Domů
Vlastní filosofie
Egon Bondy: Juliiny otázky

zdroj: nakladatelství DharmaGaia
klíčová slova

Bondy, Egon - Juliiny otázky a další eseje - filosofie -

Text je převzat z 2. vydání, DharmaGaia, Praha 2007.

Kap. II. 1, 7, 8

II. Vlastní teze

1.

Naše znalost universality konkrétní skutečnosti je, jak známo, bědně kusá. Je to dáno jednak tím, že ji poznáváme teprve velice krátce - nějakých 50 tisíc let - a teprve v posledních třech tisíciletích poněkud systematičtěji, a teprve v posledních několika staletích s vědeckým přístupem, jednak tím, že poněkud podrobněji známe dosud pouze situaci na své planetě, a tak nemůžeme ani určit, zda tato situace reprezentuje nejzazší zatím dosažený stupeň vývoje (samopohybu) ontologické reality, nebo zda představuje stadium nižší, které již je vlastně předstiženo jinde. A tak se nám jevila a jeví skutečnost tak, že vývoj procházel nesčetnými peripetiemi od hypotetického plazmatického stavu „protomaterie” nutně a zákonitě k vytvoření živé hmoty, jež pak po dalších nesčetných peripetiích ohromujícího množství forem života dospěla k člověku (druhu homo sapiens) jako koruně tvorstva, a ergo i vesmíru. I když odmítáme představy, že by to bylo nějakým apriorním cílem či účelem pohybu universality konkrétní skutečnosti, přece konstatujeme, že je to jeho výsledkem a v určitém slova smyslu i závěrem. Předpokládáme moudře, že ve vesmíru mohou existovat bytosti daleko vyspělejší než člověk, předpokládáme dokonce vědecky, že mohou být organizovány na jiném základě, než jsou bílkoviny, a na jiném chemismu, než jsou uhlíkaté sloučeniny, předpokládáme nebo doufáme aspoň, že i člověk (homo sapiens) se bude zkvalitňovat (a to nejen sociálně, eticky, kulturně, ale i biologicky), ale jsme toho názoru, že v každém případě dosažení stavu, v němž živá hmota vytvoří druh, který je vybaven pojmotvornou inteligencí, je nejvyšším a nejzazším stupněm evoluce „hmoty”, vývoje vesmíru vůbec. Pojmotvorná inteligence, diskursivní ratio, nelítá pochopitelně ve vzduchu, ale je vázána na vysoce organizovaný biologický substrát, centrální nervovou soustavu. Vývoj vesmíru a pohyb ontologické reality vůbec je po dosažení tohoto kvalitativního vyvrcholení už dále v podstatě jen extensivní - přináší vznik nových hvězd, planet i galaxií, na nich nové a nové formy živé hmoty a nakonec i nové rozumné bytosti, v některých částech vesmíru naopak hvězdy, planety, galaxie mohou zanikat, atd. atd. - ale kvalitativního vyvrcholení je už dosaženo a lze předpokládat, že třeba i při různých zánicích jednotlivých galaxií zůstane toto vyvrcholení petrifikováno: buď prostě tím, že stále a vždy znovu k tomuto vyvrcholení vývoj hmoty dospívá a nebo dokonce tím, že rozumné bytosti se dokáží vesmírem rozšiřovat a stěhovat z podmínek nevyhovujících do podmínek vyhovujících.

Filosofický materialismus zde může oprávněně nacházet zdroj humanistického optimismu, který může vyvrcholit až v tezi o ontovládnosti člověka, resp. rozumných bytostí v relativně nepříliš vzdálené budoucnosti několika milionů nebo nanejvýše několika desítek milionů let. Tehdy aspoň některá „lidstva” ve vesmíru dosáhnou takové vědecko-technické úrovně, že budou s to uvědoměle řídit celý pohyb universa, čímž bude dosaženo nejvyššího kvalitativního stupně samopohybu ontologické reality, jež se tu bude sama už uvědoměle určovat a nebude se již pohybovat jen živelně. Tento humanistický optimismus mohou a jistě už brzo budou sdílet i filosofičtí theisté - moderní představě boha, jak ji začíná koncipovat theologie, to vůbec nevadí.

Na naší planetě se tomu zdá všechno odpovídat. Z nesčíslných forem, jež živá hmota za cca tři miliardy let vytvořila (vyvinula), je tu dnes jediný druh, který je schopen dalšího vzestupného vývoje ve směru rozvíjení pojmotvorné inteligence - homo sapiens sapiens. Ostatní biologické formy mohou mutovat, jak chtějí, pojmotvornou inteligenci už nevyvinou. Když pro nic jiného, tedy proto, že člověk se tak brutálně zmocnil všeho, co našel na své planetě, že už nedá volný prostor žádné spontánní evoluci, kterou by nekontroloval a nemanipuloval. Ale i když by nakrásně mohly nějaké změny uniknout jeho pozornosti, stejně k nim už nedojde. Všechny biologické formy na naší planetě (s výjimkou člověka) jsou tak specializovány, že mohou vytvářet spontánní změny už jen v dalším prohlubování své specializace, i když drosophilla nebo zajíci budou mutovat do nekonečna, vytvoří naddrosophilly či nadzajíce, ale ne bytosti pojmotvorné inteligence.

Vznikem a rychlým rozmnožováním člověka se kvalitativně vzestupný vývoj živé hmoty na naší planetě neoddiskutovatelně zastavil. Je to nepochybně pozoruhodné a jedinečné, protože vždy doposud měla živá hmota víc želízek v ohni, dnes už jen jediné. A úvahy o biologickém rozrůznění druhu homo sapiens sapiens nejsou reálné. Unifikace tohoto druhu pokračuje prudkým tempem, takže není a nebude dostatečného času, aby jednotlivé rasy se mohly v izolaci vyvinout v samostatné biologické druhy. Z biologického hlediska je to určitě chyba, ale není možno se jí vystříhat. Lidstvo chce vytvořit jednotný sociální celek, protože tím se jeho tvůrčí potence zmnohonásobí, a tím ovšem vylučuje existenci některých enkláv, třeba chovaných „na mutaci” pro strýčka Příhodu. Do značné míry jsme oprávněni předpokládat, že situace na planetách, kde rovněž ve svůj čas vznikly „rozumné bytosti”, byla, je a bude analogická. „Rozumná bytost” je v počátcích své historie tak dravá, že dříve než začne myslet na zadní kolečka, zunifikuje vše - a nejdřív svůj vlastní rod - tak dokonale, že vyhladí i eventuální latentní biologické zálohy. Přežije populace nejzdatnějších, tj. v tomto případě těch, kteří se nejzdatněji umějí unifikovat a svou sjednocenou mocí unifikovat nebo exterminovat méně přizpůsobilé anomálie, bez ohledu na jejich potenciální biologicky zálohovou hodnotu.

Prostě člověk, který zvítězil nad mamuty i nad Křováky, stal se (na naší planetě) zaslouženě králem tvorstva, jeho vrcholem i závěrem, jeho koncem. A předpokládáme, že i jinde ve vesmíru. Tím se také stal závěrem a také koncem kosmické evoluce, vzestupného vývoje vůbec.

2.

Je ovšem tato teze skutečně pravdivá, je člověkem vskutku dosaženo kvalitativního vyvrcholení samopohybu ontologické reality? [...]

7.

Biologično dospívá své nejzazší úrovně tam, kde na jeho bázi vzniká intelektuální reflexe a sebereflexe - a tím dospívá bios ke svému konci. Proč, jestliže to přece není žádný projev degenerace biologična jako takového, jestliže naopak v této své formě projevuje biologická hmota nejen úžasnou vitalitu, ale přímo dosud nebývalou aktivitu a schopnosti afirmovat se naprosto ve všech podmínkách, vše si přizpůsobit a vše pozřít?

Protože tu ve svém slepém úsilí po stále pevnější a bezpečnější sebeafirmaci (aby se definitivně zabezpečil proti záhubě hrozící stále v podstatě od abiologického prostředí) vyvinula biologická hmota tak dokonalou formu sebeorganizace, že překročila - pro sebe „tragicky” - svůj horizont. Vytvořila něco, v čem slibuje víc, než může sama poskytnout. Něco, co už sama nemůže uspokojit, a dokonce ani zvládnout. Něco, pro jehož požadavky, potřeby, nároky už sama nestačí. Vytvořila takovou úroveň sebeorganizace, v níž se sama poznává jako nedostatečná. To je mj. krásný příklad onoho prvku v dialektickém pohybu, jejž Hegel skvěle nazývá lest absolutního ducha.

Tato nejzazší vývojová úroveň biologična vybavená intelektuální reflexí a sebereflexí, nadaná pojmotvorným rozumem a vyvinuvší na tomto základě schopnost uvědomělého jednání, je na naší planetě reprezentována člověkem a jinde bytostmi s jinou morfologií - to není důležité. Důležité je, že na této úrovni se objevuje na bázi biologična náznak, resp. jakási zárodečná podoba nové kvality ve vývoji samotného ontologična, kvality, která objevujíc se na nejzazší fázi biologična už biologično perspektivně překračuje a rozhodně zcela zřetelně s principy biotu inkongruuje. Je to kvalita intelektuálna.

V nejvyšší vývojové úrovni biologična se objevují hybridní útvary, v nichž se stýká a sváří kvalita biotu s kvalitou „intelektuálna”. Bios jakožto kvalitativní stupeň v samovývoji ontologického reality má již „nové” (své) „vzestupné” dějiny za sebou. „Intelektuálno” je má před sebou.

V nám známém nepatrném výseku vesmíru se dokonce ještě ani od biotu neemancipovalo, ještě tu nedošlo k dokonání nového kvalitativního skoku ve vývoji ontologična, je tu zatím jen zápas o tuto emancipaci. Tento zápas probíhá v rovině člověka a jedině v této rovině může být veden, ontologická realita nemůže provést svůj další vývojový skok mimo ni nebo bez ní. Proces uskutečnění kvalitativního skoku ve vývoji ontologična, v jeho nejvnitřnější struktuře, děje se jen a jen v rovině člověka (byť jinde morfologicky jiného atd.) a člověk a jeho aktivní jednání mají v tomto procesu zcela klíčovou úlohu. Do určité míry lze říci, že nebude-li člověk chtít, nedojde k novému kvalitativnímu skoku v ontologičnu, že ontologická realita je v tomto bodě (v tomto momentu) svého vývoje odkázána na správné jednání člověka. Bude-li člověk chtít pochopit a správně jednat - či nikoli. Globálně ovšem je výsledek v kosmickém měřítku jasný - zákonitost trendu vývoje samopohybu ontologické reality se nedá zvrátit, tím méně zastavit tak lehko, jak by si nějací lidé umanuli. Ale tím pozoruhodnější a vážnější situace člověka je, neboť bude-li jednat chybně, jen sám sebe vyloučí z aktivní spolutvorby ontologické reality (budoucnosti). Člověk může klidně jednat chybně (stará theologie říkala „hřešit”), je v tom naprosto svoboden a není nikomu zodpověden ani povinován, ale důsledky chybného jednání sklízí sám. Zvlášť pitomé důsledky sklízí tehdy, jestliže v důsledku jeho chybného jednání došlo k poškození ještě někde mimo samotného jednajícího - na někom či něčem jiném, ať to jsou konkrétní druhé bytosti či profil budoucnosti dosud nenastavší. To nemá co dělat s „morálkou”, o které se káže, ale spíše s přírodními zákony, které se prostě poznávají.

Za to, že se v jeho rovině objevil svár dvou kvalit, člověk nemůže. K tomu došlo, aniž se ho kdo ptal, podle zákonů fylogeneze. A co z toho udělá, za to člověk může. Je to v jeho rukou, přestože jsou to ruce slabé, neurotizované právě oním svárem dvou kvalit, jenž doslova rve člověka ve dví.

Nová kvalita, „kvalita intelektuálna” (je těžko najít opravdu správný termín), je spjata s kvalitou biotu v mnohem více ohledech, než jen geneticky, avšak přesto není jen dalším kvantitativním rozšířením či nadstavbou biotu, nýbrž je s ním už do té míry inkongruentní, že si perspektivně vynucuje svou úplnou emancipaci a spěje k ní. Nemůže jí ovšem dosáhnout jinak, než že dokoná úplnou dialektickou negaci biotu, která už započala.

„Intelektuálno” jakožto nová a vyšší kvalita samovývoje ontologické reality a organizace hmoty se skutečně nedá smířit s biotem jakožto kvalitou vývojově nižší, ji předcházející, tak že by zůstalo stát na jeho bázi, podléhalo jeho principům, poslouchalo je, a dokonce mu mělo sloužit - neboť co jiného by na bázi biotu dělalo chtíc nechtíc, než že by jen fungovalo pro jeho další existenci a sebeafirmaci. Bios je vsebezahleděný, ipsocentrický, koloběžný Moloch, intelektuálno je možná také ipsocentrické, ale rozhodně jinak než bios. Intelektuálno zmnožuje biotickou potenci (či vlastnost) pohybu, změny, reprodukce, extenze - v tomto ohledu je to asi tak vylepšené biologično jako biologično bylo „jen” vylepšené anorganično. Ale pokud by mělo být vázáno na biologično, dokonce jemu subordinováno - neboť v jaké jiné vazbě by s ním totiž mohlo být -, nemůže se ve své vlastní kvalitě rozvinout tak, jak mu to odpovídá, nepřekročí vlastně první náběhy ke své seberealizaci.

Člověk tím trpí ve svých dějinách i ve svém každodenním životě. Je skutečně bitevním polem, a to je situace zajisté mizerná. Všechny jeho pokusy o sladění dvou kvalit, o nalezení jejich nějakého modu vivendi pohromadě ztroskotaly, ztroskotávají a ztroskotají ve všech ohledech. Ve své kvalitě intelektuální si člověk postuluje, co by mělo být splněno. Ve své kvalitě biologické to neustále destruuje. Odedávna člověk cítí, že plně se afirmovat na rovině „suprabiologické” je jeho jediným možným řešením a mělo by být jediným jeho cílem. Odedávna však člověk zakouší v této snaze porážku za porážkou, neboť biologično je ve sváru dvou kvalit nepoměrně a principiálně mocnější proto, protože svár se právě odehrává na jeho bázi, v jeho hranicích, na jeho výsostném území. Jediná cesta je, a také bude, opustit toto území, překročit tyto hranice, vytvořit vlastní bázi pro intelektuálno zbavené biologična. Pokud nebude možné toto řešení - a skutkem tohoto řešení se uskuteční kvalitativní skok ve vývoji biologična - potud není záchrany pro člověka a žádné humanistické tirády nás nikdy neuchrání před koncentráky, ani před znásilňováním, ani před manipulací, dehumanizací a nejpokrytečtějším svinstvem ve všech směrech, a už vůbec ne před hrůznou nauseou, blivností z existence a její prázdnoty, neboť to je principiálně ne blivnost z bytí, ale z biologična a jeho stupidních principů.

Bojím se však, že by u některých čtenářů mohl vzniknout dojem, že jsem se z maoisty stal tmářem, neboť hovořím o intelektuálnu (které tradičně je chápáno jen jako jeden rys nejvyšší nervové činnosti) jako o něčem, co by mohlo a mělo mít nějakou samostatnou na biologickou hmotu nevázanou a ergo imateriální existenci. Proto jakkoli to narušuje určitou organickou plynulost výkladu, chci včas říci, oč jde.

Emancipace od biologické základny, zbavení se jí, resp. její překročení, neznamená zajisté, a nemůže prostě v žádném případě znamenat, dosažení nějaké imateriální existence intelektuálna. Jde jen o to, že tato nová kvalita v samovývoji ontologické reality si musí také vytvořit - a vytvoří si - svého vlastního, sobě adekvátního „nositele”, resp. takovou organizaci hmoty, která jí nejadekvátněji odpovídá a jíž vtiskne svůj charakter a své zákony. Jde tedy o něco, co zatím neumíme charakterizovat jinak než jako articifiální formu existence, artificiální v tom smyslu, že není biogenní, ale vyráběná.

Jsou v zásadě dvě možnosti realizace: buď imitovat biologický vzor nervové tkáně (pochopitelně v celém souboru endokrinních vztahů atd.), nebo vytvořit analogii strojově. V podstatě jde o „otázku kompetence” chemického či elektronického průmyslu.

Z filosofického hlediska jest k tomuto „hororu” poznamenat pouze jediné: že sebepřekonání (libo-li transcendování) člověka - tohoto dávného snu vznešených duší - bude dosaženo skutečně tím, v čem je člověk nejčlověčtější, nejhlubší, nejvíce svůj, nejautentičtější (a tedy, jak se říkalo, i nejvíce k obrazu božímu), tím, co je nejpodstatnější lidskou schopností (jak je vidět, vyhovujeme v tomto bodě všem postulátům duchovních lidí) - tj. schopností techniky. Leč k tomu nás naše úvaha dovede.

I bezbranný červ má právo na obranu (právě pozoruji, jak se u mých nohou brání mravencům), a proto se hodlám bránit i já: nejsem čtenářem sci-fi ani literatury faktu, v pokoji mi nelétají talíře ani nejsem navštěvován z jiných planet, netrávím čas sněním o budoucnosti a velmi dobře vím, že boží mlýny melou pomalu (byť jistě). K formulovaným závěrům mě nevede nic jiného než neudržitelnost lidské situace - což je stav setrvalý, co je člověk člověkem - a reaguji na tento stav rozhodně shodně s drtivou většinou vážných a vážených myslitelů všech dob: vidím jediné důsledné řešení této situace v sebepřekonání člověka. Jen niveau vyspělé industriální společnosti mi umožňuje místo „Nový Jeruzalém” říkat „vyšší stadium samovývoje ontologična”. Spojnice mezi mnou a nejstaršími zřeci je v tomto ohledu zcela patrná. Nevím, proč bych ji měl popírat nebo se za ni stydět. Míra rozumnosti hominis sapientis sapientis se za posledních patnáct až dvacet tisíc let nezvýšila zřejmě ani o chlup, jen úroveň konceptualizace je vyšší, o něco preciznější, úměrně bohatému rozšíření našich technických znalostí a vědeckých vědomostí. V jádře je však naše dnešní rozumová reflexe světa a sebereflexe vlastní stejně hluboká - či mělká - jako byla tehdy. Jsme poučenější o to, že za těch patnáct až dvacet tisíc let jsme už xkrát se pokusili najít modus vivendi „dvou kvalit v nás” a že jsme slyšeli už řadu upřímných zoufalců, kteří radili vzít útočiště v náručí (či spárech) života přírody - a že to nikdy nic nepomohlo a nic nevyřešilo. A tu, když přistupujeme k nejstaršímu a nejbolestivějšímu problému dnes znovu a analyzujeme ho racionálně, demystifikovaně, metodou materiální dialektiky, vidíme konečně, že se s ním přece jen dá pohnout. Proč by to též nešlo? Žádná věc není neřešitelná a nic nezůstává „věčným tajemstvím”. K poznání všeho přijde jeho pravý čas. Jenom každý postup v poznání slučuje osvobození s novou nejistotou, s novou otázkou. To však je něco, co už člověk se rozhodl na sebe brát. Jinak by už dávno zalezl mezi zvířata. Ještě dnes to ostatně může učinit, jestliže se bude cítit dotčen tím, že o něj nejde, a bude chtít tento ontologický fakt popřít tím, že strčí hlavu do písku mateřského (macešského) biotu. De gustibus non est disputandum.

8.

Že situace člověka je neudržitelná, věděli ostatně lidé už odedávna a vědí to stejně dobře i dnes tváří v tvář báječné technické budoucnosti. Skeptikové to ponechávali a ponechávají osudu, protože se s tím podle jejich názoru nedá nic dělat. Humanističtí racionalisté hlásali a hlásají sílu vzdělání, výchovy, potažmo správného uspořádání společnosti. Jakkoli je nepochybně třeba více vzdělání, výchovy, potažmo správného uspořádání společnosti, neboť bez nich by prostě organismus lidstva přestal úspěšně fungovat, zdá se, že jsme si konečně povinni přiznat, že všemi těmito opatřeními se nedosáhne principiálně víc, než že zvířeckost se bude uplatňovat v o něco bělejších rukavičkách. Uplatňování síly, přesily, násilí, znásilňování patří prostě k principům biologična, bez nich by biologično jako takové nefungovalo, neobstálo. Odstranit z biologična tento princip by na úrovni vyšších živočichů znamenalo přinejmenším zbourat celou umnou endokrinní stavbu organismu a je otázka, zda by pak vůbec ještě nějaký organismus zůstal živ v biologickém slova smyslu. Ale tyto principy tkví samozřejmě ještě hlouběji. Není to přece jen násilí uplatňované vůči příslušníkům vlastního rodu, je to v prvé řadě brutální násilí vůči všemu ostatnímu. Představuje-li si někdo, že třeba odstraněním válek mezi lidmi dojde k rozvoji andělskosti, velice se asi mýlí, bude-li s živočichy, rostlinami i neživou přírodou jednat lidstvo i nadále tak, jak je koneckonců jako biologický druh nuceno. Čtyři, šest, osm či více miliard lidí se neuživí lovem, který je ještě jakžtakž přijatelným projevem vzájemného násilí biologična. Uživí se opravdu jen racionální velkovýrobou potravin, tj. vyráběním života jen za účelem jeho zničení, s okleštěním všech ostatních jeho funkcí až na funkci, že může sloužit za potravu. Tím se princip násilí posunuje ovšem do roviny naprosté obludnosti a je vyloučeno, aby se takto zobludněné a rozbujené násilí, násilí přetvořené racionálně v systém života lidské společnosti, v princip jeho udržování se při existenci, nestalo samotným lidem kletbou. Není žádné hranice mezi masovou výrobou prasat na porážku a vyhlazovacími tábory pro méněcenné podlidi, není žádné hranice mezi racionálním oklešťováním životních funkcí kuřat atd. ve velkovýrobnách a racionálním okleštěním životních funkcí lidí v manipulované společnosti. Zřízení beztřídní společnosti, komunistické společnosti, je sice historickou nevyhnutelností a jsme ostatně - ve světovém měřítku - právě v procesu jejího zřizování. Ale vybudování světové revoluce bude, jak je dnes již patrno, snazší věcí a jednodušším problémem než její udržení, než udržení beztřídní společnosti právě v jejím beztřídním charakteru jakožto společnosti neovládané, ale naprosto samosprávné, společnosti, v níž kolektiv a individuum nejsou ve vztahu nadřazenosti a poslušnosti, ale ve vztahu svobody a rovnoprávnosti. A ovšem jakákoli jiná podoba komunistické společnosti by přestala být beztřídní, i když třídy opřené o vlastnický či nevlastnický vztah k výrobním prostředkům by zde již nebyly. Hovoří-li Mao Ce-tung správně o tom, že socialismus jakožto období stále ještě akutního třídního boje bude obdobím pokrývajícím ve světovém měřítku aspoň deset generací, je to pořád ještě nepatrný časový úsek proti desetitisíciletím, po něž by se měl rozvíjet komunismus jakožto společnost ryze a absolutně beztřídní, říše svobody, oproti dosavadní říši donucování a znevolňování těmi či oněmi způsoby. Komunismus rozvíjející se jedině v osvobození lidské iniciativní aktivity a nedopouštějící nikdy sebemenší porušení naprosté rovnosti člověka s člověkem i člověka se společností, stane se možná budoucností stále „něčím” oddalovanou - oddalovanou proti vůli a proti přání lidí prostě jen pro setrvačnost a nepřekonatelnost tupých principů biologična, jež na úrovni člověka se z pružiny vývoje staly už jen jeho brzdou a překážkou.

Lze si skutečně libovolně rozšířit příklady, na nichž lze víceméně drasticky demonstrovat, jak člověk je limitován ve svých tužbách a skutečně lidských potřebách podřízeností biologičnu, jak mu podřízenost biologičnu zabraňuje v dosažení cílů, o něž by chtěl usilovat a v jejichž dosažení by oprávněně viděl dosažení roviny, v níž by teprve mohl rozvinout to, co pokládá za genuinně lidské. Tyto oblasti sahají od sexuality až po otázky života a smrti, jež jsou člověku vždy předčasné vzhledem k jeho požadavkům, potřebám a potencím a budou z tohoto hlediska stále předčasnější, pokud se údržba člověka nezačne opírat přímo o artificiální orgány a tkáně: to však již právě bude první logický, byť nepatrný krok k překonání biotu jako biotu.

Co však člověka nejtížeji postihuje a bude postihovat, je to, že pro něho, pokud je bytostí už ne jenom biologickou, ale současně intelektuální, autoreprodukce i generační reprodukce biotu, jimž je podřízen, jsou axiologicky naprosto a beznadějně prázdné.

Intelektuálno právě začíná tam, kde biologično končí, navazuje tam, kde biologično už nepostačuje, už nedokáže jít dál. Intelektuálno vnáší do dosavadního mimohodnotového vesmíru problém a otázku hodnoty, tázání se po ní, hledání jí a vytváření jí, destruuje dosavadní prostor samozřejmosti a nastoluje prostor problémovosti, prostor axiologický povýtce.

A tu, děj se co děj, biologično už nevystačuje. Bios nevytváří žádné hodnoty, stejně jako je nevytváří kamení nebo nukleární částice. Neimplikuje je ani v náznaku, v ničem k nim nesměřuje než jen tím, že je přirozeným vývojovým předstupněm intelektuálna. Můžeme si libovolně jednotlivé účelové (teleonomické) projevy biotu ex post racionalizovat a prohlašovat je pak za hodnoty nebo alespoň náznaky hodnot, ale prostě si to jen namlouváme, čemuž ovšem meze klást nelze jako žádné hlouposti. Hodnoty v těchto projevech hledáme buď proto, že nám se to romanticky zlíbilo, nebo prostě - a to většinou - proto, že bychom rádi obdobné projevy, které biologično ukazuje i na naší lidské úrovni, prohlásili za hodnoty, a to pokud možno apriorní, abychom se v nich mohli zachytit předem daného božského nebo přírodního řádu, do jehož klece jsme díky bohu vsazeni, a ona je nám tak alespoň nějakou oporou a půdou pod nohama. Při prvním bližším zkoumání však nacházíme místo hodnot jen účelový a samoúčelný projev biotu - od „estetiky” kresby nějakých křídel, jež slouží k strašení lovců i oběti lovu, až po „mateřskou lásku”, jež slouží dryáčnicky k udržení rodu. Příklady lze donekonečna rozmnožit. Vše, co s oblibou humanitáři, zbožné duše a velebitelé přírody oslavují jako „přirozené” (sic!) hodnoty pro člověka, jsou jen samoúčelné a sebestředné projevy biotu, v nichž žádná hodnota není, v nichž je pouze určitá biotická funkce. Ani z nich nějaké hodnoty ve skutečném slova smyslu nelze derivovat. Připoutávat člověka k těmto biotickým funkcím tím, že bychom mu předstírali, že jde o hodnoty, znamená pouze degradaci člověka na zvíře, určení člověka jen jako zvířete a násilné připoutání člověka k vývojové rovině ontologična, jež má být překonána a jež má být překonána právě a jedině rozvinutím se člověka v tom směru, v němž dosáhne úplné emancipace od biotu.

Neboť to jediné, co je hodnotově měrné, co je hodnototvorné, co vytváří hodnotový prostor, to jest úsilí poznání a tvorby (práce v nejširším slova smyslu), není nijak zakotveno v biotu. Jsou to projevy kvalitativně nové úrovně ontologické reality, úrovně intelektuálna. Analogické projevy, jež můžeme pozorovat v rovině biotu, jsou pouhé reflexní mechanismy, které ve skutečnosti nelze s lidskými vlastnostmi poznávání a tvorby srovnávat. Je to jen a jen analogon. U člověka kvantitativní rozšíření reflexních mechanismů přivodilo jejich kvalitativní proměnu, jejich kvalitativní dialektickou negaci, a vytvoření nové roviny nejen snad v rámci biologična, ale přímo (a vůbec primárně) v rámci ontologické reality samé.

Celými dějinami člověka jako člověka se vine červená nit boje s biotem, boje proti rozplynutí se v něm, boje za emancipaci z jeho područí. Ve všech fázích boje se stále znovu a znovu prosazuje drtivá síla biotu mj. v tom, že všechny výdobytky lidské emancipace od biotu, jež člověk dosahuje poznáním a tvorbou, jsou opět devalorizovány jen k tomu, aby sloužily znovu biotu. Technika, umění, filosofie (nemluvě ani o náboženství), ekonomika i společenské uspořádání, v nichž ve všech se člověk snaží odpoutat od biotu a nad něj, jsou vždy v poslední instanci znovu obraceny jen v nástroje k prosazení biologických principů a usnadnění autoreprodukce a generační reprodukce bez ohledu na skutečné intence, požadavky, přání, cíle a potřeby člověka nejen jako jednotlivce, ale i jako rodu. Tím se vytváří situace sisyfovská. Člověk stále rychleji hledí uniknout tlaku biotu (přírody), který ho hledí pohltit tím, že ho sráží na kolena a přinutí ho k návratu do neodlišenosti, k ohavné Blut-und-Boden (symbióze s biotem) a bios s neustálou pohotovostí si přizpůsobuje, ba přivlastňuje všechny výdobytky lidského rodu, aby je obrátil jen ke svým účelům. Není divu, vždyť boj člověka s biotem není bojem s vnější přírodou, nýbrž s přírodou uvnitř. Kdyby byl pro člověka bios vně, jako jsou pro něho vně kameny a elektrony, přestal by být člověk v neustálém smrtelném nebezpečí. Ale pokud tomu tak nebude, zůstává v něm. Teprve až bios bude vůči intelektuální bytosti vnější, bude prosazena a afirmována nová vývojová kvalita ontologična. Sebeuskutečňování člověka jako člověka je současně zákonitě překročením a sebenegováním člověka jako součásti biologična, a tím i překročením, dialektickým negováním biologična vůbec. Intelektuální bytosti emancipované od biotu, stojící na bázi artificiální formy existence, budou mít zajisté nekonečno nových a těžkých problémů, jak se udržet a rozvinout a seberealizovat v další genezi, ale budou už definitivně zbaveny nebezpečí zpětného pádu do neodlišenosti, do identity, do samozřejmosti, do bezproblémovosti, mimohodnotovosti biotu. A to je koneckonců jádrem trendu samopohybu ontologické reality v jeho současné fázi, v tomto kosmu, v němž i my žijeme. [...]