá naopak předpokládat, že každá struktura, jsouc akumulovanou energií, energetické napětí ještě potencuje a má 'spád' ke strukturaci ještě hlubší, která znamená zase vyšší akumulaci energie. Tou je právě negentropie - jak je každému jasno. Prokazují-li již biologové, že biologický systém je negentropický (či aspoň že není uzavřený), není třeba se lekat, že i universum je negentropické. Je třeba velmi vážně vzít v úvahu to, že co je nevyhovující pro fyzikální podmínky, může být vyhovující pro ontologické podmínky. Ontologie není zaměnitelná s fyzikou, stejně jako s ní není zaměnitelná teologie. O ontologické skutečnosti víme zatím pořád méně než nic (tj. tak zvaně vědecky), ale to víme, že to není fyzikální skutečnost, že je něco víc nebo prostě něco jiného. Nám známé fyzikální zákony nedokáží pomalu udržet ani integritu toho malého výseku universa, jejž poznáváme, ať už směrem dolů k částicím, ať směrem vzhůru k metagalaxiím. Fyzikalismus se rychle prokázal neadekvátním k vysvětlení skutečnosti. I pouhé poznání o existenci rychlostí vyšších než rychlost světla je již za dveřmi. Odtud začne být i v kosmologii otázka druhého zákona termodynamického víc než prekérní.

Nemohu pochybovat o tom, že i pro teismus (even.teologii) jsou v tomto pohledu na skutečnost dány větší možnosti než v pohledu substančním. A nemohu si odpustit ani historicko-filosofickou poznámku, že prvním - a na dlouho jediným - filosofickým učením, které tuto situaci správně vytušovalo, bylo učení Lao-c'a, u nějž TAO „upotřebováváním přibývá” - oproti zákonitostem fyzikálním, kdy vždycky všeho upotřebováváním ubývá. Model skutečnosti, která ontologicky roste, stále hlouběji se strukturuje (neboť nejde zajisté o žádný růst v prostoru, jenž je pro ontologickou realitu vždy s ní samou v tom kterém stadiu identický, neboť nemůže být - stejně jako čas - nikde mimo ni), tedy model negentropické skutečnosti rozhodně umožňuje daleko lépe uplatnit to, co dnes cítíme jako jedinou záchranu před běsy, které jsme sami vyvolali, tj. zodpovědnost ve svobodě a riziku.

3.

Pro nesubstanční teismus sebestvořivší bůh nemůže být problémem, je to snad jen nezvyklé. Musíme si být vědomi, jaké vše živé likvidující absurdity plynuly ze substančního pojetí věčného absolutního boha. To, co je na koncepci sebestvořivšího boha nezvyklé, bude muset teoretická teologie propracovat, pro živé náboženské cítění tu není žádných zásadních překážek. Teisté to pak dokonce mají snazší než ateisté, neboť to, že pro boha nepadá v úvahu entropie, je jasné. Je-li v teismu nejvyšší kategorií bůh, a nikoli ontologická realita, neznamená to nutně, že bůh universum buzeruje, že mu předepsal deterministický nebo teologický pohyb. Bůh v nesubstančním pojetí skutečnosti je bůh skutečně živý a žijící: jeho sebestvořením samovznikla i ontologická realita, i když dobře chápeme, že to neimplikuje panteismus - tomuto nebezpečí se dokázal vyhnout už Eriugena stejně jako řada myslitelů indických. Bůh je vždy plně inkarnovaným životem ontologické reality a nebuzeruje ji, ale neustále ji vyzývá k životu. Ontologická realita v nesubstančním ateismu vypadá i vystupuje teomorfně, ale není to bůh, je to jen 'jakoby-bůh'. V nesubstančním teismu tento problém opadá, zde skutečně jedná bůh. A jedná! Zasahuje a pomáhá - a garantuje svobodu v zodpovědnosti a riziku. Neboť bez toho by ze světa bylo jen pimprlové divadlo a důsledky toho jsme poznali sdostatek v substančních modelech.

Zaručení negentropie je nesubstančnímu teismu přirozené. Dostihování eschatologického času neznamená, že cílem pohybu světa je zastavení, ale dosažení plnosti - a co by to bylo za plnost, kdyby nežila, ale zmrtvěla? Bůh je bohem pro všechno, ne jen pro Židy nebo pro křesťany, ale i ne jen pro lidi, nýbrž i pro vše, co bylo dřív než lidi a co bude později než lidi. Bůh jedná podle 'stvořitelského plánu', ale to není mechanismus hodinového stroje. Není to velký hodinář. Způsobem, jak se boží stvořitelský plán děje, je právě princip svobody v zodpovědnosti a riziku. Bůh nemá pro svět nalinkovaný jízdní řád. Vzniká ontologicky nové a nezkalkulované, a přesto je to v rámci božské creatio continua. Neboť bůh je vždy ve světě plně přítomen, neděje se a nemůže se dít nic vně boha, vně nějaké stěny 'dosahu' boha.

Bůh je osobní a přitom není předmětný. To je pro ateismus, byť i nesubstanční, příliš moc. Ale nesubstanční teismus může tuto tezi uchopit a pochopit lépe než substanční teismus. Tím může pomoci i ateistům k lepšímu pochopení skutečnosti - což substanční teismus nesvedl nikdy.

Nejsem zajisté v tomto hájemství doma a nikdy jsem netušil, že o tom budu psát a že to budu brát smrtelně vážně. Ale nesubstanční vidění světa skutečně dělá tyto věci relevantními a musíme je brát vážně, zvláště když nesubstanční teismus konečně umožňuje zbavit se i antropocentrismu, jenž na biblické tradici tak vadí. Zde bůh nepáchá harakiri, když tohle lidstvo na téhle planetě se nepovede a zahubí se. Bůh, který by byl jen pro toto lidstvo, by byl bůžek, modla, kmenový fetiš či totem. To bůh zajisté není.

Když jsem před lety byl pozván svými katolickými přáteli k diskusím o fundamentální teologii, přispěl jsem k první kapitole 'O zjevování' následujícími poznámkami, jejichž vážnou intenci si stále znovu uvědomuji:

„Boží transcendence je přesahování otevřené, nepředurčené tedy neteleologické budoucnosti. Jedině v tomto smyslu je bůh transcendentní, ne tak, že by byl z 'jiného světa'. Bez božího jednání by nebylo kosmu, ale jeho jednání se děje uvnitř tohoto kosmu tak, že překračuje jeho meze. Prozřetelnost není plánem cesty, kterou bůh prochází. To by nebyl bůh, neboť by byl podřízen tomuto předem danému rozvrhu. Bůh se v každém okamžiku svobodně rozhoduje o dalším chodu světa a tvoří. Bůh je 'kráčením po cestě stvoření', překračováním, transcendencí. Je transcendencí světa, která ale nepoukazuje mimo svět, nýbrž k novým možnostem světa.

Teleologie by též znamenala, že je předem jasné, 'kam to všechno vede', boží cesta tvoření by byla zkalkulovatelná a s pomocí morální teologie bychom i věděli, jak to s bohem uhrát. Bůh však není ničím určen, je svobodou.

Bůh se sám tvoří, když se zjevuje ve stvoření. Vždyť tvoření je boží transcendence, přesahování svého dosavadního stavu.

Proto je bůh 'stále nový'.

Svobodné boží tvoření světa a sebestvoření je opakem entropie, boží tvoření není 'stárnutí světa', ale vznik jeho nových možností. Proto lze říci, že je opakem entropie, negentropií. Bůh se v každém okamžiku svého tvoření vztahuje ke svému stvoření i k sobě a v tomto vztahu tvoří - překračuje dosavadní. Tím je dána možnost svobody. Stvoření nám říká, že božího působení jeho přijetím neubývá, ale přibývá. 'Přijímáním přibývá a upotřebováváním se zesiluje.' Tak určuje teologie milost. Je to to, co se nám dává zdarma, bez kupčení, svobodně. Boží tvoření je milost. Bůh po nás chce vše a nedává nám nic. Pokud nám co dává, dělá to svobodně. Nejsme mu obchodními partnery. Co nám bůh dává? Nic! Toto nic, to je milost! Bůh nám dává život souvěčný s ním, život v synchronnosti boží, v níž vše existuje. Stojí za to žít, když nám bůh nedává nic? Nic než milost a život souvěčný s ním? To je první a poslední otázka etiky, ostatní je jen trestní zákoník.

Bůh svobodně tvoří, tvoří budoucnost svobodně, a ne nutně - svět se svobodně překračuje. Pokud je náš život opravdu životem, tj. sebepřekračováním, žijeme život souvěčný s bohem. Stačí, že jsme živi, že jsme živi s bohem - a už neumíráme. Skutečně žijeme jen v sebepřekročení. Život je úkol a ne fatum ...”

Pak tam mám ve svých poznámkách řeči ohledně toho pitomého antropocentrismu, ohledně ne-anihilování minulého, kdy „neplatí, že co se stalo, nemůže se odestát, protože díky synchronnosti minulého je i možnost opravy - 'odpuštění'” atd., atd. Neříkám, že je to všecko teologicky správné. Nadto je to asi ovlivněno prostředím, ve kterém jsem s tím vystupoval. Nejsem teologem. Ale vím, že nesubstanční filosofický teismus i nesubstanční teologie prostě nejen jsou možné, ale v současné a nadcházející době nutné. Snad se toho teolové vážně ujmou. Vždyť si nevystačíme v této osové době ohříváním staré polívky. Nové slovo není negací, ale naplněním pravého významu, pravé intence slova dřívějšího. I to Sein, které prý se většinou skrývá a jen občas odkrývá, se jistě odkrývá pokaždé trochu jinak, nějak nově. Natož pak bůh, který jsa stále sám sebou, žije ve stálém překračování se.

4.

Byl jsem zaskočen tím, že chtěje napsat 'velký ateistický esej', byl jsem vprostřed práce a vprostřed spánku šokován poznáním, že není pravda, že filosofie je a bude vždycky nutně ateistická, nýbrž že pro nesubstanční filosofii to naprosto neplatí. Tím se mi ze záplavy připravených poznámek staly lístky papíru. Má obhajoba ateismu, dokonce obhajoba jakési nadřazenosti ateismu, se ukázala být naprosto jen poplatností překonané substanční filosofii. Nicméně nesvedu 'rozhodnout se' pro teismus. I nesubstanční filosof potřebuje k takovému kroku nějaké závažnější důvody a já takové důvody neshledávám. Riskuji, musím riskovat, stanovisko ateismu, protože pro mne je to jediné stanovisko v pravdě. Ateista bere na sebe také všechny důsledky svého postoje, stejně jako teista. Je hloupostí nebo nevzdělaností mu to upírat. Nikdo, kdo aspoň trochu zná mou práci a můj život, nemůže říci, že by mi bylo neznámé a cizí pochopení pro to, co se nazývá numinózní. Ale tak může být reflektována a zakoušena i 'velikost' ontologické reality, když je zažívána jako globál. Měl jsem řadu vnitřních evidencí, o jejichž významu nepochybuji a které ostatně výrazně určovaly postup v mé práci během celého života. Ale nezakusil jsem nikdy žádnou evidenci, která by byť jen poukazovala na existenci Boží. Nemám žádnou potřebu boha, ani potřebu Ich-Du Verhältnis, i když mám touhu snad ještě větší než běžní teisté. Je to touha infantilní? Dost možná. Je to touha, která transcendentálně poukazuje na existenci svého předmětu? Neodvažuji se rozhodnout. Pravda se možná může jevit různě a neuniformně. I jako nesubstanční filosof musím používat jediné filosofické metody, to jest racionální spekulace - a platí to i pro filosofické teisty. Jako filosof mám právo ptát se proč a jak a hledat logické a závažné důvody. Filosofie nemůže být zprovozena ze světa, aby jen jeden pól lidského poznávání zůstal zastoupen, pól teistický, který může užívat mimoracionálních odůvodňování. Že oba póly jsou nutné, na tom jsme se snad už shodli. Jelikož pak ateismus není jediným logickým závěrem pro nesubstanční filosofii, přijdou po mně zajisté filosofové zdatnější, kteří dokáží, co já jsem nedokázal. Mně zůstává jen dosvědčit o perných začátcích, z nichž se nesubstanční vidění světa rodilo.

Momentálně mi zbývá jen ještě jedna otázka, která jak pro ateisty, tak pro teisty je v nesubstančním vidění světa stejně důležitá a bude patrně řešena ve stejné perspektivě. Je to způsob pohybu universa či ontologické reality. Vylučujeme-li determinismus i teleologii, vyplývá, že tento pohyb, protože evidentně není chaotický, je teleonomní. Úzce to souvisí s negentropickým charakterem skutečnosti, resp. uměřeně se s ním doplňuje. Teleonomní princip pohybu znamená, že v každé fázi pohybu se otázka dalšího směru pohybu řeší nově, a to na základě a) daného stavu dotyčného systému (každý systém má jiné časové fáze) a b) intencí k určitému cíli pohybu. Není to tak složité, jak by se zdálo. Stačí připomenout si, že když jdeme, nemusíme myslet zvlášť na každý krok a přitom balance, tj. komplexní řešení každého kroku, je vždy znova velmi pečlivě řešena našimi smyslovými a svalovými orgány většinou v dokonalé souhře, takže nešlapeme v jednom kuse do kaluží a neškobrtáme jenom, nýbrž jdeme. Zajisté platí kauzální vztah mezi příčinou a účinkem, ale to ještě neimplikuje ani determinismus, ani teleologii. Jednak může vždy nastat chyba v přenosu informace (kauzální vztah není nic jiného než přenos informace), jednak se něco děje v tom momentu, kdy se dosažený účinek stává novou další příčinou. Je naivitou katedrových marxistů mluvit tu o jednotě - že ta je tu v tom, že účinek je současně i příčinou dalšího účinku zcela mechanisticko-automaticky. V intervalu, než se dosažený účinek projeví jako další příčina, se právě děje to, co nazývám teleonomním procesem (či aktem?), a ten je uvědomělý jen tehdy, když se k němu upře vědomí v úvahu padajícího subjektu pohybu - a u většiny případů toto vědomí ani není prokazatelné, ať jde o procesy nukleární, geologické nebo společenské. Přesto zde dochází k něčemu, co je analogické lidskému rozhodování. Že rozhodování může být stereotypní, že může být špatné stejně jako dobré, více nebo méně nahodilé, to všecko víme. Nicméně tento teleonomní proces je třeba předpokládat, neboť je to způsob pohybu, který ontologicky zakotvuje možnost svobodného jednání. Máme na to filosoficky totéž právo, jako měl Epikur na parenklisi atomu.

Že tento způsob pohybu zvlášť funkčně zapadá do obrazu skutečnosti fungující negentropicky, se ujasní, když si uvědomíme, že při entropickém fungování skutečnosti by byl daleko uměřenější pohyb deterministický nebo teleologický, jakožto prostě samospád. V teleonomním aktu nám skutečnost vždy znovu modeluje situaci samovzniku a alespoň v tomto ohledu (možná, že i v dalších, ještě vážnějších ohledech) lze mluvit o neustálé přítomnosti momentu samovznikání pohybu skutečnosti - a to nám umožňuje nechápat samovznik jako jednorázový a neopakovatelný a nemodelovatelný zázrak, ale jen jako zvláštní případ obecné zákonitosti. Samovznik pak není jen 'velký třesk' a šlus.

Cesta pohybu skutečnosti, stejně jako každé jednotliviny, může jít nahoru jako dolů, rozhodně není lineárním vzestupem (či sestupem). Strašidlo 19. století - evoluce - tu nestraší. Je tu na jejím místě svoboda a riziko - a u člověka zodpovědnost jako to, co je pro člověka nejcharakterističtější, nejvýznamnější, co ho teprv dělá člověkem, byť by dodnes v praxi jednal jako imbecil.

I při problému teleonomie nám vadí starý substanční pohled na svět, to je jasné. Ale stejně nám vadí i zvyk, který jsme si navykli v posledních 400 letech, že přijímáme jen argumentaci z fyziky. Ale pro filosofii jsou relevantnější argumenty z etiky! Odvykli jsme si tak uvažovat - k naší veliké škodě. Jistě nastal čas napravit to znova. Nesubstanční pojetí skutečnosti to nepochybně velmi dobře umožňuje.1

A opět pro nesubstanční teismus může být i otázka teleonomické podoby pohybu snáze uchopitelná než pro ateisty. Ti jsou, chudáci, pořád v zajetí tradice, že bez důkazů přírodních věd ani vlas z hlavy nespadne. Ale není všem dnům konec! I nesubstanční ateismus bude zas jednou tahat pilku! Až se emancipuje od scientismu, až dokáže najít filosofický výklad takových věcí, jako je milost objektivně působící v rámci ontologické reality, která není subjektem jako je bůh, u nějž je působení milostí spíše jasnou otázkou, ale je jen chatrný 'quasi-bůh', je jen teomorfní: a přece ani u ní nemůže být milost jakkoli zkalkulovatelná. Není to produkt souhry přírodních zákonů. A není na druhou stranu ani slepá jako počet pravděpodobnosti nebo loterie. To - a jistě mnohé další jsou otázky, které nesubstanční ateisté budou muset filosoficky řešit, a to bez tahání scientismu za ocas. Jestli jim to dosud nejde, nemějme je proto v posměchu: je to opravdu nový a velký úkol.

Appendix

(pár poznámek)

Pro nesubstanční teistickou filosofii bude otázkou nejen vyjádřit sebestvoření boha, ale i jeho přítomnost ve světě. Nesubstanční bůh není 'druhá skutečnost'. Takovou byl v substančních modelech, kde pak buď byla tato dichotomie 'řešena' ve směru absolutizování boha a negování světa, čímž vznikalo ono monstrum boha filosofů a svět jako iluze, nesvéprávný jev (zejména v indické tradici, ale nezapomeňme ani na Evropu) - nebo se v praxi substanční model dualisticky rozpadal (dvě skutečnosti, každá jiná, s jinými zákonitostmi, až to vedlo k různým výkladům o dvojí pravdě aj.).

Nesubstanční bůh ale není ani panteistický bůh. Jeho přítomnost ve světě (jenž samovznikl s ním?) a jen ve světě neznamená jeho identifikování se světem. Je to spíš 'duše světa', což je ovšem příliš básnický a neexaktní termín i pro nesubstanční teistickou filosofii, ale chci se vyhnout termínu 'princip', který ještě více nesedí. Slyšel jsem renomovaného teologa hovořit při výkladu o biblické zprávě o stvoření o 'oslovujícím slovu'. To by mohlo být ono. Jen je třeba pochopit, že toto oslovující slovo 'mluví' k různým úrovním světa různě - k nám jinak než k motýlům, ale i k nim 'mluví'. To, co se nám jeví jako oslovující slovo, jeví se na jiných úrovních jinak, ale nemůže se to na nich nejevit, nemůže to na nich nepůsobit - 'neoslovovat'.

Dále je tu otázka, že bůh - toto oslovující slovo - je subjekt, a nikoli to metafyzické substanční absolutně dokonalé monstrum identity subjektu a objektu - z tohoto metafyzického substančního hlediska je subjekt ipso facto nedokonalý. Bůh je dokonce v takové míře subjekt, že je s ním možný vztah já a ty. Je to takový subjekt, který zná partikularia a je schopen starat se o ně. Myslím, že i tohle všechno bude třeba nejen opakovat, ale znovu promyslet.

Nesubstanční ateistická filosofie předpokládá mnohé z toho také jako relevantní. I když ontologická realita nebývá chápána jako inteligentní subjekt, přesto může při její vysoké míře strukturovanosti vyplynout i cosi jako braní zřetele na partikularia. Nebo bude snad jednou další filosofie zkoumat, nestává-li se ontologická realita samovzniklá jako podstatně jednodušší struktura svou stále hlubší strukturací inteligentním subjektem, 'podobně' jako se z améby vyvinul nakonec vědomý člověk?

Bůh není předmětný - nemůže tedy být identifikován ani s ontologickou realitou, ani tehdy dokonce, kdyby se vyvinula v inteligentní subjekt - je to však přece třeba jasně říci. Nepředmětnost a nesubstančnost jdou však spolu lépe dohromady, než nepředmětnost a substančnost. Mohlo by se nesubstančním teistickým filosofům podařit za těchto okolností vyjádřit povahu nepředmětnosti boha lépe, než se to dařilo doposud?

Že bůh promlouvá ke světu, je z hlediska nesubstanční teistické filosofie zřejmé. Že k lidem promlouvá dokonce v inspirovaném textu, není protimluvné. Že dokonce se masivně vtělí, není absurdní. Je to však všecko třeba znovu fomulovat. Ať si to zajisté nejprve vyříkají křesťani se svými kamarády šivaisty, višnuisty, muslimy, judaisty atd.

Ale jsou to otázky relevantní nejen pro nesubstanční teologii, ale i pro nesubstanční teistickou filosofii.

Teologie může operovat tajemstvím. Filosofie, i teistická, už podstatně méně. Není třeba chtít prohlašovat, že filosofie apriori nepřipouští žádné tajemství. To by nebyla filosofií, ale služkou přírodních věd nebo totalitních režimů. Je však třeba užívat tajemství jako šafránu! Určité věci nelze chtít násilím vrážet do Prokrustova lože racionality, rozum zajisté není absolutním kritériem pravdy a života - ale filosofie se emancipovala jen takto, tj. užíváním racionálních kriterií. Na to nelze zapomínat, jinak by filosofie přestala být k užitku. Jen při plném partnerství může filosofie a teologie něco dokázat. Filosofie a teologie mají zčásti odlišné nástroje a obojích je potřeba k lidské práci.

Teista hledá pocit jistoty - ateista po něm zajisté rovněž touží, ale do značné míry (možná, že zbytečně) se bojí, že by ho to vedlo k laxnosti. Dává přednost nejistotě jakožto otevřenému postoji. To je jeden z lidských přístupů, které musíme respektovat, stejně jako naopak respektujeme touhu po jistotě. V nesubstanční filosofii, i ateistické, je umožněno mít větší zdůvodněnou jistotu než v substanční filosofii. V deterministickém, teleologickém nebo dokonce predestinovaném světě je hodnota lidského životního usilování hluboce devalvována, ne-li přímo anulována. V nesubstančním vidění světa, které poznává skutečnost jako negentropickou, jsou daleko hlubší záruky, že aktivita, a tím i etika nebudou nakonec suspendovány. Nesubstanční vidění světa umožňuje daleko zdůvodněněji aktivní přístup ke skutečnosti - a jedině aktivita je podkladem etického usuzování a jednání.

Filosofie, zvláště teistická filosofie, bude hledat v nesubstančním pojetí skutečnosti i možnost, že zde existují poukazy na budoucí eschatologický čas, že skutečnost nese určité eschatologické parametry v sobě. To zkoumat a hledat je povinností filosofie, a ne její opovážlivostí. Filosofie, která odmítne něco zkoumat a jen buď věří, nebo nevěří, nedostává své povinnosti jako filosofie. V některých východních systémech se dokládá, že milost není nějaký iracionální jev, že je zde neustále po ruce, stále přichystaná kohokoli z nás podepřít, jakmile jen trochu se k ní obrátíme. To je vážná věc k uvážení pro nesubstanční ontologii teistickou i ateistickou! V jiných systémech - v některých mahájánových - se učí tomu, že přesto, že svět nemá stvořitele, není tu žádný Bůh-stvořitel (tj. žádný transcendentně-substanční bůh), přece je tu kosmický Spasitel. Je to odvážná myšlenka, že by ze samopohybu ontologické reality mohla vzejít až taková vysoká instance. Ale i to je podnět pro nesubstanční filosofii. A bylo by možno pokračovat dlouho. Není pochyby, že skoro vše si musíme nechat projít hlavou znova a že mnoho možností v rámci substančního vidění skutečnosti nepřipadajících v úvahu teď v úvahu přichází. Jsme nepochybně na prahu nového a velikého rozvoje poznání, na prahu celého nového universa problémů, a to je ta nejpozitivnější stránka osové doby. Nesubstanční filosofie tím, že v ní ateismus není nutným závěrem racionální metafyziky, je otevřeným systémem, což substanční filosofie nikdy nedokázala být. Je to ono vidění světa, které vyjde jako nový základ všech věcí v této nové osové době.

9. - 12. 1981


Poznámky

1. Etika je filosofická disciplína - kdežto fyzika je samostatná přírodní věda. Tedy argumentovat ve filosofii z etiky je regulérnější než argumentovat v ní z fyziky. Je to argumentace v rámci filosofie, kdežto argumentace z fyziky překračuje rámec filosofie a staví filosofii do zbytečné a naivní závislosti na něčem, co je vůči ní vnější a inkongruentní. Teologové to pochopí ještě snáz, než filosofové.