Domů
Vlastní filosofie
Egon Bondy: Doslov - kráceno

klíčová slova

Bondy, Egon - Doslov - filosofie -

Egon Bondy: Doslov - kráceno

Theodicea v podstatě znamená, řečeno lidovým úslovím, že všecko špatné je k něčemu dobré, a dodává navíc jen to, že jelikož je zaručeno, že všecko nakonec dobře dopadne, tak tím je všecko špatné nejen vyváženo, ale i povýšeno na něco kladného. Takovou koncepci ovšem sdílet nemohu. Je však i jiný pohled na věc: za předpokladu, že nejsem omezen ani determinací ani předurčením a mohu tedy jednat svobodně a zodpovědně, byť s rizikem, nemůže být apriori vyloučena možnost, že něčeho kloudného, co bude nakonec pro mne mít cenu, dosáhnu. A to je situace, v níž je nesubstanční ontologická realita, situace, v níž je univerzum i lidstvo i jednotliví lidé i jednotlivé jednotliviny vůbec. To, že jejich pohyb v čase má charakter nikoli chaosu, ale sebestrukturace, není zbožné přání, není pověra, není theodicea, ale je to velmi značná logická pravděpodobnost, kterou lze i matematicky modelovat, aspoň na počítačích desáté generace. Že tento proces sebestrukturace můžeme nazvat vývojem, je běžně užívaná terminologická konvence. Nehodlám tuto sebestrukturaci však nazvat pokrokem, neboť to je termín nejen značně pošramocený, ale hlavně příliš zatížený jednoznačným axiologickým významem, významem, který jako ateista nejen nechci, ale nemohu brát ontologicky v úvahu. Už tímto prostým faktem zde nějakou eventuální theo- či ontodiceu notně omezuji. Je však nutné jít dále. Hybným motorem nesubstanční sebestrukturace je a může být pouze nahodilost, a to nejen jako ontologický, ale přímo i jako fyzikální faktor. V procesu, v němž dominuje nahodilost, není možno počítat ani s „předzvěděním” zla, ani s „účelností” zla, neboť zde není „předzvědění” ani „účelnost” ničeho vůbec. Jestliže se prostě v procesu sebestrukturace projevují momenty funkčnosti, nelze je zaměňovat s účelem či cílem procesu. Kdyby procesy přestaly produkovat alespoň některé funkční - funkčně uplatnitelné - výsledky, došlo by bez dlouhých tahanic ke stvavu entropie jako nejpohodlnějšího stavu vůbec. Nedošlo-li k němu za circa osmnáct miliard let, ukazuje se a legitimuje se proces sebestrukturace vedený nahodilostí jako po čertech dobře fungující a dává nám to zcela oprávněné vyhlídky na to, že to bude fungovat ještě pořádně dlouho. Není v tom ostatně o nic víc tajemství než princip zpětných vazeb a zkoušky a omylu, jež nejsou tak náročné, aby nefungovaly už na nejelementárnějších úrovních a v nejzárodečnějších stádiích procesu sebestrukturace. Žádné další kategorie nepotřebujeme zavádět. Ani pánaboha ani věčnou hmotu tu nepotřebujeme. Současná fyzika vážně konstatuje, že celé univerzum, podle tzv. standardní kosmologické teorie, mohlo vzniknout ze srážky dvou elementárních částic (za specifických fyzikálních podmínek ovšem). A to je rovina fyziky. Rovina ontologie je ještě pěkně daleko za a pod ní.

Jde prostě o to, že funkčně využitelné (zdánlivě smysluplné) výsledky mohou v procesu sebestrukturace vyvstat, aniž by bylo proto možno hovořit o nějaké theo- či ontodiceji. Popírat to by dnes znamenalo popřít výsledky všech přírodních věd, což si snad může dovolit fenomenologický solipsista, ale ne člověk, který s vědou pracuje. A v praxi s ní pracujeme, opíráme se o ni, využíváme ji dnes všichni. Theo-či ontodicea nadto znamená další důležitý předpoklad: že totiž vše, co se stalo a stane, je zúčelené a tím nabývá transcendentálně smysluplnosti. To na stanovisku nesubstančního modelu a reflektovaného ateismu nás ovšem ani na vteřinu nemůže napadnout a nenapadá. Snad jedna nahodilá údálost z miliardy (či v poměru ještě menším) se ukáže být „vývojově funkční”, ostatní jakoby byly k ničemu. Vyskytují se (ty ostatní) jen podle zákona velkých čísel. Hledat v zákonitostech velkých čísel nějaké axiologické - hodnotové - parametry, by bylo možné na stanovisku mystiky, ale ne na stanovisku racionální úvahy... I když od určitého stupně sebestrukturace dosáhlo univerzum schopnosti racionálního sebeřízení a sebetvoření, užitek by z toho měla až ta struktura, na níž by se to realizovalo, a proběhnuvší utrpení by zůstalo bez „náhrady”. To alespoň je racionální pohled, který si dnes můžeme dovolit. Je to pohled trpký jako je celý ateismus, ale aspoň to není pohled antropocentricky infantilní. Nesubstanční ateistický model nepředpokládá žádnou plánovitou výstavbu univerza a v důsledku toho ani žádný cíl. A tam, kde není žádného cíle, je těžko mluvit o smysluplnosti a ještě tížeji o nějakých etických parametrech.

Nicméně se nekloním k tomu, abych vylučoval možnost jakékoli obhajoby jsoucna. Jednak budou vždy tací, kteří nespokojeni s čiře racionálním výkladem budou hledat jiný než striktně racionalistický postoj. Že to nebude už do budoucna možné na stanovisku monoteistického náboženství, pokládám za věc, která je pro mne mimo diskusi a žádné islámské či jiné revivalismy mne v tomto punktu nevyvádějí z míry. Neuvažuji o oportunitě okamžiku, ale o tisíciletích, a jako každý filozof mám na to právo. Bude však možno hledat a najít antiateistické stanovisko, které nebude monoteistické. To je předpoklad přirozeně logický, resp. dialektický. Přeji předem mnoho úspěchů...

Paradoxy bytí musí ateismus taky vzít na sebe a ne je chtít popírat, ale má zdánlivě trnitější cestu k jejich řešení, neboť je nemůže svést na věčnou posibilitu, ale odvodit vědeckým způsobem a vědeckou analýzou z nenutného nahodilého samovzniku, jehož nějakou matricí není nic. Žádnou matrici, žádné plodné lůno nemá. Nic takového v ontologii neexistuje. Základní, resp. přirozená, situace je bez jakýchkoli ontologických určení a samovznik je sice předpokladatelný matematicky, ale vždy a znovu ontologický zázrak, jenž nemá žádného tvůrce ani v podobě matrice věčné posibility. Nemá žádný další zdroj. Je jen a jen samovznik.

Nikomu nediktuji, že toto řešení je jediné možné a jediné správné, zvlášť když dnes vlastně teprve činíme první krůčky nad tu úroveň filozofie, jaká byla ustálena v antice a jen prohlubována dodnes. Bylo potřebí dvou a půl tísíce let k tomu, abychom úkoly, které si uvědomila filozofie již při svém vzniku, jakž takž zvládli - a teprve teď můžeme dál. Opakuji, že jako gruntovní ateista a člověk, který je přesvědčen o tom, že není nic, co by se nedalo správně a přesně vysvětlit racionální a vědeckou analýzou, přesto držím palce těm, kteří budou ateismus napadat a vyvracet (pokud se to bude dít regulérně tj. filozofickými argumenty a ne hejkáním neognostických oslů), protože je prostě nutno postavit proti ateismu antitézi. To, že vkládám tyto stránky do knížky určené jakožto beletrie k nejširšímu konzumu, činím ovšem záměrně. Každý nejprostší člověk má dnes o těchto věcech vědět, aniž by s tím musel souhlasit, ba aniž by jej to muselo nějak extra zajímat. Jsme všichni lidé s různými prioritními zájmy a ten můj je dost výjimečný: teorie bytí. Ale všichni máme aspoň vědět o tom, že existuje násobilka, i když ji třeba neumíme a nemáme ani potřebu ani chuť se ji učit. A to, co říkám, je násobilka pro příští generace...

Lidstvo (a jeho jednotliví příslušníci) trpí dojmem, že je tím, „na čem záleží”, že je centrem pozornosti „boží”, vrcholným stupněm a květem jsoucna (nad nějž se již dál nepůjde) atd. - a že má v důsledku toho jakési závazky a jakousi zodpovědnost, aby nesešlo z tohoto světa marně, aniž by dosáhlo naplnění jakéhosi neznámého cíle. Z toho mj. všechny chiliasmy až po program vytvoření beztřídní společnosti, což je zdánlivě racionalizováno ekonomickými a sociologickými, ba často prostě naivně humanistickými (Marx!) argumenty. Lidstvo má pocit své naprosté jedinečnosti ve smyslu osamocenosti a cítí (v gruntu i jednotlivý člověk často) zopovědnost nejen za svůj blahobyt, nejen za sebe samo an sich vůbec, ale přímo za celé jsoucno. V tomto smyslu je přesný Heideggerův objev, že člověk je Hirt des Seins (pastýř Bytí) jako jeho strážce. Věru jsem celý život netušil, že i já k tomuhle zcela jinými cestami dojdu, jakožto k poznatku nad jiné pravdivějšímu...

Co vidíme v celém vesmíru nejzřetelněji, je proces pohybu, který zná retardace, ústupy a pády, ale nezná opakování v pravém smyslu slova. Proces pohybu, který nemusí být chápán jako proces vývoje k dokonalejšímu, ale pohybu ke stále dalšímu novému...

Bondy,E.: Gottschalk, Kratés, Jao Li, Doslov. Brno 1991, s. 85-88, s. 93-96 - kráceno.