Domů
O Bondyho filosofii
Burian, Jan: Příběh knihy Příběh o příběhu

zdroj: Praha, 18. července 2001
klíčová slova

Burian, Jan - Příběh knihy Příběh o příběhu - filosofie

Filosofie není jen nějaké bádání nad nesmrtelností chrousta, při kterém si pan filosof masíruje svoje ego, jak je chytrej. Není to žádná intelektuální gymnastika na rozhejbání závitů. Není to prostě onanie.

Filosof řeší otázky, které se ho bytostně dotýkají, otázky doslova života a smrti. Proč zde něco je. Proč se celý ten cirkus vlastně hýbe. A proč zde vlastně zůstávat?

Bondy to dává najevo s odzbrojující upřímností už půl století. A to nejen v „čisté” filosofii pro „zasvěcence”, ale stejně často propůjčil svým myšlenkám podobu verše či prózy, přístupné každému, kdo je ochoten připustit, že žije ve světě, který není samozřejmý, ale naopak plný otázek.

Příběh o příběhu (dále jen PoP) je pátrání, pátrání téměř detektivní, tak jako všechny Bondyho filosofické práce. Sleduje stopu už padesát let, stopu která se občas ztrácí, občas se točí dokolečka, ale nakonec se najde vždy další indicie a pátrání může pokračovat. Přestože se jedná o text velmi náročný, neztrácí vnitřní napětí, nestává se suchopárným, nelze zapřít je autor je jednou ze svých profesí básník. Odlehčující a ilustrativní příběhové vsuvky zase ukazují autorovu historiografickou odbornost.

PoP navazuje na předchozí Bondyho práce, bez jejich znalosti by bylo velice obtížné dílu porozumět. Autor skáče rovnou do tůně velmi abstraktních myšlenek, tůně takřka bezedné ve které se čtenář neopásaný záchranným kruhem alespoň základního filosofického vzdělání, utopí jak kotě. Z vydaných Bondyho děl vřele doporučuji alespoň první část Útěchy z ontologie (1. vydání - Academia 1967 pod obč. jménem Zbyněk Fišer), 2. vydání - DharmaGaia, 1999 (Filosofické eseje I), Dále Juliiny otázky - Filosofické eseje II (DharmaGaia 1993) a konečně eseje Další bod a Ontologie beze všech určení z Filosofických esejů IV (DharmaGaia 1995)

Ovšem ani pak nemá čtenář vyhráno. On nám to totiž, nalejme si čistého vínka, autor nijak neusnadňuje. Dílo je po formální stránce problematické durch und durch.

Ovšem autor sám si problematičnost díla uvědomuje a sám se přiznává, že kniha se nejspíše nezdaří a ani zdařit nemůže. Celá problematika, kterou v díle otvírá, je prostě příliš široká. Je to vskutku výzva pro regimenty filosofů na mnoho desítek, možná stovek let. Jeden filosof, navíc na sklonku života, nemůže udělat víc, než ukázat kde jsou dveře, kde klíč a kde klíčová dírka. To co je za dveřmi, to co je za zrcadlem, to co nám ukáže kolika předsudky se necháváme omezovat při poznávání skutečnosti, to už není jeho věcí. On už třikráte ve svém díle překročil sám sebe, nikdo po něm nemůže chtít víc.

Autor celé dílo namlouval na magnetofonové kazety, ze kterých pak bylo přepisováno. Díky způsobu diktování „s patra” setkáváme se s častou redundancí ukazovacích zájmen. Celý text je místy poněkud temný a roztříštěný. Občas souvětí košatí do nepřehledných konstrukcí. Sem tam se setkáme i se souvětím, kde se na začátku mluví o jabkách a na konci již pilně ochutnáváme hrušky.

Bondy však při osobním rozhovoru zdůrazňuje, že tato temnost textu, i když nebyla původně plánována, přispívá k tomu, že celé dílo není možno nijak kanonizovat. A to už záměr zcela jistě byl (I když ta temnost vyznívá teď trochu jako znouzectnost).

Bondy neinterpretuje sám sebe. Chce zejména inspirovat, otevírat oči. Přivádět k vhledu.

Jednotlivé pasáže je třeba číst několikrát a přemýšlet nad nimi, hledat vlastní interpretace. Bondy nám nic neusnadní, nedává nám nic hotové, většinu práce nechává na nás a jinak to ani být nemůže. Jde totiž především o náš vlastní pohled na svět. A ten je zatuhlý do jednoho schématu, ať chceme nebo ne. Do schématu západního člověka. Bondy nám dává pomůcku jak z tohoto schématu vystoupit. Odhodit černé slepecké brýle, které máme již tak dlouho na nose, že jsme zapomněli, že je vůbec nosíme, že nám omezují výhled na svět.

Interpretaci tedy autor ponechává na čtenářích. Těmi by měli být především filosofové a vědečtí teoretici, kteří hledají zcela nové přístupy k pojímání skutečnosti.

Zcela zodpovědně mohu prohlásit, že způsob jakým ontologicky pojímá vztah subjektu a objektu, je více než nosnou inspirací k řešení zásadního problém kognitivní vědy, mind - body problému, problému rozštěpení mysli a těla, kterým Descartes vymezil (a bohužel i omezil) celou západní vědu.

Ovšem i v jiných oblastech vědy, zvláště pak teoretické fyziky, kosmologie, ale i např. psychologie, jistě může poskytnout cenná vodítka, zejména v oblasti metodologie vědy. Neboť věda vždy musí být zakotvena na jistém ontologickém podkladu. Jinak je to jen hadr na holi.

Bondy rozhodně neplánoval svým dílem říci „Tak takhle to teda je, tady vám to leží pod nosem, a nemůže to bejt jinak!” Zcela naopak! Základní Bondyho intencí bylo ponechat co nejširší prostor pro možný výklad. A při interpretaci PoP je opět nutno usilovat o to, aby tato interpretace opět nebyla uzavřená ale vstřícná novým pohledům. Aby byla plodná, schopná rozvoje, musí být schopna zkoumat sebe sama, svá vlastní východiska, a tak vytvářet další meta rovinu, další rozměr v jakém popisuje skutečnost.

Ze stejného důvodu v díle chybí slovníček použité terminologie. Charakter Bondyho úvah je možno chápat jako revoluční a originální. Bondy je nucen popisovat zcela nové struktury či zcela nová pojetí filosofických a vědeckých struktur. Použité termíny však nijak nefixuje, spíše je pouze navrhuje.

Používá k tomu termínů, které buď sám nově vytváří, či zcela nově interpretuje (morfismy, fakt/akt, subjekt /objekt, následnost/návaznost, teleonomie), či přejímá z různých filozofických tradic buddhismu („now only”, prázdnota), taoismu (TAO) i západní filosofie (event)..

Toto spojení všech tří popsaných filosofických tradic není žádným eklektickým slepencem. Všechny filozofické tradice se zabývaly v podstatě stejnými problémy. Analyzovaly je subtilním a vyčerpávajícím způsobem. Ovšem každá z poněkud jiného pohledu daného historicko - kulturním prostředím. Stejně jako skutečnou podobu, tvar a funkci nějaké věci zjistíme až tehdy, co si ji důkladně prohlédneme ze všech stran, tak i strukturu skutečnosti můžeme poznat teprve poté, když si uvědomíme, že ji nelze zkoumat pouze na základě jednoho systému předpokladů.

Přestože se v díle vyskytnou sprostá slova jako např. „postmortalita” či „karma”, Bondy ostře a s nadhledem odmítá nařčení z poplatnosti nové gnózi, esoterii atd. To, že se tato slova, původně zodpovědně naplněná přesným filosofickým významem, stala v rukou esoteriků nástrojem pro módní frašku a plané plkání, jistě není autorova chyba.

Bondy popisuje nejen výsledek svých úvah, ale hlavně cestu jak k nim dospěl. To je někdy fascinující, skutečná detektivka, zvláště pro čtenáře, který sám miluje vzrušení z tvůrčího objevování neprobádaných končin rozumu a citu. Celý příběh se odvíjí na pozadí autorova života v druhé polovině devadesátých let. Množství autobiografického materiálu pomáhá pochopit, proč autor přemýšlel právě tak a jaké události změnily směr jeho uvažování.

Tento psychologický background celého díla má jistě nemalý metodologický význam.

Ovšem nese to sebou i značné nároky na čtenářovu pozornost. V celém díle je několikrát zopakováno vlastně to samé.

Jednak v různých vývojových etapách, tak jak k nim autor postupně docházel a jak je později i opravoval, doplňoval a upřesňoval.

A jednak v zrcadle různých konkrétních problémů filosofických (subjekt x objekt, různé typy kauzalit), vědeckých (teorie informace, genetika, memetika), společenských (současný společensko politický vývoj, některé vybrané historické události) i kupříkladu teologických (hledání dokonalého, nejzazšího, smyslu života apod.).

Bondy rozhodně jen planě nespekuluje, dílo nese i praktické hluboce lidské implikace. Těmi se ovšem dílo primárně nezabývá, jasně však vysvitnou v samém závěru (appendixy), jako vodítko a výzva pro následující společenské a etické studie.

Jan Burian, Praha 18. 7. 2001