Domů
O Bondyho filosofii
Burian, Jan: Poznámky o vzniku Příběhu o příběhu


S Bondym jsem se setkal v září nebo v říjnu 1999 a v podstatě okamžitě jsme začali debatovat o ontologii. Pro Bondyho, který právě dopisoval první verzi PoP, to byla patrně vítaná možnost rozvíjet a tříbit myšlenky, které v něm aktuálně dozrávaly. Naše setkání byla ve znamení Bondyho dlouhých monologických výkladů ontologických pasáží a mých krátkých poznámek a otázek. Na jaře 2000 jsem dostal vytištěnou první verzi PoP, kterou jsem přečetl a komentoval, komentáře zabraly několik stran, Tyto komentáře jsme pak s Bondym při intenzivních, často několik dní trvajících sezeních v Praze a v Bratislavě diskutovali. Domnívám se, že přinejmenším částečně přispěly k tomu, že se Bondy rozhodl dílo po obsahové a stylistické stránce přepracovat. Dále jsem inicioval jednu formální změnu, a to delší názvy kapitol, které měli napomoci orientaci v rozsáhlé a nepříliš uspořádané mase textu.. 

První verze textu, které byly později zcela ponechané stranou byly psané na papír pozdější verze byly nahrávány spatra na kazety a přepisovány Ludo Zupkem.

Verzí PoP bylo několik. Rozsáhlé pasáže byly přepracovávány či vypouštěny.

Zhruba v letech 2001-2004 dopisoval Bondy k PoP, různé více či méně podstatné dodatky a text nazvaný Postpříběh. Dodatky ani Postpříběh, podle mého,  zásadně nepřekračují to, co je už v PoP. Myslím, že Postpříběh je v podstatě přehlednějším shrnutím některých podstatných myšlenek PoP.

 

Bondy několikrát důrazně vyslovil žádost, aby byl „Příběh o příběhu“ uveden předmluvou, která bude jednoznačně konstatovat, že se nejedná o dílo, které reprezentuje ukončený a ucelený systém.

Bondy začal psát PoP psát ve spěchu v roce 1997 po návštěvě válkou poničeného Srbska.  Jako důvod svého spěchu udával obavu, že nebude moci dílo dokončit kvůli svému pokročilému věku. Později však svého spěchu litoval, neboť mu zabránil v důkladnější odborné přípravě a vedl k obsahové roztříštěnosti a stylistické nedotaženosti celého díla. Bondy neměl na začátku jasně zformulovaný cíl svých úvah, psaní mu mělo pomoci v přesnějším zformulování myšlenek. Prvních několik verzí PoP bylo vlastně jen souhrnem poznámek, resp. souborem pokusů zmocnit se tématu. Dílo získalo současnou podobu teprve po několika letech. Po celou dobu autor postupoval ve svých úvahách. Text, který je záznamem tohoto „boje za pochodu“,  byl doplňován, přepracováván a často nemilosrdně krácen.

Přesto byl autor s dílem natolik nespokojen, že v roce 2006 zakázal jeho publikování. Několik týdnů před smrtí, však svůj zákaz odvolal pod podmínkou, že dílo musí být prezentováno jako nedokončený záznam průběhu autorových úvah, záznam několika let jeho filosofické cesty či příběhu. Setkáme se například s tím, že autor řeší některé problémy opakovaně z odlišných pozic, můžeme sledovat vývoj autorovy terminologie a  nalezneme zde řadu autobiografických detailů, které aktuálně ovlivňovaly vývoj díla. Nejde tedy o konzistentní systém, tomu se Bondy vždy záměrně vyhýbal. Spíše je Příběh o příběhu možno chápat jako autorem editovaný soubor pracovních poznámek či volně spojený sled inspirativních úvah.

 

 Zhruba v roce 2003 začíná jistá změna v Bondyho psychice předznamenaná už v tzv. dodatku autobiografickém a o kompenzaci. Tato změna je pak umocněna po úraze na podzim  2005. Výsledkem této změny jsou krátké texty nazvané Poznámky I-VII a případně korespondence, kterou v tomto období psal. Patrný je důraz na smíření se Skutečností, motiv domova a přijetí Skutečností. Tyto texty v odrážejí změnu Bondyho postoje ke Skutečnosti.

Zcela subjektivně pro mne tato změna znamená psoun od ontologického realismu neproblematicky akceptující nezávislost vnější skutečnosti na vnitřním prožívání směrem k pozici, která vnímá vzájemnou závislost těchto domén, či přímo jejich jednotu.

 

Vzpomínky na poslední roky.

Za dobu mého přátelství s EB jsme rozebírali řadu témat. Jednalo se zejména o ontologii a politiku. Od začátku roku 2005 do Bondyho smrti v květnu 2007, jsme se bavili v podstatě výlučně o ontologii.

Ve zmiňovaném období jsme se nevídali často, určitě jsem za ním byl na jaře 2005 v Bratislavě a pak jsme se možná viděli i na podzim 2005, ale tím si nejsem jistý. Na podzim 2005 měl úraz, při kterém ho zachytil trolejbus. Výsledkem byla poraněná žebra a rameno, nemohl pak zvedat ruku a obtížně se mu psalo. Po tomto úrazu se patrně něco v B. psychice změnilo. Rekonvalescence byla zdlouhavá a navíc se přestal vyrábět rohypnol na kterém byl B. závislý, takže B. musel najít alternativu.

B. pracovní tempo se zpomalilo, omezil se , pokud vím, na dokončování rozdělané práce na poznámkách k dějinám filosofie.

Poklesla také frekvence jeho dopisů a lístků. Naše korespondence probíhala (a to už od samého začátku) spíše jako výměna oddělených záznamů úvah a zpráv o našem fyzickém a psychickém rozpoložení, než jako dialog ve kterém bychom na sebe přímo navzájem reagovali.

Bondy psal, že pokud dříve pro něj bylo žití utrpením, pak nyní je to skutečné peklo. Zároveň se v něm ale otevírala smířenost se Skutečností.

Kvůli jeho zdravotním problémům jsem se s ním v roce 2006 setkal pouze jednou a naposledy a to v prosinci. Při tomto plodném setkání jsem nahrál několik hodin konzistentního rozhovoru, při kterém Bondy shrnuje práci na PoP, popisuje svůj stav po úraze a myšlenkový posun v posledním roce. Dochází k jasné, z formálního hlediska taoismu blízké pozici, verbální nevyjádřitelnosti tao, což ale neznamená naši intelektuální nedostatečnost, k tau je možno se přibližovat racionální analýzou, to že ho není možno vyjádřit neznamená, že není možnost ho pochopit či uchopit.

Tento rozhovor byl pro B. důležitý, v lednu si ho pak ode mne vyžádal.

Až do jeho smrti jsme si pak už nepsali ani jsme se neviděli.